I. ÚS 2964/09
I.ÚS 2964/09 ze dne 30. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Federal-Mogul Friction Products a. s., se sídlem Kostelec nad Orlicí, Jirchářská 233, zastoupené Mgr. Jaroslavem Míkovcem, advokátem se sídlem v Praze, Jungmannova 24, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 9. 2009, č.j. 2 Afs 73/2008-134, a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 3. 2008, č. j. 31 Ca 41/2008-65, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 11. 2009, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. I. ÚS 425/01, Finanční ředitelství v Hradci Králové při svém rozhodování opětovně vycházelo ze svědecké výpovědi Ing. K. F., která byla provedena v nepřítomnosti stěžovatelky, a z ocenění dle posudku 3 Q Capital. Stěžovatelka dále tvrdí, že označeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla zkrácena na právu na spravedlivý proces zakotveném v čl. 36 odst. l Listiny základních práv a svobod, neboť Nejvyšší správní soud změnil právní názor na rozhodovanou věc, aniž změnu právního názoru předložil do rozšířeného senátu, konkrétně se jedná o právní názor, který zaujal při svém rozhodování o kasační stížnosti ze dne 12.9. 2005 oproti názoru vysloveném v ústavní stížností napadeném rozhodnutí, že údaj převzatý z účetnictví jiné osoby, lze považovat za důkazní prostředek, aniž by se jednalo o prostředek získaný jako pomůcka. Tímto postupem došlo k porušení práva stěžovatele na zákonného soudce, tj. porušení ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V ústavní stížností napadeném rozhodnuti se tak Nejvyšší správní soud nově a nepředvídatelně vyjádřil, že údaje z účetnictví jiné osoby jsou jako důkazy použitelné, aniž by zkoumal jejich zákonnost. Současně opustil své předchozí stanovisko, ve kterém údaje z účetnictví jiné osoby označil jako pomůcku. Stěžovatelka je názoru, že pokud má být údaj z účetnictví jiné osoby použít jako řádný důkazní prostředek, tak se musí jednat o důkazní prostředek získaný v souladu s procesním daňovým předpisem, tj. zákonem č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků.

Podle § 42 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu umožnil Ústavní soud účastníkům řízení, aby se vyjádřily k ústavní stížnosti.

Nejvyšší správní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti označil tvrzení stěžovatelky ohledně nerespektování závěrů plynoucích z nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. I. ÚS 425/01, za absurdní a účelové, neboť z odůvodnění rozsudku krajského soudu i rozsudku Nejvyššího správního soudu je zcela evidentní, že nepoužitelnost svědecké výpovědi Ing. K. F. byla respektována, a oba soudy dospěly shodně k závěru, že nově vydané rozhodnutí finančního ředitelství z tohoto důkazního prostředku již nevychází, přestože tato původní výpověď z roku 2000 byla v odůvodnění správního rozhodnutí konstatována. Stejně účelovou a zavádějící je dle Nejvyššího správního soudu také námitka stěžovatelky, že se Nejvyšší správní soud odchýlil od svého právního názoru vysloveného v předcházejícím rozsudku ohledně otázky, zda jeden z podkladů pro rozhodnutí daňových orgánů byl použit jako důkaz či daňová pomůcka. Pokud stěžovatelka tvrdí, že se Nejvyšší správní soud ve svém předcházejícím rozsudku vyslovil, že zjišťování skutečností rozhodných pro stanovení daně pomocí účetnictví jiného subjektu by bylo možné pouze v případě stanovení daně dle pomůcek, jedná se o tvrzení nepravdivé. Krajský soud ve svém novém rozhodnutí účetnictví společnosti Osinek, a. s. zasadil do kontextu jiných důkazních prostředků a vyhodnotil je v souvislosti s nimi, z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud jeho postup aproboval. Nejvyšší správní soud proto považuje za nedůvodnou i námitku stěžovatelky směřující k zásahu do práva na zákonného soudce z důvodu nepředložení věci rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu, jehož funkci, jak je ve vyjádření k ústavní stížnosti dále rozvedeno, stěžovatelka nesprávně pochopila. K námitce stěžovatelky, že se nemohla s použitým důkazním prostředkem řádně seznámit a vyjádřit se k němu jako k důkazu, poukazuje Nejvyšší právní soud na skutečnost, že tato námitka měla být uplatněna již dříve před správními soudy, nikoli až v řízení před Ústavním soudem.

Krajský soud v v Hradci Králové v plném rozsahu odkazuje na odůvodnění svého rozsudku ze dne 28. 3. 2008, č. j. 31 Ca 41/2008-64, jímž žalobu stěžovatelky ve věci vyměření daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2000 zamítl a rovněž na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 3.9.2009, čj. 2 Afs 73/2008-133. Krajský soud je rovněž přesvědčen, že rozhodnutí napadené ústavní stížností je v souladu s platnými právními předpisy i základními právy zaručenými Listinou základních práv a svobod, jichž se stěžovatelka domáhá. K dodatečnému vyměření daně z příjmů právnických osob došlo v souladu s hmotněprávní i procesněprávní úpravou toliko na základě zákona a v jeho mezích a stěžovatelčiny základní práva a svobody tak byly zachovány. Krajský soud souhlasí s upouštěním od ústního jednání v této věci.

Ústavní soud zaslal výše uvedená vyjádření účastníků řízení stěžovatelce a umožnil jí, aby se k nim vyjádřila.

Stěžovatelka ve svém vyjádření nadále trvá na tom, že žalovaný správní orgán, krajský soud a posléze Nejvyšší správní soud nerespektovaly závěry plynoucí z nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. 425/01. Nerespektování právních závěrů Ústavního sondu je spatřováno v postupu správních orgánů, když jejich odůvodnění stojí na závěrech z výpovědi Ing. K. F. z roku 2000. Stěžovatelka také i nadále zastává právní názor, že její námitka o změně právního názoru u Nejvyššího správního soudu (ohledně otázky, zda jeden z podkladů pro rozhodnutí daňových orgánů - účetnictví společnosti Osinek, a.s. byl použit jako důkaz či pomůcka), aniž by došlo k předložení otázky do rozšířeného senátu, je zcela na místě a při ústavním zkoumání obstojí. Pro úplnost stěžovatelka uvádí, že její námitka o použití nezákonných důkazních prostředků, tj. účetnictví jiného subjektu, byla obsahem všech jejích předchozích podání, když stěžovatelka napadala postup správce daně, který své závěry staví na účetnictví jiného subjektu. o daňové povinnosti za rok 2000 má svůj základ v minulých obdobích.

Ze spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 31 Ca 41/2008, který si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti. Žalobou podanou u Krajského soudu v Hradci Králové se stěžovatelka domáhala zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 10. 2. 2005, č. j. 4868/120/2004, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti vyměření daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1.1.2000 do 31. 12. 2000, kterým Finanční úřad v Kostelci nad Orlicí dne 2.7.2001 stanovil stěžovatelce daň podle jí podaného daňového přiznání ve výši 68.752.479 Kč. Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 3. 2008, č. j. 31 Ca 41/2008 - 65, kterým byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta, podala stěžovatelka kasační stížnost. Také tuto kasační stížnost Nejvyšší správní soud jako nedůvodnou zamítl.
Po přezkoumání vyžádaného spisového materiálu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k porušení jejích ústavně zaručených práv postupem Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a meritorního.

Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí detailně přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Z obsahu ústavní stížnosti je však naopak zřejmé, že se stěžovatelka v podstatě domáhá přezkoumání napadených soudních rozhodnutí tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Jak však Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů, a jeho postavení ve vztahu k obecným soudům je limitováno čl. 83 Ústavy, ze kterého vyplývá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a pokud jde o posouzení rozhodnutí napadených ústavní stížností, ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. To mu dává pravomoc svým rozhodnutím zasáhnout pouze tam, kde došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připustil, že v období, kdy nebyl zřízen Ústavou předpokládaný Nejvyšší správní soud, byl Ústavní soud sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekce právních názorů, které by jinak příslušely tomuto soudu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 49/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, č. 86, str. 25 a další). Nezbytnost výjimečného suplování těchto pravomocí Nejvyššího správního soudu však faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominula a Ústavní soud respektuje základní rozhraničení pravomocí obou soudů. Ústavní soud v tomto směru není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 156, str. 401 a další). V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu jednoduchého práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129. str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl.

Stěžejní námitkou stěžovatelky je tvrzení, že v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. I. ÚS 425/01, Finanční ředitelství v Hradci Králové při svém rozhodování opětovně vycházelo ze svědecké výpovědi Ing. K. F. K tomu Ústavní soud konstatuje, že touto námitkou se v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí zabýval Nejvyšší správní soud, který přisvědčil závěru krajského soudu, že zmínění existence této výpovědi na straně 7 rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové je pouhým excesem, který neměl vliv na zákonnost samotného rozhodnutí, neboť se nejedná o důkaz, o který by se toto rozhodnutí opíralo, z dalších částí odůvodnění totiž vyplývá, že tato výpověď nebyla při rozhodování jakkoli hodnocena. Naopak na str. 8 rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové je jasně popsáno, co považovalo Finanční ředitelství v Hradci Králové za podstatné z nově provedené výpovědi jmenovaného svědka a je zcela evidentní, že hodnotilo pouze tuto výpověď. Nejvyšší správní soud proto dovodil, že pokud tedy lze vůbec hovořit o procesním pochybení žalovaného, je nutno upozornit, že podle ustanovení § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. je důvodem pro zrušení správního rozhodnutí pouze podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, mohlo-li mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Takový závěr Nejvyššího správního soudu, Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, když si z vyžádaného soudního spisu ověřil, že tvrzení Krajského soudu v Hradci Králové ohledně konstatování původní i opakované svědecké výpovědi Ing. K. F. v předmětném rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové se zakládají na pravdě a tento daňový orgán závěr vyvozoval své závěry z opakované, nikoli původní svědecké výpovědi Ing. K. F. Úkolem Ústavního soudu přitom není zjišťovat, měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná procesní pochybení obecných soudů, spočívající v oblasti podústavního práva, ale posoudit řízení jako celek a zjistit, zda nedošlo k zásahu takové intenzity, která již zakládá porušení základních práv nebo svobod účastníka řízení. O takový případ se však podle přesvědčení Ústavního soudu nejedná. Výše konstatované pochybení správního orgánu nebylo takového rázu, aby ve svém důsledku vedlo k zásahu do práva stěžovatelky na spravedlivý proces

Stěžovatelka dále namítá, že Nejvyšší správní soud nerespektoval právní názor vyslovený týmž soudem v předcházejícím rozsudku, pokud jde o otázku možné aplikace daňových pomůcek. V tomto bodě odkazuje Ústavní soud na odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, v němž se uvádí, že není pravdou, že Nejvyšší správní soud v přecházejícím rozsudku vyslovil závazný právní názor, dle kterého použitím údajů z účetnictví jiného daňového subjektu (při současném odmítnutí osvědčení důkazních prostředků předložených stěžovatelkou jako důkazů) došlo k použití daňových pomůcek, v tomto rozhodnutí byly vysloveny pouze pochybnosti, zda postup zvolený daňovými orgány byl skutečně ještě dokazováním nebo již faktickou aplikací daňových pomůcek a krajský soud byl pouze zavázán, aby se k této otázce v novém rozhodnutí ve věci vyjádřil, což i učinil, když v nyní posuzovaném rozsudku jasně konstatoval, že Finanční ředitelství v Hradci Králové vycházelo z údajů účetnictví společnosti Osinek a. s. a účetnictví stěžovatelky, přičemž tento postup aproboval. Z tohoto předpokladu pak krajský soud dovodil, že daňová povinnost byla stěžovatelce vyměřena na základě dokazování s tím, že pokud je účtování týkající se konkrétního obchodního případu u obou zúčastněných společností shodné, lze účetní údaje považovat za důkaz (zde o výši dohodnuté ceně majetkového vkladu) a lze tedy z těchto důkazů vycházet, ledaže by daňový subjekt předložil jiné důkazní prostředky, které (byly-li by osvědčeny jako důkaz) by prokázaly nesprávnost takového postupu. Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí uvedl, že takovému právnímu názoru krajského soudu nelze z pohledu obecné i právní logiky ničeho vytknout a nelze jej tak označit za chybný a souhlasil s krajským soudem také v tom, že důkazy, které by údaje účetnictví skutečně zpochybnily či vyvrátily, stěžovatelka nepředložila.

Takto odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, kterému nelze z pozice ústavnosti ničeho vytknout. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé řádně a vyčerpávajícím způsobem provedené odůvodnění rozhodnutí obou ve věci jednajících obecných soudů, které, jak je z výše uvedeného zřejmé, se všemi námitkami stěžovatelky, v míře odpovídající jejich konkretizaci vypořádaly způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, když po přezkoumání napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu dospěl k závěru, že výklad a aplikace příslušných ustanovení zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, a zákona č. 156/1989 Sb., o odvodech do státního rozpočtu, byly provedeny daňovými orgány i obecnými soudy v mezích zákona ústavně konformním způsobem. Námitkami stěžovatelky, které ve své podstatě směřovaly do roviny práva podústavního se Ústavní soud zabývat nemohl, neboť mu taková pravomoc, jak bylo uvedeno výše, nepřísluší.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. března 2010

Vojen Güttler, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.