I. ÚS 2960/09
I.ÚS 2960/09 ze dne 23. 2. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: Benet, a. s., se sídlem Praha 8, Sokolovská 25, zastoupené Dr. JUDr. Miroslavem Zámiškou, advokátem se sídlem Praha 1, Na Příkopě 23, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2009, čj. 8 Afs 14/2009 - 174, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2008, čj. 8 Ca 122/2007 - 126, rozhodnutím Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 23. 9. 2004, čj. FŘ - 12694/13/03, čj. FŘ-12696/13/03 a čj. FŘ-12700/13/03, a proti dodatečným platebním výměrům na daň z přidané hodnoty Finančního úřadu pro Prahu 8 ze dne 19. l1. 2002, čj. 204202/02/008512/7864, čj. 204182/02/008512/7864 a čj. 204170/02/008512/7864, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení výše uvedených rozhodnutí, kterými mělo být zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"). K tomu, podle jejího názoru, došlo tím, že obecné soudy v její věci neaplikovaly rozsudky Evropského soudního dvora ve věci Optigen a Kittel a nepřiznaly jí nárok na odpočet daně z přidané hodnoty. Tím zasáhly i do jejího práva vlastnit majetek zaručeného čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatelka vyjádřila nesouhlas se závěrem obecných soudů a orgánů správce daně, podle kterého jí přijatá zdanitelná plnění od společnosti Alpeko plus, s. r. o., byla získána podvodem. Tvrdí, že nesrovnalosti, na jejichž základě měla odhalit podvod, nastaly až poté, co byly dodávky zlata realizovány. Pokud by o podvodu svého obchodního partnera věděla, nikdy by s ním obchodní transakci nerealizovala.

Závěry obecných soudů, že stěžovatelka mohla o podvodu vědět již v době, kdy probíhaly jednotlivé obchodní transakce, považuje za nesprávné. Nemají oporu v provedeném dokazování, ve kterém nebylo ani správcem daně ani obecnými soudy objektivně prokázáno, že věděla nebo měla vědět, že plnění jsou zasažena podvodem na dani z přidané hodnoty. Stěžovatelka poukázala na rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci Optigen a Kittel a dovodila nutnost jejich použití pro "eurokonformní" výklad ustanovení § 19 odst. 2 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Tím by obecné soudy musely dospět k závěru, že uplatnit nárok na odpočet daně z přidané hodnoty je možné i v případě, kdy daňový doklad obsahuje všechny předepsané náležitosti, ale plnění, které dokládá, bylo zasaženo podvodem. Stěžovatelka, která o podvodu na dani z přidané hodnoty nevěděla a ani vědět nemohla, je tak nepřiznáním nároku na odpočet daně z přidané hodnoty neoprávněně sankcionována.

II.

Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že napadenými rozhodnutími Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu byla zamítnuta odvolání stěžovatelky proti shora označeným rozhodnutím Finančního úřadu pro Prahu 8, kterými jí byla dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období březen, květen a srpen 2001, neboť na základě výsledků daňové kontroly bylo zjištěno, že stěžovatelka, v rozporu s ustanovením § 19 odst. 1, 2 zákona o dani z přidané hodnoty, uplatnila nárok na odpočet daně z faktur za dodávky ryzího zlata, vystavených společností Alpeko plus, s. r. o., ačkoliv v daňovém řízení přijetí zdanitelných plnění od tohoto plátce neprokázala. Předložené faktury nebyly uznány za doklady způsobilé prokázat uskutečnění deklarovaných plnění, neboť nesplňovaly náležitosti daňového dokladu podle § 12 odst. 2 písm. a), b) zákona o dani z přidané hodnoty.

Žaloby proti rozhodnutím Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu byly Městským soudem v Praze spojeny ke společnému projednání a rozsudkem ze dne 23. 9. 2008, čj. 8 Ca 122/2007 - 126, zamítnuty. Kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem ze dne 31. 8. 2009, čj. 8 Afs 14/2009 - 174.
III.

Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu tudíž právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. Jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.

Ústavní soud není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého práva", přičemž tak může činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel. Ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 321/03).

Takový zásah však Ústavní soud ve zkoumané věci neshledal. V předložené ústavní stížnosti stěžovatelka spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv v postupu správce daně a obecných soudů, které údajně dostatečně neprokázaly její vědomost o podvodné povaze uskutečněných obchodních transakcí se společností Alpeko plus, s. r. o. Rozhodnutí obecných soudů a správce daně napadená ústavní stížností se přitom týkají totožného skutkového základu, který stěžovatelka ze stejných důvodů jako v jejích předcházejících ústavních stížnostech, které byly Ústavním soudem odmítnuty jako zjevně neopodstatněné (viz sp. zn. III. ÚS 1061/09 ze dne 19. 11. 2009 a sp. zn. III. ÚS 142/10 ze dne 27. 1. 2010).

Ve svých předcházejících rozhodnutích o ústavních stížnostech stěžovatelky Ústavní soud mimo jiné uvedl, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno a z něj vycházející ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou. Tak je tomu i v posuzovaném případě, neboť obsahem ústavní stížnosti je pouhé opakování argumentace, se kterou se již Ústavní soud v citovaných rozhodnutích vypořádal, a proto na ně pro stručnost pouze odkazuje. Ani v této nově předložené ústavní stížnosti nebylo shledáno porušení jejího práva na spravedlivý proces a ochranu vlastnictví, a tedy ani důvod pro odchýlení se od závěrů v předcházejících rozhodnutích vyslovených.

Ústavní soud proto uzavírá, že porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatelka dovolává, v posuzované věci neshledal. Proto její ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. února 2010

Vojen Güttler, v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.