I. ÚS 2959/13
I.ÚS 2959/13 ze dne 10. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Kateřiny Šimáčkové a Ludvíka Davida mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Bohumily Zaciosové, zastoupené Mgr. Vladimírem Soukupem, advokátem se sídlem Francouzská 6167, Ostrava - Poruba, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2013, č. j. 1 As 39/2013-26, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 25. 9. 2013, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zaručené článkem 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.

V ústavní stížnosti stěžovatelka vyjadřuje svůj nesouhlas se závěrem Nejvyššího správního soudu, že podnětem k vyslovení nicotnosti se bude soud věcně zabývat pouze tehdy, využije-li účastník všechny řádné opravné prostředky v řízení, ve kterém bylo nicotné rozhodnutí vydáno. Stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že se v souladu s § 78 odst. 1 věta prvá správního řádu nicotnost zjišťuje a prohlašuje z moci úřední, a to kdykoliv. Dle stěžovatelky tedy nemůže být výkladem procesních ustanovení s. ř. s. vyloučena možnost kdykoliv podat podnět k vyslovení nicotnosti subjektu příslušnému k jeho zjištění a vyslovení, tj. v daném případě soudu. Ze zákona totiž nevyplývá povinnost účastníka brojit proti nicotnosti opravnými prostředky, které jsou určeny k domáhání se zrušení nezákonného rozhodnutí, navíc u orgánu, který v daném případě vůbec není oprávněn nicotnost rozhodnutí vyslovit. átu
Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv postupem Nejvyššího správního soudu nedošlo.

Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připustil, že v období, kdy nebyl zřízen Ústavou předpokládaný Nejvyšší správní soud, byl sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekce právních názorů, které by jinak příslušely tomuto soudu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 49/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, č. 86, str. 25 a další). Nezbytnost výjimečného suplování těchto pravomocí Nejvyššího správního soudu však faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominula a Ústavní soud respektuje základní rozhraničení pravomocí obou soudů. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu jednoduchého práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129. str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatelky Ústavní soud nedospěl.

Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí stěžovatelce vysvětlil, že pokud ve správním řízení nevyčerpala řádné opravné prostředky, tedy se nepokusila odstranit tvrzenou nicotnost prostřednictvím řádných opravných prostředků ve správním řízení, je její žaloba nepřípustná podle § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 68 písm. a) s. ř. s. Nejvyšší správní soud tedy přisvědčil stěžovatelce v tom, že řízení v předmětné věci nemělo být odmítnuto podle § 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. pro opožděnost; zároveň však shledal, že její žaloba je nepřípustná pro nevyčerpání řádných opravných prostředků. V této souvislosti Nejvyšší správní soud odkázal na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu v ze dne 12. 3. 2013, č. j. 7 As 100/2010 - 65, podle kterého je nutné domáhat se odstranění nicotného rozhodnutí nejprve podáním řádného opravného prostředku ve správním řízení. Teprve po vyčerpání řádných opravných prostředků podle § 68 písm. a) s. ř. s. se lze domáhat vyslovení nicotnosti v řízení před správními soudy.

V citovaném usnesení rozšířený senát Nejvyššího správního soudu vycházel z toho, že podle § 89 odst. 2 správního řádu odvolací správní orgán přezkoumává nejen soulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy, nýbrž i jeho správnost v rozsahu odvolacích námitek nebo tehdy, pokud to vyžaduje veřejný zájem, a přihlíží také k vadám řízení před správním orgánem prvního stupně, o nichž lze mít důvodně za to, že mohly mít vliv na soulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy, popřípadě na jeho správnost. Podle Nejvyššího správního soudu tedy není žádný důvod k tomu, aby odvolací orgán nemohl napravit i takovou vadu rozhodnutí prvního stupně, která způsobuje jeho nicotnost. Řízení o prohlášení nicotnosti je tedy toliko subsidiární možností k dosažení nápravy nicotnosti rozhodnutí z důvodu uvedeného v § 77 odst. 1 správního řádu v případech, kdy takové rozhodnutí nelze odstranit v odvolacím řízení. Nejvyšší správní soud dovodil, že stejným způsobem je nutné pojímat i vyslovení nicotnosti rozhodnutí správního orgánu v soudním řízení správním, je tudíž zapotřebí v souladu s § 5 a § 68 písm. a) s. ř. s. vyčerpat řádné opravné prostředky v řízení před správním orgánem, a teprve pokud odvolací správní orgán neshledá rozhodnutí prvního stupně nicotným, lze nicotnost namítat v řízení před správním soudem. Nejvyšší správní soud dodává, že řízení o prohlášení nicotnosti, které by se zahajovalo na základě žádosti účastníka řízení, není v platném právu obsaženo, a to ani ve smyslu § 77 odst. 1 a 78 správního řádu, kdy se jedná o řízení plně v dispozici příslušného správního orgánu, který je na základě podnětu není povinen zahájit, pokud k tomu neshledá důvod. Podnět k zahájení řízení o prohlášení nicotnosti tedy nelze považovat za řádný opravný prostředek v řízení před správním orgánem, který musí žalobce vyčerpat před podáním žaloby, jejímž jediným důvodem je tvrzená nicotnost rozhodnutí prvního stupně nebo rozhodnutí o odvolání.

Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění Nejvyššího správního soudu, které Ústavní soud neshledal vybočující z mezí ústavnosti, když po přezkoumání napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že výklad a aplikace § 68 písm. a) a c) s.ř.s. byly provedeny Nejvyšším správním soudem v mezích zákona ústavně konformním způsobem. Skutečnost, že stěžovatelka se závěrem Nejvyššího správního soudu nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. října 2013

Ivana Janů, v.r. předsedkyně sen



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.