I. ÚS 2950/09
I.ÚS 2950/09 ze dne 12. 1. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Gűttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele V. G., zastoupeného JUDr. Helenou Tukinskou, advokátkou se sídlem v Teplicích, J. V. Sládka 1363/2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2009, č. j. 7 Afs 35/2009-55, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 11. 2008, č. j 15 Ca 147/2008-31, proti rozhodnutím Celního ředitelství Ústí nad Labem ze dne 21.5.2008 č. 1957-23/08-200100-21, č. 1957-21/08-200100-21, č. 1957-19/08-200100-21, č. 1957-07/08-200100-21, č. 1957-08/08-200100-21, č. 1957-09/08-200100-21, a proti platebním výměrům Celního úřadu Ústí nad Labem ze dne 18. 9. 2007 č. 85/2007, č. 83/2007, č. 81/2007, č. 69/2007, č. 70/2007, č. 71/2007, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem, Celního ředitelství Ústí nad Labem a Celního úřadu Ústí nad Labem jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 11. 2009, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadenými rozsudky obecných soudů byly porušeny jeho základní práva a svobody zakotvené v čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst 1, čl. 11 odst. 1 a 5, čl. 36 odst. 2, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Evropské úmluvy. Porušení citovaných práv spatřuje stěžovatel zejména ve skutečnosti, že u něj celní orgány prováděly pravidelně kontroly bez toho, aby stěžovateli zdůvodnily, jaké důvody k těmto kontrolám měly. Stěžovatel se domnívá, že důvodem ke kontrolám byla pouze jeho osoba a že byl takto oproti jiným občanům postupem celního úřadu znevýhodněn, tento fakt však soudy při svém rozhodování vůbec nebraly v potaz. Dále stěžovatel uvádí, že v počátku řízení ani nevěděl, že postverifikační řízení bylo vůbec zahájeno, nemohl se k němu tedy vyjadřovat, hájit svá práva, ani neměl možnost využít služeb právního zástupce. Argument, že postverifikační řízení dle Protokolu 4 k dohodě o přidružení provádějí orgány vývozního státu a jeho účastníkem je vývozce, není dle stěžovatele dostatečným důvodem pro to, aby toto postverifikační řízení bylo vyloučeno ze soudního přezkumu z podnětu dovozce, obzvláště v případě, kdy stěžovateli zákon neumožňuje do tohoto řízení zasahovat. Postverifikační řízení je koncipováno tak, že dovozci je upřena možnost prominutí cla v případě pochybností o pravosti dokumentů, ale současně nelze spravedlivě požadovat po vývozci, aby se postavil za práva dovozce, když jeho majetku se zjištění celních orgánů nijak nedotkne. Stěžovatel odkazuje na ustanovení §16 zák. 337/1992 Sb., podle kterého má daňový subjekt právo být přítomen jednání se správcem daně, předkládat v průběhu daňové kontroly důkazní prostředky, případně navrhovat předložení důkazních prostředků, které sám nemá k dispozici, podávat námitky proti postupu pracovníka správce daně, vyjádřit se před ukončením daňové kontroly k výsledku uvedenému ve zprávě, ke způsobu zjištění, případně navrhnout jeho doplnění, a na § 2 tohoto zákona zakotvující zásadu zákonnosti a zásadu součinnosti v daňovém řízení, které byly ze strany správních orgánů v jeho věci porušeny. Stěžovatel má zato, že byly porušeny i další zásady daňového řízení uvedené v § 2 zák. č. 337/1992 Sb., stejně jako zásady stanovené v § 31 odst. 2, odst. 4, odst. 9 zák. 337/1992 Sb. Stěžovatel uzavírá, že striktním a formálním výkladem práva mu bylo jako dovozci znemožněno jakkoli se zapojit do postverifikačního řízení , takový výklad práva však dle judikatury Ústavního soud není namístě, pokud by jím bylo zasaženo do základních práv a smyslu zákonné úpravy.

Ze spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 15 Ca 147/2008, který si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 27. 11. 2008, č. j. 15 Ca 147/2008 - 31, zamítnul žalobu, kterou se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí Celního ředitelství Ústí nad Labem (dále jen "celní ředitelství") ze dne 21. 5. 2008, č. j. 1957-23/08-200100-21, č. j. 1957-21/08-200100-21, č. j. 1957-19/08-200100-21, č. j. 1957-07/08-200100-21, č. j. 1957-08/08-200100-21 a č. j. 1957 09/08-200100-21, jimiž byla zamítnuta jeho odvolání proti dodatečným platebním výměrům Celního úřadu Ústí nad Labem (dále jen "celní úřad") ze dne 18. 9. 2007, č. 85/2007, č. 83/2007, č. 81/2007 a č. 69 až 71/2007 na clo a daň z přidané hodnoty za dovoz osobních vozidel specifikovaných v těchto rozhodnutích. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, která byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2009, č. j. 7 Afs 35/2009-55, zamítnuta.
Po přezkoumání vyžádaného spisového materiálu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že ke stěžovatelem tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv postupem Nejvyššího správního soudu ani Krajského soudu v Ústí nad Labem, nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí detailně přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Z obsahu ústavní stížnosti je však naopak zřejmé, že se stěžovatel v podstatě domáhá přezkoumání napadených soudních rozhodnutí tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Jak však Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů, a jeho postavení ve vztahu k obecným soudům je limitováno čl. 83 Ústavy, ze kterého vyplývá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a pokud jde o posouzení rozhodnutí napadených ústavní stížností, ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. To mu dává pravomoc svým rozhodnutím zasáhnout pouze tam, kde došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připustil, že v období, kdy nebyl zřízen Ústavou předpokládaný Nejvyšší správní soud, byl Ústavní soud sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekce právních názorů, které by jinak příslušely tomuto soudu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 49/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, č. 86, str. 25 a další). Nezbytnost výjimečného suplování těchto pravomocí Nejvyššího správního soudu však faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominula a Ústavní soud respektuje základní rozhraničení pravomocí obou soudů. Ústavní soud v tomto směru není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 156, str. 401 a další). V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy Nejvyšším správním soudem, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129. str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl.

I. senát Ústavního soudu především podotýká, že se stěžovatelem uváděnými namítkami včetně problematiky tzv. postverifikačního řízení již dříve zabýval, a to taktéž ve věci stěžovatele ve svém usnesení ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. I. ÚS 1676/09. Ústavní soud v tomto rozhodnutí k námitce stěžovatele týkající se vyloučení postverifikčního řízení ze soudního přezkumu odkázal na závěr Nejvyššího správního soudu vyslovený v jeho rozsudku ze dne 31.3.2009, č.j. 7 Afs 54/2008-101, shodný se závěrem Nejvyššího správního soudu podaného v nyní projednávané věci, podle kterého podle ustanovení § 320 odst. 1 zákona č. 13/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "celní zákon") platí pro řízení před celními orgány, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak, právní předpisy uvedené v tomto ustanovení. Pro celní řízení tedy platí nejen předpisy uvedené v citovaném ustanovení, ale i předpisy jiné, včetně mezinárodních smluv. Takovou mezinárodní smlouvou je Evropská dohoda zakládající přidružení mezi Českou republikou na jedné straně a Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na straně druhé, která byla publikovaná sdělením Ministerstva zahraničních věcí pod č. 7/1995 Sb. V čl. 35 Dohody o přidružení se odkazuje na Protokol č. 4 k této Dohodě, který stanoví pravidla o původu zboží pro použití celních preferencí, jež má na zřeteli tato dohoda. Postupem předpokládaným v Protokolu č. 4 k Dohodě o přidružení se určí, jakého původu dovážené zboží je a zda má původ v některém členském státě Společenství na straně jedné anebo v České republice či třetím státě na straně druhé. Neoddělitelnou součástí těchto pravidel je pak určení státu, jehož celní (nebo jiný) orgán osvědčí původ zboží. Podle čl. 10 Ústavy jsou vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal souhlas Parlament a jimiž je Česká republika vázána, součástí právního řádu České republiky, přičemž stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Rovněž § 96 zákona o správě daní a poplatků stanoví, že jeho ustanovení se použije, pokud mezinárodní smlouva, která je pro Českou republiku závazná, neobsahuje odlišnou úpravu. Postverifikační řízení tedy není tedy vyloučeno ze soudního přezkumu, jak uvádí stěžovatel, ostatně v jeho věci byl postup celních orgánů přezkoumán správními soudy dvěma stupňů, tento přezkum však musí respektovat obsah příslušné mezinárodní smlouvy, která závazně postup celních orgánů zakotvuje.

V nyní projednávané věci dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že v souladu s postupem daným v Protokolu č. 4 k Dohodě o přidružení celní úřad požádal o provedení následného ověření původu zboží německé celní orgány, tj. orgány vyvážející země, a na základě výsledku tohoto ověření pak učinil závěr, že u daných osobních automobilů nelze přiznat příslušnou celní preferenci. České celní orgány tedy postupovaly při ověřování důkazů původu osobních vozidel podle Protokolu č. 4, neboť právě v něm je daný postup konkrétně upraven a stanoven. Nejen, že neměly důvod samy ověřovat původ osobních vozidel podle tuzemské právní úpravy, ale ani nemohly, neboť uvedený závazný postup vycházel z mezinárodní smlouvy. Celnímu ředitelství v Ústí nad Labem proto nelze vytýkat nedostatečné zjištění skutkového stavu, vycházel-li, stejně jako celní úřad, pouze z výsledku následného ověřování důkazů původu provedeného celními orgány vyvážející země v souladu s Protokolem č. 4 k Dohodě o přidružení.

Takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu včetně citovaných pro Českou republiku závazných norem mezinárodního práva a odkazů na judikaturu Evropského soudního dvora.

Ve výše citovaném usnesení ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. I. ÚS 1676/09, se Ústavní soud zabýval také námitkou stěžovatele, že byl znevýhodněn oproti jiným osobám postupem celních orgánů, které u něj prováděly kontrolu pravidelně bez jakéhokoliv odůvodnění, čímž překročily jim zákonem svěřené kompetence, a konstatoval s odkázem na odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31.3.2009, č.j. 7 Afs 54/2008-101, že takový postup je v souladu s čl. 32 odst.l Protokolu č. 4 k dohodě o přidružení, podle kterého se provádí následné ověřování důkazů původu namátkově nebo kdykoli mají celní orgány dovážející země opodstatněnou pochybnost o pravosti těchto dokumentů, o původu výrobků v nich uvedených nebo o splnění jiných podmínek tohoto protokolu a je v souladu s čl. 10 Ústavy pro tuzemské celní orgány závazný. Domněnka stěžovatele, že důvodem provádění kontrol celními orgány byla výhradně jeho osoba, je subjektivním a nepodloženým (alespoň dle obsahu vyžádaného soudního spisu) závěrem.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nemá shora uvedeným závěrům Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem z ústavněprávního hlediska co vytknout, neboť při svém rozhodování postupovaly ústavně konformním způsobem a svém rozhodnutí řádně a srozumitelně odůvodnily. Pouhý nesouhlas stěžovatele s napadenými rozhodnutími či textem mezinárodní smlouvy pak nemůže sám o sobě založit opodstatněnost ústavní stížnosti. Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že se v dané věci projednávanou problematikou zabýval také ve svých usneseních ze dne 10. 8. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1675/09, ze dne 10. 8. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1787/09, ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 1827/09, ze dne 1. 9. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1825/09, ze dne ze dne 1. 9. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2161/09, ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. II. ÚS 2160/09, a ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2159/09 (dostupná na http://nalus.usoud.cz), ve kterých zásah do práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolával, Ústavním soudem zjištěn nebyl.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal důvodu odchýlit se od svých závěrů učiněných ve svých výše citovaných usneseních, ve kterých nedospěl k závěru o porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. ledna 2010

Vojen Gűttler, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.