I. ÚS 2949/09
I.ÚS 2949/09 ze dne 27. 1. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele V. G., zastoupeného JUDr. Helenou Tukinskou, advokátkou se sídlem J. V. Sládka 1363/2, 415 01 Teplice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2009, č.j. 7 Afs 34/2009-53, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 12. 2008, č. j. 15 Ca 6/2008-30, proti rozhodnutím Celního ředitelství Ústí nad Labem ze dne 31. 10. 2007, č.j. 3104-08/07-2001-21, a ze dne 26. 5. 2008, č.j. 1957-026/08-200100-21, a proti platebním výměrům Celního úřadu Ústí nad Labem ze dne 7. 8. 2006, č. 208/2006 a ze dne 18. 9. 2007, č. 63/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Stěžovatel se ústavní stížností ze dne 12. 11. 2009 domáhá zrušení výše označených rozhodnutí s tím, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a odst. 5, čl. 36 odst. 2, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod(dále jen "Listina"), jakož i v čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně základních práv a svobod a v čl. 32 odst. 1 Protokolu č. 4 k Dohodě o přidružení. Poukázal na postup celních orgánů na straně dovážející země, který považuje za zaměřený na svou osobu jako dovozce automobilů, v důsledku čehož byl oproti jiným občanům postupem celního úřadu znevýhodněn a svým postojem k němu tak celní orgány překročily kompetence svěřené jim zákonem, jakož i na jednání na straně vývozce, který neprojevil řádný zájem předložit doklady o původu zboží. Tak dospěl celní úřad k závěru, že dovezené zboží evropských značek nemá původ ve státech Evropského společenství a platebními výměry mu vyměřil clo a daň z přidané hodnoty. Stěžovatel uvádí, že zpočátku vůbec nevěděl, že postverifikační řízení bylo zahájeno, nemohl se k němu tedy vyjadřovat, ani hájit svá práva, a neměl také možnost využít služeb právního zástupce. Dle stěžovatele argument, že postverifikační řízení dle Protokolu 4 k Dohodě o přidružení provádějí orgány vývozního státu a jeho účastníkem je vývozce, není důvodem toho, aby bylo toto postverifikační řízení vyloučeno ze soudního přezkumu z podnětu dovozce, obzvláště v případě, kdy zákon stěžovateli neumožňuje do tohoto řízení zasahovat. Stěžovateli tak byla upřena jeho práva zakotvená jak v § 7 zák. č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o správě daní a poplatků"), tak v Listině, ačkoli se jich domáhal již v řízení před správními orgány a soudy poté postup správních orgánů potvrdily jako správný. Proti těmto výměrům se bránil u soudů, proti jejichž rozhodnutím jeho stížnost směřuje; nemůže souhlasit s tím, že pravomoc týkající se určení původu zboží byla v zásadě udělena orgánům vývozního státu a dovozce nemá a ani on jako stěžovatel neměl možnost se takového řízení účastnit, nebo se aktivně se podílet na šetření u vývozce. Označený postup nepovažuje za souladný se snahou Evropského společenství o postupné odbourávání překážek volného pohybu zboží. Stěžovatel konečně obsáhle poukázal na nutnost postupu správců daně v úzké součinnosti s daňovými subjekty, jakož i na formální výklad práva v souzené věci.
Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že ke stěžovatelem tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv postupem Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem, Celního ředitelství Ústí nad Labem a Celního úřadu Ústí nad Labem nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud v souzené věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí precizně přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Z obsahu ústavní stížnosti je však naopak zřejmé, že se stěžovatel v podstatě domáhá přezkoumání napadených rozhodnutí tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných/správních soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného/správního soudnictví. Jak však Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných/správních soudů, a jeho postavení ve vztahu k obecným/správním soudům je limitováno čl. 83 Ústavy ČR, ze kterého vyplývá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a pokud jde o posouzení rozhodnutí napadených ústavní stížností, ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. To mu dává pravomoc svým rozhodnutím zasáhnout pouze tam, kde došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připustil, že v období, kdy nebyl zřízen Ústavou ČR předpokládaný Nejvyšší správní soud, byl Ústavní soud sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekce právních názorů, které by jinak příslušely tomuto soudu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 49/02 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 27. Vydání 1. Praha: C.H. Beck 2003 č. 86, str. 25 a další). Nezbytnost výjimečného suplování těchto pravomocí Nejvyššího správního soudu však faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominula a Ústavní soud respektuje základní rozhraničení pravomocí obou soudů. Ústavní soud v tomto směru není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 28. Vydání 1. Praha: C.H. Beck 2003, č. 156, str. 401 a další). V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy provedený Nejvyšším správním soudem, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 28. Vydání 1. Praha: C.H. Beck 2003, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 31. Vydání 1. Praha: C.H. Beck 2004, č. 129. str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že soudy nebraly v úvahu, že byl znevýhodněn oproti jiným osobám postupem celních orgánů, které u něj prováděly kontrolu pravidelně bez jakéhokoliv odůvodnění, čímž překročily jim zákonem svěřené kompetence. Ústavní soud na tomto místě odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, ve kterém se konstatuje, že celní orgány jsou oprávněny následně ověřovat důkazy původu nejen v případě opodstatněných pochybností ve vztahu k předloženým dokumentům, ale i namátkově v jakémkoliv jiném případě. Postup při ověřování důkazů původu je upraven v Dohodě o přidružení, a je tak pro tuzemské celní orgány závazný v souladu s čl. 10 Ústavy. Podle čl. 32 Protokolu č. 4 v rámci následného ověřování důkazů původu mohou celní orgány dovozního státu pouze požádat celní orgány vývozního státu o kontrolu původu propuštěného zboží. Pravomoc týkající se určení původu zboží je v zásadě udělena orgánům vývozního státu a celní orgány dovozního státu jsou vázány závěry legálně vyslovenými celními orgány vývozního státu. České celní orgány tedy nejen, že neměly důvod samy ověřovat původ osobních vozidel podle tuzemské právní úpravy, ale ani nemohly, neboť uvedený závazný postup vycházel z mezinárodní smlouvy.

Takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu včetně citovaných pro Českou republiku závazných norem mezinárodního práva a odkazů na judikaturu Evropského soudního dvora.

Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že soudy vyhodnotily jako nedůvodnou jeho námitku, že postverifikační řízení je vyloučeno ze soudního přezkumu, pak ani této námitce nelze přisvědčit. Jak totiž vyložil v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí již Nejvyšší správní soud, podle ustanovení § 320 odst. 1 zákona č. 13/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "celní zákon") platí pro řízení před celními orgány, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak, právní předpisy uvedené v tomto ustanovení. Pro celní řízení tedy platí nejen předpisy uvedené v citovaném ustanovení, ale i předpisy jiné, včetně mezinárodních smluv. Takovou mezinárodní smlouvou je Evropská dohoda zakládající přidružení mezi Českou republikou na jedné straně a Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na straně druhé, která byla publikovaná sdělením Ministerstva zahraničních věcí pod č. 7/1995 Sb. V čl. 35 Dohody o přidružení se odkazuje na Protokol č. 4 k této Dohodě, který stanoví pravidla o původu zboží pro použití celních preferencí, jež má na zřeteli tato dohoda. Postupem předpokládaným v Protokolu č. 4 k Dohodě o přidružení se určí, jakého původu dovážené zboží je a zda má původ v některém členském státě Společenství na straně jedné anebo v České republice či třetím státě na straně druhé. Neoddělitelnou součástí těchto pravidel je pak určení státu, jehož celní (nebo jiný) orgán osvědčí původ zboží. Dvojí posouzení na základě souběžné kompetence by totiž mohlo vést, při vědomí složitosti pravidel pro určování původu, k odlišným závěrům. V této souvislosti Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí zdůraznil, že Protokol č. 4 je založen na systému správní spolupráce, která spočívá jednak v rozdělení úkolů, a jednak ve vzájemné důvěře mezi státem vývozu a státem dovozu. Zde nelze přehlédnout ani to, že podle čl. 10 Ústavy jsou vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal souhlas Parlament a jimiž je Česká republika vázána, součástí právního řádu České republiky; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Rovněž § 96 zákona o správě daní a poplatků praví, že jeho ustanovení se použije, pokud mezinárodní smlouva, která je pro Českou republiku závazná, neobsahuje odlišnou úpravu.

S ohledem na výše uvedené nemá Ústavní soud závěrům Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem z ústavněprávního hlediska co vytknout, neboť soudy při svém rozhodování postupovaly ústavně konformním způsobem a svá rozhodnutí pak řádně a srozumitelně odůvodnily. V otázce hodnocení důkazů provedených v řízení před obecnými soudy zaujímá Ústavní soud neměnné stanovisko, jehož obsahem je respektování nezávislosti soudního rozhodování. Ústavní soud zásadně nehodnotí, resp. nepřehodnocuje důkazy provedené v pravomocně skončeném řízení, a to ani v případě, že se se způsobem tohoto hodnocení sám neztotožňuje. Výjimkou by byly toliko případy, v nichž by obecné soudy postupovaly svévolně, tj. jejich závěry by byly zjevně neudržitelné ve vztahu ke skutkovým zjištěním, nebo by významným způsobem porušily procesní principy obsažené v ústavním pořádku České republiky. Žádné z takových pochybení, které by zakládalo protiústavnost napadených rozhodnutí, však v dané věci zjištěno nebylo. Pouhý nesouhlas stěžovatele s napadeným soudním a správním rozhodnutím či s textem mezinárodní smlouvy pak nemůže sám o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti založit.

Ústavní soud proto uzavírá, že porušení základních práv, kterých se stěžovatel dovolává, zjištěno nebylo. Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem v souladu s § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s. a tuto opodstatněně zamítl. V odůvodnění svého rozsudku se vypořádal se všemi námitkami stěžovatelem uplatněnými a přiléhavým způsobem vyložil, s poukazem na příslušné články Dohody o přidružení a jejího Protokolu č. 4, za použití § 320 odst. 1 celního zákona a § 96 zákona o správě daní a poplatků, proč postup celního úřadu při dodatečném platebním výměru cla a daně z přidané hodnoty za dovoz osobních automobilů pro neprokázání jejich původu ze států Evropské unie byl správný, stejně jako byl správný napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem. Vzhledem k obsáhlému a vyčerpávajícímu odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu lze na ně v dalším odkázat. Ústavní soud současně zdůrazňuje, že ani v nyní projednávané věci neshledal důvod odchýlit se od závěrů vyslovených již dříve v obdobných rozhodnutích (srov. sp. zn. IV. ÚS 1675/09, IV. ÚS 1787/09, I. ÚS 1827/09, IV. ÚS 1825/09, IV. ÚS 2161/09, II. ÚS 2160/09).

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. ledna 2010

Vojen Güttler v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.