I. ÚS 2945/13
I.ÚS 2945/13 ze dne 12. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové v řízení o ústavní stížnosti Ing. Jana Hladkého, zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Praha 8, Sokolovská 32/22, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2013 sp. zn. 13 Co 164/2013 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 11. 2012 sp. zn. 27 C 285/2011, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Stěžovatel brojí podanou ústavní stížností proti shora označeným rozsudkům, jimiž měla být porušena jeho základní práva garantovaná ustanoveními čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); současně tím mělo být porušeno i ustanovení čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

2. V záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl stěžovatelovu žalobu, jíž se po České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhal zaplacení částky 30 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobné nezákonným rozhodnutím, respektive nesprávným úředním postupem ve smyslu ustanovení § 5 ve spojení s ustanovením § 7 a § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rubrikovaným rozsudkem rozsudek nalézacího soudu potvrdil.

3. Souzená částka, odvíjející se od výše vkladu komanditisty do komanditní společnosti Joint Invest Action, k. s., představuje částku, se kterou se stěžovatel připojil jako poškozený k trestnímu řízení, jež bylo zahájeno dne 19. 3. 1997 proti konkrétním osobám pro trestný čin podvodu dle ustanovení § 250 odst. 1 a 4 trestního zákona. S žádostí o náhradu škody se stěžovatel obrátil na stát poté, kdy usnesením ze dne 31. 3. 2008 bylo trestní stíhání dle ustanovení § 159a odst. 2 trestního řádu odloženo s tím, že sdělení obvinění odporuje ustanovení § 160 odst. 1 trestního řádu. Dle názoru stěžovatele tak bylo rozhodnutí o zahájení trestního stíhání nicotné, trestní stíhání nebylo vůbec zahájeno a v mezidobí tak došlo k promlčení inkriminované trestné činnosti. Z důvodu promlčení přitom stěžovatel nemohl uplatnit svůj nárok ani v občanskoprávním řízení.

4. Stěžovatel obecným soudům v ústavní stížnosti vytýká, že jím uplatněnou žalobu proti státu zamítly jako předčasně podanou, aniž by ve věci provedly adekvátní dokazování. Nadto stěžovatel polemizuje se závěry obecných soudů přijatými v napadených rozhodnutích a připomíná, že jím přihlášená pohledávka za společností Joint Invest Action, k. s., v probíhajícím insolvenčním řízení není pohledávkou za škůdci. V této souvislosti stěžovatel rovněž namítá, že oproti tvrzení obecných soudů nebylo reálné domáhat se svého nároku vůči přímým škůdcům nezávisle na trestním řízení v řízení občanskoprávním. Stěžovatel navíc s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1469/2008 zdůrazňuje, že právní teorie - v rozporu s tvrzením obecných soudů - pracuje s termínem "nulitní sdělení obvinění"; domnívá se proto, že pokud nebylo předmětné trestní řízení de iure nikdy zahájeno, neuplatní se v dané věci ustanovení § 112 občanského zákoníku, pročež stěžovateli marně uplynula lhůta k podání občanskoprávní žaloby proti přímým škůdcům. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel ještě připomíná, že dle nálezu sp. zn. I. ÚS 3109/08 dojde k porušení práva na soudní ochranu i tehdy, pokud jsou nesprávně vykládány teoretické postuláty o příčinné souvislosti. V dané věci by přitom stěžovatel patrně dosáhl uspokojení svého nároku již v rámci adhezního řízení, pokud by předmětné trestní stíhání nebylo odloženo.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Podle ustanovení čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nástroji ústavněprávního přezkumu vykonávaného tímto soudem jsou vedle materiálních a institucionálních garancí fungování demokratického právního státu zakotvených v Ústavě též základní práva, jejichž katalogem je Listina. Ústavní soud tedy pohlíží na přezkoumávané právní vztahy především optikou ustanovení čl. 1 Listiny, podle něhož jsou lidé svobodni a rovni v důstojnosti i v právech. Listina upravuje vedle obecných a společných ustanovení základní lidská práva a svobody, politická práva, práva minorit, hospodářská, sociální a kulturní práva a právo na soudní či jinou ochranu. Její ambicí tedy není postihnout veškeré právní vztahy, jež vznikají, vyvíjejí se a zanikají v praktickém životě celého právního řádu. Ani Ústavní soud proto nemůže být institucí, jež by dokázala poskytnout univerzální ochranu a tedy i spravedlnost všem subjektům práva, ať již fyzickým nebo právnickým osobám, které na území státu působí.

7. Projednávaná ústavní stížnost ve své podstatě představuje pokračování stěžovatelovy polemiky se závěry obecných soudů, přičemž do roviny ústavněprávní přechází toliko v momentě, kdy - obecně - odkazuje na údajně porušená ustanovení ústavního pořádku, respektive kdy odkazuje na jednotlivá rozhodnutí Ústavního soudu, jejichž závěry však nemají přímý průmět do předmětné věci.

8. Podstatou souzené věci - nikoliv však bez dalšího podstatou ústavněprávní - je tvrzení stěžovatele, že výše uvedené usnesení o zahájení trestního stíhání bylo nicotné (nulitní), v důsledku čehož ztratil stěžovatel faktickou možnost domáhat se na přímých škůdcích náhrady jimi způsobené škody, pročež mu nezbylo než se se svým nárokem obrátit na stát.

9. Ústavní soud však v tomto ohledu nemůže stěžovateli přisvědčit, ztotožňuje se naopak s odvolacím soudem, jenž v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku uvedl: Uplatnění zmíněného nároku v rámci trestního řízení totiž i dle názoru odvolacího soudu mělo nepochybně za následek stavění běhu promlčecí lhůty ve smyslu ust. § 112 občanského zákoníku a promlčecí lhůta, jejíž délka vyplývá v daném případě z ust. § 106 občanského zákoníku, tak neběžela a její běh pokračoval až poté, kdy na základě příslušného rozhodnutí, zmíněného již výše, bylo trestní stíhání odloženo. Tomu ostatně nasvědčuje i tvrzení samotného žalobce, že ve zmíněném adhezním řízení řádně pokračoval, aniž by svůj nárok vzal zpět. Soud prvního stupně se správně vypořádal s námitkou žalobce, že nárok ve zmíněném trestním řízení nebyl uplatněn řádně, neboť řízení bylo pro následně zjištěné vady "nulitní", a proto "nulitním" bylo i související adhezní řízení. Český právní řád totiž pojem nulitního soudního řízení či řízení přípravného nezná, a pokud takové řízení vykazuje vady, nelze na něj pohlížet jako by toto řízení vůbec neprobíhalo. Vykazovalo-li trestní řízení vady, pro které bylo posléze trestní stíhání odloženo, je třeba vycházet z toho, že toto řízení fakticky, byť s vadami, až do odložení věci probíhalo, a to se všemi právními důsledky z toho plynoucími. Žalobci tedy, jak správně uzavřel soud prvního stupně, poté, co zmíněné trestní stíhání bylo odloženo a odpadla tak i výše zmíněná překážka litispendence, nic nebránilo, aby ještě před skončením zákonem stanovené promlčecí doby uplatnil svůj nárok na náhradu škody proti primárním škůdcům formou občanskoprávní žaloby. Pokud tak neučinil, nelze za to ve smyslu již výše zmíněné judikatury činit odpovědnou žalovanou, která má při uplatňování nároků na náhradu škody zásadně postavení tzv. posledního dlužníka. Kromě toho žalobcem vznesená námitka, že po odložení trestního stíhání nemohl z důvodu promlčení uplatnit svůj nárok proti primárním škůdcům, tedy i primárním dlužníkům, je rovněž bezpředmětná, neboť je jen na dlužníkovi, zda námitku promlčení vůbec uplatní, a na soudu, zda ji bude akceptovat nebo zda k ní s odkazem na rozpor s dobrými mravy, tj. ust. § 3 občanského zákoníku, nebude přihlížet. Jestliže tedy žalobce výše zmíněné zákonem možnosti nevyužil a svůj nárok na náhradu škody vůči primárním škůdcům neuplatnil v rámci občanskoprávního řízení, má zdejší soud shodně se soudem prvního stupně za to, že již z tohoto důvodu nemůže být žalobce v této věci úspěšným.

10. Namístě je navíc zdůraznit, že případným není v daném kontextu stěžovatelův odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2009 sp. zn. 5 Tdo 1469/2008, ve kterém Nejvyšší soud mj. konstatoval: Nicotný úkon (v literatuře také uváděn pod pojmy jako nulitní či zdánlivý akt, paakt, atd.) nemá žádné právní účinky a hledí se na něj, jako by neexistoval. Takový krajní důsledek či sankci za vadu právního úkonu považuje i právní teorie soukromého práva za výjimečné a jsou namístě jen tam, kde to zákon výslovně stanoví, anebo pokud to vyplývá ze smyslu a účelu určitého zákonného ustanovení (viz např. Salač, J. K problematice rozporu právního úkonu se zákonem ve světle § 39 občanského zákoníku. Právní rozhledy, 1997, č. 10, s. 510). Rovněž praxe civilních soudů omezila úvahy o nicotnosti soudního rozhodnutí pouze na případy, když soud při rozhodování zjevně vybočil z mezí své pravomoci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 657/2003, uveřejněný pod č. C 1915 ve svazku 25 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).

11. Je tak zřejmé, že citovaná část stěžovatelem odkazovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu není v rozporu se závěry přijatými v citované pasáži ústavní stížností napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, naopak jejich správnost nepřímo potvrzuje; stěžovatel totiž žádné důvody, pro které by ve světle odkazované usnesení Nejvyššího soudu bylo namístě uvažovat o nicotnosti předmětného usnesení o zahájení trestního stíhání, nepředkládá, neboť patrně nicotnost tohoto usnesení policejního orgánu - zcela nedůvodně - bez dalšího presumuje.

12. Stěžovateli se proto ani v ústavní stížnosti nepodařilo předložit relevantní důvody, pro které údajně neměl možnost se efektivně domáhat svého nároku v občanskoprávním řízení. Závěru obecných soudů o tom, že stěžovatel před podáním žaloby na náhradu škody v režimu zákona č. 82/1998 Sb. nevyužil ve smyslu ustanovení § 8 odst. 3 tohoto zákona všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje, proto není třeba z ústavněprávních pozic co vytknout. Pro úplnost se sluší dodat, že za takové procesní situace nemohou být z povahy věci relevantní ani námitky stěžovatele, že obecné soudy neprovedly úplné dokazování, či že nebyla adekvátně zkoumána příčinná souvislost mezi tvrzeným pochybením státu a v jeho důsledku vzniklou škodou, jejíž náhrady se stěžovatel v daném řízení domáhal.

13. Vzhledem ke shora uvedenému Ústavní soud uzavírá, že právní názor vyjádřený obecnými soudy v odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí nevybočuje z mezí zákona a z ústavního hlediska je plně akceptovatelný. Okolnost, že se stěžovatel s těmito závěry neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost jeho ústavní stížnosti.

14. Ústavní soud proto stěžovatelův návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 12. listopadu 2013

Ivana Janů, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.