I. ÚS 2933/09
I.ÚS 2933/09 ze dne 23. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. Ch., zastoupeného JUDr. Tomášem Máchou, advokátem se sídlem Praha 2, Blanická 25, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 30. 1. 2009, čj. 31 C 388/2008 - 12, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 7. 2009, čj. 17 Co 310/2009 - 30, spojené s návrhem na zrušení § 114b odst. 5 zákona č. 99/1963 Sb. (občanského soudního řádu), takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 16. 11. 2009, stěžovatel navrhl zrušení shora označených rozhodnutí, vydaných v řízení o vypořádání společného jmění manželů. Tvrdil, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv, zejména práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Současně navrhl, aby Ústavní soud "zrušil nebo vyčlenil z části zákona § 114b odst. 5 OSŘ věci týkající se rozhodování společného jmění manželů, a aby bylo zde vždy povinností obecných soudů nařídit v této věci jednání, včetně dokazování, a nebylo by zde možno použít fikce uznání v případě, že se žalovaný nevyjádří."
Předtím než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda tento návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.

Napadeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl o vypořádání společního jmění účastníků, které zaniklo rozvodem jejich manželství. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel, prostřednictvím svého advokáta, tzv. blanketní odvolání, v němž uvedl, že jej odůvodní do 15 dnů. Soud prvního stupně stěžovatele vyzval k odstranění vad odvolání. Výzva byla stěžovateli doručena do vlastních rukou dne 14. 5. 2009. Lhůta k odstranění vad skončila 19. 5. 2009. Na tuto výzvu reagoval tím, že v poslední den lhůty požádal o její prodloužení, ale vady odvolání neodstranil ani do dne, kdy odvolací soud rozhodl o jeho odvolání, tedy do 7. 7. 2009. Vzhledem k tomu, že stěžovatel své blanketní odvolání nedoplnil, a nebylo tedy schopné projednání, odvolací soud ho odmítl podle § 43 odst. 2 a § 211 OSŘ.

Ústavní stížnost představuje, podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, procesní prostředek k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů - dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti tak plyne princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je až krajním prostředkem ochrany základních práv, nastupujícím tehdy, kdy porušení základních práv nelze odstranit využitím právního prostředku, který projednají jiné orgány veřejné moci, zejména obecné soudy.

V projednávané věci stěžovatel nesplnil předpoklady pro přípustnost ústavní stížnosti podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel napadl rozsudek obvodního soudu blanketním odvoláním, které postrádalo základní náležitosti podle § 205 odst. 1 OSŘ. Nebyly v něm uvedeny žádné základní argumenty proti rozhodnutí, ani rozsah odvolání ani odvolací návrh. Stěžovatel vady svého odvolání ani přes výzvu soudu neodstranil, takže odvolacímu soudu nezbylo než odvolání odmítnout. Ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti rozhodnutí odvolacího soudu žádné nedostatky nevytýkal, pouze uvedl, že "odvolání k Městskému soudu v Praze by nevedlo ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu k vyřešení situace a Městský soud v Praze by s největší pravděpodobností rozsudek soudu prvního stupně potvrdil." Ústavní stížnost však nemůže sloužit jako procesní prostředek, který by mohl být využit k ochraně práva vedle prostředků jiných a ke zjednodušení nebo obejití stanoveného právního postupu. Lze ji podat až tehdy, když stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 zákon o Ústavním soudu). Blanketní odvolání však nelze považovat za efektivně použitý opravný prostředek (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2009, sp. zn. II. ÚS 2986/09). Na základě těchto skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, což činí jeho ústavní stížnost nepřípustnou ([§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].

Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu]. Odmítnutím ústavní stížnosti odpadla i základní podmínka projednání návrhu na zrušení ustanovení právního předpisu s ústavní stížností spojeného.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. března 2010

František Duchoň, v. r. soudce Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.