I. ÚS 2921/16
I.ÚS 2921/16 ze dne 14. 3. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci stěžovatelky Vysoká škola báňská - Technická univerzita Ostrava, se sídlem Ostrava - Poruba, 17 listopadu 15/2172, IČ: 61989100, zastoupenou Mgr. Renátou Prosickou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Tyršova 31, Ostrava - Moravská Ostrava proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 3. 2015, č. j. 51 Co 322/2014-133, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, č. j. 26 Cdo 193/2016-157, jako účastníků řízení, a Karla Manczala, jako vedlejším účastníkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 30. 8. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejího základního práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy České republiky garantující ochranu práv soudy.

II.

Mezi stěžovatelkou, jako pronajímatelem, a vedlejším účastníkem Karlem Manczalem - EKVITA TRADING (dále jen "vedlejší účastník"), jako nájemcem, byly uzavřeny dvě nájemní smlouvy (pronájem "Výukového centra VŠB -TUO" a pronájem prodejny tisku v budově "C" objektu VŠB - TU v Ostravě - Porubě). Vedlejší účastník však nájemné nehradil a stěžovatelka po něm posléze požadovala celkem na neuhrazených fakturách (43 698,45 + 14 352,88) částku 58 051,33 Kč spolu s úroky z prodlení, a to od podání žaloby k Okresnímu soudu v Ostravě. Okresní soud v Ostravě ve svém rozsudku ze dne 12. 8. 2014, č. j. 122 C 140/2012, zamítl žalobu s odůvodněním, že v daném případě vedlejší účastník svou pohledávku z titulu víceprací, jež vznikly v zimě díky poškození střechy, započetl proti pohledávkám stěžovatelky u soudního jednání dne 12. 8. 2014. Dle názoru soudu pak nárok žalobkyně na zaplacení dlužného nájemného zanikl v důsledku zápočtu pohledávek provedených ze strany žalovaného. Stěžovatelka podala odvolání ke Krajskému soudu v Ostravě, kde bylo rozsudkem ze dne 4. 3. 2015, č. j. 51 Co 322/2014-133, potvrzeno rozhodnutí Okresního soudu. Proti rozsudku Krajského soudu podala stěžovatelka dovolání k Nejvyššímu soudu. Ten ve svém usnesení ze dne 15. 6. 2016, č. j. 26 Cdo 193/2016-157, dovolání odmítl, jelikož směřovalo proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč.
III.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální. K tomu konstatuje, že návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti musí splňovat řadu zákonem stanovených náležitostí, včetně dodržení lhůty k jejímu podání. Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ústavní stížnost je možno podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Podle pravidel pro počítání lhůt (§ 57 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu) tato dvouměsíční lhůta začíná běžet dnem, v němž bylo rozhodnutí o posledním procesním prostředku stěžovateli doručeno, a uplyne ve stejný den o dva měsíce později. Uvedená dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti, podmiňující vedle dalších požadavků možnost jejího věcného projednání, je nepřekročitelná a marné uplynutí této lhůty zákon neumožňuje jakkoliv zhojit.

Podle ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

Pokud stěžovatelka napadá usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 3. 2015, č. j. 51 Co 322/2014-133, je nutno konstatovat, že ústavní stížnost směřující proti tomuto rozhodnutí je podána po určené lhůtě. Je tomu tak proto, že dovolání proti výroku ve věci samé je nepřípustné přímo ze zákona, neboť napadeným usnesením odvolacího soudu bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím zákonem vymezenou hranici. Dle § 238 odst. 1 písm. d) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "o. s. ř"), je přímo stanoveno, že dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000,- Kč, ledaže se jedná o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo věci uvedené v § 120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. V tomto případě Ústavní soud odkazuje na ustálenou judikaturu, například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, nebo usnesení ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, kde soud potvrzuje, že přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o více samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem.

Ačkoli krajský soud v napadeném rozsudku nesprávně poučil účastníky, že dovolání je (za určitých podmínek) přípustné, nemá toto nesprávné poučení na přípustnost dovolání vliv.

Ústavní soud tak mohl z ústavně právního hlediska posoudit pouze napadené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, č. j. 26 Cdo 193/2016-157. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelkou a dovodil, že ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná.

Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud uvádí, že je-li rozhodnuto o nepřípustnosti dovolání, Ústavní soud by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu. To se však v nyní projednávaném případě nestalo, neboť odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč bylo dovolání posouzeno jako nepřípustné. Jestliže Nejvyšší soud aplikoval rozhodné ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným způsobem odůvodnil, Ústavní soud nemá prostor pro přehodnocení takových závěrů (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2888/12 a v něm citovanou judikaturu).

Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ve vztahu k usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 3. 2015, č. j. 51 Co 322/2014-133, podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako ústavní stížnost podanou po lhůtě stanovené pro její podání a ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, č. j. 26 Cdo 193/2016-157, jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. března 2017

Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.