I. ÚS 2921/12
I.ÚS 2921/12 ze dne 9. 10. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele jménem V. M., zastoupeného Mgr. Tomášem Křivkou, advokátem, se sídlem Doudlevecká 22, 301 00 Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 7. 2012, sp. zn. 1 Nt 41/2012, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. 14 To 120/2012, za účasti Krajského soudu v Plzni a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 31. 7. 2012, stěžovatel napadl usnesení Krajského soudu v Plzni (dále jen krajský soud ) ze dne 13. 7. 2012, sp. zn. 1 Nt 41/2012 (dále jen usnesení krajského soudu ), kterým bylo dle § 411 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen trestní řád ) rozhodnuto, že se stěžovatel na základě evropského zatýkacího rozkazu předává k trestnímu stíhání do Slovenské republiky, a že dle § 411 odst. 4 se u něj přeměňuje předběžná vazba na vazbu předávací. Rovněž napadl usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen vrchní soud ) ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. 14 To 120/2012 (dále jen usnesení vrchního soudu ), jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení krajského soudu.

Navrhovatel uvádí, že ačkoli český trestní řád obsahuje taxativní výčet okolností, za nichž je soud rozhodující o předání osoby na základě evropského zatýkacího rozkazu povinen návrh na předání zamítnout, a dalo by se tedy odvozovat, že žádné jiné okolnosti nejsou pro rozhodování vykonávajícího soudu relevantní, je nutné v plné šíři uplatnit nepřímý účinek práva EU ve vztahu k Rámcovému rozhodnutí Rady ze dne 13. 6. 2002 č. 2002/584/SVV (dále jen rámcové rozhodnutí ), které bylo transponováno do českého trestního řádu. Podle judikatury Soudního dvora EU mají rámcová rozhodnutí tzv. nepřímý účinek, t. j. orgány členských států jsou povinny je použít jako výkladové pravidlo svého vnitrostátního práva. Čl. 4 odst. 7a) rámcového rozhodnutí přitom umožňuje zamítnout návrh na předání také v situaci, vztahuje-li se evropský zatýkací rozkaz na trestné činy, které byly podle práva vykonávajícího členského státu spáchány zcela nebo zčásti na území vykonávajícího členského státu.

Aplikace uvedeného důvodu pro zamítnutí předání byla potvrzena také nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 66/04 [93/2006 USn.], který dodatečně rozšířil katalog důvodů pro zamítnutí předání právě o důvod dle čl. 4 odst. 7a) rámcového rozhodnutí. Podle konstatovaného nálezu Ústavního soudu obecná hodnota právní jistoty nachází v oblasti ústavněprávní své vyjádření v zásadě formulované v čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina ) a v rovině podústavního práva je vyjádřena v obecném principu ustanovení § 377 trestního řádu, které se uplatní subsidiárně vůči § 411 odst. 6 písm. d) trestního řádu, tedy bude aplikováno pouze tehdy, pokud o stejném činu doposud neprobíhá trestní stíhání v České republice.

Stěžovatel namítá, že právě tato výjimka je v jeho případě splněna pokud jde o první skutek - přečin zpronevěry. K jeho spáchání mělo dojít na území České republiky, poškozeným měla být česká právnická osoba, a podle jeho informací bylo prověřování věci zahájeno českými orgány činnými v trestním řízení.

Dle stěžovatele byla napadaná usnesení vydána v rozporu s eurokonformním účinkem rámcového rozhodnutí a došlo zásahu do čl. 3 odst. 1, čl. 24 a čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

II.

Zákon č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen zákon o Ústavním soudu ) rozeznává podle svého § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit přijatelnost návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen Ústava ]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho trestněprávního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

Se stěžovatelem lze souhlasit potud, že je třeba, jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 66/04, interpretovat právní úpravu evropského zatýkacího rozkazu v trestním řádu tak, že v některých případech je na místě odmítnout jeho výkon pokud jde o trestný čin, který byl spáchán zcela nebo zčásti na území České republiky, byť takovýto důvod není mezi důvody zakotvenými v § 411 odst. 6 trestního řádu. Stěžovatel ovšem pomíjí, že jím citovaný rozbor v daném nálezu se zabývá otázkou potřebných pojistek na ochranu občanů České republiky, eventuálně cizích státních příslušníků s trvalým pobytem na území České republiky. Naproti tomu stěžovatel je občanem Slovenské republiky s trvalým pobytem ve Slovenské republice.

Nadto i kdybychom od této skutečnosti odhlédli, takovéto odmítnutí výkonu evropského zatýkacího rozkazu by rozhodně nebylo na místě automaticky, nýbrž obecné soudy musejí vždy zvážit konkrétní okolnosti toho kterého případu ve svém souhrnu. Přitom vazby na Slovenskou republiku jsou v posuzované věci zřejmé, kdy nejenom že stěžovatel má slovenské občanství a trvalý pobyt, a že je předáván i pro další skutek, který měl spáchat na Slovensku, ale i společnost, která měla být poškozena spácháním skutku, který se měl stát na území České republiky, má jednatele a vlastníka sídlící na Slovensku.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. října 2012

Vojen Güttler, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.