I. ÚS 2905/13
I.ÚS 2905/13 ze dne 11. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Kateřiny Šimáčkové a Ludvíka Davida mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele D. M., zastoupeného JUDr. Dalilou Pelechovou, advokátkou se sídlem Čs. Legií 1364/20, Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 5. 2013, č. j. l3 Co 33/2013-548 a proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 18. 9. 2012, č. j. O Nc 990/2010-405, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 9. 2013, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí (přičemž rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 18. 9. 2012 byl stěžovatelem nesprávně označen č. j. O Nc 990/2010-45), neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení článku 32 odst. 1 a 4 a článku 36 odst. l Listiny základních práv a svobod, jakož i k porušení článku 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.

Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas se závěrem obecných soudů, že střídavá péče by pro jeho dceru (dále jen "nezletilá") neznamenala zlepšení stávající úrovně její výchovy, a již z toho důvodu není v zájmu nezletilé upravit její výchovu formou střídavé péče. Stěžovatel v této souvislosti odkazuje na článek 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a judikaturu Ústavního soudu, která v případech, kdy není možná společná výchova, preferuje střídavou výchovu rodičů, pokud jsou k tomu dány i další předpoklady. Nefungující komunikaci mezi rodiči, ve které soudy obou stupňů spatřují jeden z důvodů pro nevyhovění návrhu stěžovatele na svěření nezletilé do střídavé výchovy, přitom Ústavní soud nepovažuje nutně za překážku střídavé výchovy (nález sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 2. 11. 2010). Obecné soudy se dle stěžovatele měly hlouběji zabývat příčinami špatné komunikace mezi rodiči nezletilé, a zohlednit je při rozhodování o tom, do čí výlučné výchovy bude nezletilá svěřena, s tím, že zásadně by případné zavinění špatné komunikace mělo mít za následek preferenci druhého z rodičů, pokud nepřeváží jiné zákonné důvody.

Z obsahu spisu Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 0 Nc 990/2010, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující pro věc relevantní skutečnosti. Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 18. 9. 2012, č. j. O Nc 990/2010-405 byla nezletilá i po dobu po rozvodu manželství rodičů svěřena do výchovy matky, stěžovateli bylo určeno výživné v částce 4 000 měsíčně, když jeho návrh na svěření nezletilé do střídavé výchovy byl zamítnut. Současně byl stěžovateli upraven styk s nezletilou způsobem uvedeným ve výroku VI. citovaného rozsudku. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. 5. 2013, č. j. l3 Co 33/2013-548 tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o svěření nezletilé i po dobu po rozvodu manželství rodičů do výchovy matky potvrdil, ve zbytku změnil rozsudek ve výroku o výši výživného, které stanovil ve výši 5 000 Kč, a ve výroku o styku s nezletilou, který oproti úpravě v rozsudku soudu prvního stupně rozšířil.

Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k porušení jeho ústavně zaručených práv postupem Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku nedošlo.
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů; z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".

V nyní projednávané právní věci stěžovatel nesouhlasí se závěrem obecných soudů, které nevyhověly jeho návrhu na svěření nezletilé do střídavé výchovy rodičů, a rozporuje taktéž způsob, jakým obecné soudy tento svůj názor odůvodnily.

Ústavní soud se s otázkami svěření nezletilých dětí do výchovy (péče) ve své rozhodovací praxi setkává poměrně často, proto i případná nálezová judikatura je v tomto směru poměrně rozsáhlá. Jak stěžovatel sám upozorňuje, relevantní je v tomto ohledu vzhledem k charakteru právě projednávané věci i nález Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 2661/10 (dostupný stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soud na http://nalus.usoud.cz), a to nejen pro právní závěry v něm nově obsažené, ale i pro zobecnění a uspořádání dosavadní judikatury Ústavního soudu na dané téma. V citovaném nálezu vyslovil Ústavní soud mimo jiné, že důvodem nesvěření dítěte do střídavé výchovy nesmí být toliko nechuť rodičů (případně jednoho z nich) mezi sebou komunikovat, a že soudy by měly při svém rozhodování přihlížet k názoru samotného dítěte. Ústavní soud tak v uvedeném nálezu ve své podstatě odmítl aprobovat situaci, kdy by vzájemná averze rodičů znemožnila nařídit střídavou výchovu, byť by to v konkrétním případě bylo v zájmu nezletilého dítěte.

O takovou situaci se však v této souzené věci nejedná, neboť z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí je zřejmé, že neschopnost komunikace mezi rodiči při hodnocení vhodnosti střídavé výchovy byla v právě projednávaném případě kritériem toliko podružným. Střídavou výchovu nedoporučil taktéž soudem ustanovený znalec, který po vyšetření nezletilé i obou rodičů uvedl, že výchovné prostředí z důvodu neperspektivního vztahu stěžovatele s přítelkyní zaručuje u matky více stability důležité pro dítě předškolního věku. Ústavní soud pokazuje na skutečnost, že soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích akcentovaly kladný citový vztah nezletilé ke stěžovateli, vhodné bytové podmínky i rodinné zázemí na straně stěžovatele. Není přitom pravdou, že by obecné soudy založily svého rozhodnutí zejména na existenci rozporů v komunikaci mezi rodiči nezletilé. Soud druhého stupně v odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil citovou závislost nezletilé na matce, která je dána mimo jiné tím, že otec odešel od rodiny v době, kdy byly nezletilé dva roky a její kontakty se stěžovatelem byly v té době spíše sporadické. Odvolací soud taktéž obšírně konstatuje výsledky rozhovoru nezletilé s opatrovníkem, z něhož vyplynulo, že nezletilá by chtěla být "více u maminky než u tatínka". Odvolací soud i přes závěr o hezkém vztahu mezi nezletilou a otcem i jejich citovou vazbu, má za to, že střídavá výchova by v případě nezletilé, která žije již několik let pouze s matkou, je na ni silně citově vázána, neboť nemá další sourozence, zásadně zasáhla do jejího zavedeného režimu, který pro ni znamená jistotu, a nezajistila by lépe její potřeby. Odvolací soud dovodil, že právo nezletilé na kontakt s otcem a právo otce podílet se na výchově nezletilé je zajištěno úpravou styku, který byl oproti úpravě provedené soudem prvního stupně rozšířen.

Lze tedy konstatovat, že se v dané věci nejedná o případ, kdy jsou jinak dány podmínky pro to, aby v době po rozvodu bylo dítě svěřeno do výchovy obou rodičů, avšak jedinou překážkou je nesouhlas jednoho z rodičů, jak ji měl na mysli Ústavní soud ve své nálezu ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. II. ÚS 1206/09, a taktéž ve stěžovatelem citovaném nálezu ze dne 2. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 2661/10. Ostatně i v posledně citovaném nálezu Ústavní soud uvedl, že relevantnost hlediska (ne)schopnosti toho kterého rodiče dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem neznamená, že vždy musí být dítě svěřeno do výlučné výchovy tomu rodiči, v jehož prospěch toto hledisko vyznívá. Jde totiž pouze o jedno z více hledisek, které musí soud vzít v úvahu, ve výsledku je po posouzení celkové situace vždy třeba zvažovat, které řešení je v zájmu dítěte.

Ústavní soud uzavírá, že právní názor obecných soudů vyplývající z napadených rozhodnutí nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Právní závěry obecných soudů nelze hodnotit jako závěry, které by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, a kdy by z tohoto důvodu mohla být napadená rozhodnutí považována za protiústavní. Okolnost, že se s nimi stěžovatel neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. listopadu 2013

Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.