I. ÚS 2904/09
I.ÚS 2904/09 ze dne 15. 12. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. C., zastoupeného JUDr. Radovanem Zubkem, advokátem se sídlem Brno, Antonína Slavíka 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 6. 2009, sp. zn. 11 Tdo 495/2009, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka v Jihlavě ze dne 30. 9. 2008, čj. 42 To 3/2008 - 264, a rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 20. 6. 2008, čj. 1 T 204/2007 - 245, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včasnou ústavní stížností J. C. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka v Jihlavě (dále též "odvolací soud") a rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou (dále též "soud prvního stupně") pro údajné porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Označeným usnesením Nejvyšší soud zamítl, jako zjevně neopodstatněné, dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o upuštění od potrestání. Odvolací soud, při nezměněném výroku o vině, kterým byl stěžovatel uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 trestního zákona (dále jen "TrZ"), mu nově uložil podmíněný trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců se zkušební dobou v trvání jednoho roku. Trestný čin stěžovatel spáchal tím, že jako subjekt, dodávající a montující skladovou halu, porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, zejména ustanovení § 134a tehdy platného zákoníku práce, v návaznosti na vyhlášku č. 324/1990 Sb., v platném znění, a zapříčinil smrtelný pracovní úraz J. C. ml. (dále jen "poškozený").

Stěžovatel tvrdil, že svým opomenutím se trestného činu nedopustil, neboť nezpůsobil, ani se nepodílel na způsobení, nastalého následku. Je sice pravdou, že porušil předpisy o bezpečnosti práce tím, že nezpracoval písemně technologický postup, ale jedná se o ryze formální pochybení, které mělo být řešeno inspektorátem práce. Nelze v něm vidět příčinnou souvislost s nastalým následkem, neboť s technologickým postupem byly všechny zúčastněné osoby seznámeny, byť pouze ústně. Tento následek by býval nastal, i kdyby byl technologický postup vyhotoven písemně, neboť jednání všech na místě zúčastněných osob mohl ovlivnit pouze do určité míry. V tomto směru obecné soudy postupovaly ryze formalisticky. Nepřihlédly k situaci na stavbě a k tomu, že v určitý okamžik již může dodavatel a zaměstnavatel pouze spoléhat na to, že zúčastněné osoby se budou řídit jeho instrukcemi a postupovat podle oznámeného postupu. V rozporu se zásadou zjistit skutkový stav bez důvodných pochybností lpěly na povinnosti písemně vypracovat technologický postup montáže a této povinnosti přisuzovaly zásadní váhu. Soudy měly postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo, neboť nebylo prokázáno, že právě absence písemného technologického postupu způsobila smrtelný pracovní úraz. Z uvedeného je zřejmé, že z provedeného dokazování nelze dospět k logickému závěru o zavinění stěžovatele.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že byl uznán vinným jen proto, že písemně nevypracoval technologický postup. V podstatě se jedná o týž argument, který již neúspěšně uplatnil v předchozím průběhu řízení před obecnými soudy. Ústavní soud přitom ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší zkoumat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by vydáním napadených rozhodnutí došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.

Obecné soudy, zejména soud prvního stupně, zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností a ve svých rozhodnutích řádně uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele a jak právně hodnotily prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení trestního zákona o otázce viny a trestu.

Ústavnímu soudu nezbývá než poukázat na odůvodnění napadených rozhodnutí, z nichž vyplývá, že obecné soudy netrvaly formalisticky na písemně zpracovaném technologickém postupu montáže a svůj závěr o vině nepostavily na jeho absenci. Stěžovatel byl uznán vinným, neboť dokazováním nebylo prokázáno jeho tvrzení, že by zúčastněné osoby poučil a seznámil je s požadovaným technologickým postupem montáže, zpracovaným alespoň v ústní formě. Tím porušil důležitou povinnost stanovenou mu zákonem (tehdy platným zákoníkem práce v návaznosti na vyhlášku č. 324/1990 Sb.) a vyplývající i z jeho zaměstnání. Mezi jeho jednáním (porušení předpisů o bezpečnosti práce) a následkem (smrt poškozeného) byla přímá příčinná souvislost, byť, jak uvedly obecné soudy, se na zmíněném následku podílel vedle stěžovatele i odsouzený jeřábník a poškozený. Porušení základních povinností stěžovatele jako zaměstnavatele a dodavatele montážních prací bylo prvotní. K tomu Nejvyšší soud správně poznamenal, že příčinou je každý jev, bez něhož by jiný jev nenastal nebo nenastal takovým způsobem, jakým nastal. Není rozhodující, zda k následku došlo působením více okolností, tedy nejen jednáním pachatele. Stěžovateli Nejvyšší soud přisvědčil v tom, že nemohl v každém okamžiku řídit pohyb všech zúčastněných osob. Jeho povinností však bylo tyto zúčastněné osoby seznámit s technologickým postupem provádění montážních prací, s předpisy bezpečnosti práce a zajistit i správnou manipulaci s plošinou (kdyby byla plošina pootočena na správnou stranu, což mohl zajistit chybějící technologický postup, nedostala by se pod padající konstrukci) a splněním této povinnosti vyloučit či alespoň minimalizovat pochybení jednotlivých pracovníků. Stěžovatel tuto důležitou povinnost, vyplývající z jeho zaměstnání a stanovenou mu zákonem, porušil.

Namítal-li stěžovatel, že mělo být postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo, je třeba uvést, že toto pravidlo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině obžalovaného důvodné, tzn. jestliže po vyčerpání všech dosažitelných důkazů zůstanou o skutkové otázce důvodné pochybnosti, které nelze rozptýlit provedením a zkoumáním dalších důkazů. V projednávané věci však důvodná pochybnost o vině stěžovatele nevznikla, proto obecné soudy uvedené pravidlo neaplikovaly.

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. prosince 2009

František Duchoň, v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.