I. ÚS 29/05
I.ÚS 29/05 ze dne 6. 10. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele N. I., zastoupeného advokátem JUDr. Petrem Kšádou se sídlem Dubenecká 89, 190 12 Praha 4, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 1. 2004, sp. zn. 6 T 154/2003, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2004, sp. zn. 9 To 127/2004, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 9. 2004, sp. zn. 5 Tdo 984/2004, t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 27. 1. 2004, sp. zn. 6 T 154/2003, uznal obžalovaného N. I. (dále jen "stěžovatel") vinným, že dne 19. 3. 2002 oznámil na linku 158 a pak i do úředního záznamu na SKPV Praha 4, že neznámý pachatel v době od 09.00 hodin dne 18. 3. 2002 do 05.00 hod. dne 19. 3. 2002 v Praze 4, z hlídaného parkoviště odcizil nákladní motorové vozidlo tovární značky Mercedes Benz Atego 815, bílé barvy, SPZ AKA 95-66, v hodnotě 1.136400,-Kč (dále jen "vozidlo"), ačkoli si byl vědom, že k tomuto odcizení nedošlo a že jeho syn V. I. má v úmyslu zneužít jim podané oznámení o odcizení nákladního vozu k uplatnění pojistné události, k čemuž následně došlo, neboť dne 8. 4. 2002 u společnosti Allianz pojišťovna, a.s. (dále jen "pojišťovna") uplatnil V. I. pojistnou událost - odcizení vozidla; pojistné plnění mu však nebylo vyplaceno, nýbrž k jeho výplatě došlo k rukám majitele vozidla, společnosti Mercedes Benz Leasing, s.r.o., se sídlem Daimlerova 2, Praha 4, a to ve výši 858.536,- Kč ke škodě spol. Allianz pojišťovna, a.s., tedy poskytl jinému pomoc ke spáchání trestného činu spočívajícího v úmyslném uvedení nepravdivých údajů při uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy a ve způsobení škody na cizím majetku, a to škody značné, čímž spáchal pomoc k trestnému činu pojistného podvodu dle ustanovení § 10 odst. 1 písm. c) k § 250a odst. 1 a odst.4 trestního zákona k § 250a odst. 1 a odst. 4písm. b) trestního zákona (dále jen "tr.z.") a odsoudil jej podle § 250a odst. 4 tr.z. k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let. Podle § 58 odst. 1 tr.z., § 59 odst. 1 tr.z. se výkon tohoto trestu podmíněně odkládá na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let. Podle § 229 odst. 1 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") se poškozená pojišťovna odkazuje s uplatněným nátokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Obvodní soud pro Prahu 4 v odůvodnění mj. uvedl, že nahlášení údajné krádeže vozidla stěžovatelem bylo vedeno jeho záměrem pomoci svému synovi ve vyřešení finanční situace, do níž se společnost V.I. Trans vinou nehrazení leasingových splátek dostala. Pomoc ve smyslu ustanovení § 10 odst. 1 písm. c) tr. z. je jednou z forem účastenství . To je v tr. z. vybudováno na zásadě akcesority účastenství. Organizátorství, návod a pomoc jsou dle § 10 tr. z. trestné jenom tehdy, jestliže se hlavní pachatel o trestný čin alespoň pokusil. K tomu v souzené věci došlo, neboť jednání V. I., tedy nahlášení nepravdivých údajů pojišťovně (odcizení předmětného vozidla, a to v době, kdy bylo usnesením Policie ČR trestní oznámení stěžovatele odloženo s tím, že se skutek nestal) v rámci uplatnění pojistné události s následným vznikem škody pojišťovně ve výši přes 800.000,- Kč, naplňuje dle názoru soudu všechny znaky trestného činu dle § 250a odst. 1, odst. 4 písm. b) tr.z.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 4. 2004, sp. zn. 9 To 127/2004, odvolání proti uvedenému rozsudku prvostupňového soudu podle § 256 tr. ř. zamítl. V odůvodnění uvedl, že z podnětu podaného odvolání přezkoumal podle § 254 odst. 1 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku; zjistil, že řízení, které proběhlo ve stádiu přípravného řízení i v řízení před soudem, nevykazovalo žádná procesní pochybení, která by mohla mít vliv na správnost rozhodnutí ve věci. Soud I. stupně provedl všechny potřebné důkazy. Pokud jde o stěžovatelův návrh na doplnění dokazování, ani odvolací soud neshledal, že by bylo nutné předmětné důkazy provést; poukázal konečně na skutečnost, že nejpřesnější jsou údaje, které vyplývají z písemností, jimiž provedl soud prvního stupně důkaz, a sice z leasingové smlouvy, z výpovědi leasingových smluv firmě svědkyně I., dále z dokladů o uplatnění pojistné události dne 8. 4. 2002 u pojišťovny, z registrace a koncesní listiny firmy V. I., z výpovědí svědků a konečně ze spisu Policie ČR o šetření odcizeného vozidla. Městský soud proto uzavřel s tím, že proti uvedeným důkazům, jejich úplnosti, správnosti jejich provedení a proti jejich hodnocení, nelze mít žádných námitek, neboť prý soud postupoval v souladu s tr. ř.; lze na ně zcela odkázat. Odvolací soud neshledal, že by soud prvního stupně postupoval v rozporu s ust. § 2 odst. 6 tr. ř. a je zřejmé, že jeho závěry odpovídají provedeným důkazům. V důsledku toho se odvolací soud ztotožnil také s právní kvalifikací použitou soudem prvního stupně, která je v odvoláním napadeném rozsudku pečlivě rozebrána a správně hodnocena a rovněž uložený trest považoval za odpovídající.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 8. 9. 2004, sp. zn. 5 Tdo 984/2004, dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl z důvodu zjevné neopodstatněnosti. Základní námitkou stěžovatele, v níž spatřoval naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je údajné nesprávné posouzení otázky akcesority účastenství; stěžovatel se domnívá, že nelze odsoudit pomocníka trestného činu za situace, kdy není postavena na jisto míra trestní odpovědnosti hlavního pachatele trestného činu a nejedná se přitom o situaci, kdy nelze hlavního pachatele trestně stíhat.

Dovolací soud poukázal na skutečnost, že V. I, syn stěžovatele, nebyl v době trestního stíhání stěžovatele trestně stíhán pro trestný čin pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. z. a vystupoval v trestní věci stěžovatele v postavení svědka. Podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. z. účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je ten, kdo poskytl jinému pomoc ke spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, radou, utvrzováním v předsevzetí, slibem přispět po trestném činu (pomocník). Podle § 10 odst. 2 tr. z. na trestní odpovědnost a trestnost účastníka se užije ustanovení o trestní odpovědnosti a trestnosti pachatele, jestliže tr. z. nestanoví něco jiného. Pomocí se tedy rozumí fyzická nebo psychická podpora pachatele před činem nebo při jeho spáchání, a to formami jednání, které zákon příkladmo uvádí v § 10 odst. 1 písm. c) tr. z. Účastenství v užším smyslu se opírá o zásadu akcesority účastenství, která v obecné podobě znamená závislost trestní odpovědnosti účastníka na trestní odpovědnosti hlavního pachatele. Zásada akcesority účastenství spočívá v tom, že organizátorství, návod a pomoc se posuzují jako účastenství podle § 10 odst. 1 tr. z. jen tehdy, jestliže hlavní pachatel trestný čin dokonal nebo se o něj alespoň pokusil.

Nejvyšší soud poukázal na to, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že v souzené věci jsou naplněny znaky účastenství formou pomoci, neboť V. I. nahlásil nepravdivé údaje pojišťovně (odcizení vozidla, a to už v době, kdy bylo trestní oznámení stěžovatele usnesením Policie ČR odloženo s tím, že se skutek nestal) a v rámci uplatnění pojistné události s následným vznikem škody pojišťovně ve výši přes 800.000,- Kč. Z tohoto odůvodnění i popisu skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že soud považoval V. I. za pachatele trestného činu pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. z. Tuto otázku vzhledem k obsahu odůvodnění rozsudku vyřešil jako otázku předběžnou podle § 9 odst. 1 tr. ř., protože se jednalo o otázku viny, kterou musí orgány činné v trestním řízení posuzovat samostatně. S právní kvalifikací skutku se ztotožnil v napadeném usnesení i soud druhého stupně. Ze skutkových zjištění soudů je zřejmé, že V. I. svým jednáním naplnil znaky trestného činu pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. z. , a proto bez ohledu na skutečnost, že dosud nebyl pro tento skutek trestně stíhán, Nejvyšší soud považuje tuto právní kvalifikaci i právní kvalifikaci jednání stěžovatele jako pomoci k trestnému činu pojistného podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. z. k § 250a odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. z. za správnou. Nejvyšší soud uzavřel s tím, že námitkami stěžovatele, které se týkají časových nesrovnalostí, se nemohl zabývat, neboť jde o námitky skutkové, které nenaplňují důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiný dovolací důvod.

II.

Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 1. 2004, sp. zn. 6 T 154/2003, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2004, sp. zn. 9 To 127/2004, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 9. 2004, sp. zn. 5 Tdo 984/2004, napadl stěžovatel ústavní stížností. V ní nejprve provedl stručnou rekapitulaci dosavadního průběhu řízení. Tvrdil dále, že soud prvního stupně tendenčně a jednostranně hodnotil důkazy provedené v rámci řízení. Odvolací soud se prý námitkami stěžovatele uvedenými v odvolání nezabýval a jen je konstatoval spolu s obsahem soudního rozsudku. V části, kde by měl odvolací soud své rozhodnutí odůvodnit, pouze uvedl, že odkazuje na správné závěry soudu prvního stupně. Stěžovatel považuje takové odůvodnění za povrchní, nepřesvědčivé, formální a z hlediska tr. ř. i "z pohledu ústavnosti" za neudržitelné, takže se jedná o projev libovůle v soudním rozhodování. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že došlo k porušení procesních pravidel tím, že skutková zjištění jsou v rozporu s právními závěry, jež z nich byly vyvozeny, že provedené důkazy musí být soudem (právě pro účely jejich hodnocení) správně, tj. skutečnosti (přesněji obsahu spisu) odpovídajícím způsobem reprodukovány a interpretovány.

Stěžovatel považuje za nepřijatelné také právní závěry Nejvyššího soudu, a to především za situace, kdy "si soudy otázku viny svědka V. I. vyřešily jako předběžnou otázku". Dle názoru stěžovatele došlo k porušení tr. z. tím, že nebylo možné stěžovatele jako účastníka na dokonaném trestném činu nebo na jeho pokusu vůbec stíhat. Hlavní pachatel, kterým měl být dle soudu svědek V. I., nebyl totiž v souvislosti s touto věcí trestně stíhán, byť jeho případnému trestnímu stíhání nebrání žádná překážka. Dle mínění stěžovatele není možné být odsouzen za pomoc hlavnímu pachateli za situace, kdy není najisto postavena míra trestní odpovědnosti přímého pachatele, kdy proti němu nebylo zahájeno trestní stíhání a nejedná se o stav, kdy nelze hlavního pachatele trestně stíhat,. Stěžovatel má za to, že tím byl porušen čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a současně čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Stěžovatel proto tvrdí, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv na spravedlivý proces, jež jsou zakotvena v čl. 90 Ústavy ČR , čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Stěžovatel respektuje situaci, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81 a čl. 90 Ústavy ČR) a nemůže na sebe přenést právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Pokud jde o porušení uvedeného ustanovení Ústavy ČR a Úmluvy, poukazuje na skutečnost, že soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR) a na to, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem (čl. 6 odst. 1 Úmluvy).

Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud vyhověl podané ústavní stížnosti a vydal nález, kterým by rozhodl, že se rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 1. 2004, sp. zn. 6 T 154/2003, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2004, sp. zn. 9 To 127/2004, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 9. 2004, sp. zn. 5 Tdo 984/2004, zrušují.

III.

Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.

Stěžovatel v podstatě namítá, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4, usnesením Městského soudu v Praze a usnesením Nejvyššího soudu ČR došlo k porušení jeho základních práv zakotvených v ustanoveních čl. 90 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny a konečně čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Tyto námitky Ústavní soud neakceptuje.

Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným (není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti), není vrcholem jejich soustavy (čl. 90, 91 Ústavy ČR), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy (srov. např. I. ÚS 32/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997, str. 346). Mezi ně náleží například právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a právo na spravedlivé projednání jeho věci nezávislým a nestranným soudem (čl. 6 odst. 1 Úmluvy). Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 o.s.ř.). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané ust. § 132 o.s.ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. C.H. Beck Praha, 1994, str. 41).

Z těchto principů vychází Ústavní soud i v řízení o této konkrétní ústavní stížnosti.

Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Podle ustálené judikatury by k porušení v těchto článcích upraveného práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s nimi upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. sp. zn. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. C.H. Beck Praha, 1994, str. 267, 273). Nic takového zjištěno nebylo a stěžovatel to ostatně ani netvrdí. Ze soudního spisu jasně vyplývá, že se hlavní líčení před Obvodním soudem pro Prahu 4 konalo na základě podané žaloby Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 ze dne 2. 12. 2003, sp. zn. 1 Zt 439/2002. V průběhu hlavního líčení probíhalo dokazování, došlo k výslechu svědků, v jehož rámci nebyly vzneseny námitky, byly posouzeny (v odůvodnění rozsudku konkrétně uvedené) listinné důkazy (včetně znaleckého posudku). Stěžovatelova námitka, že provedené důkazy nebyly odpovídajícím způsobem reprodukovány (že došlo k deformaci obsahu informace v procesu jeho hodnocení), je dle názoru ústavního soudu obecná a nekonkrétní, a to navíc za situace, kdy (jak plyne z obsahu spisu a z obsahu protokolů o hlavním líčení) výslech svědků spočíval na upřesňování informací kladením jednotlivých a doplňujících otázek. Soud následně jednotlivé důkazy hodnotil individuálně i v jejich celku. Stejně tak z obsahu soudního spisu vyplývá, že stěžovatel neučinil další návrhy před skončením dokazování, ani další důkazní návrhy. Ústavní soud nesdílí námitky stěžovatele vztahující se k odůvodnění rozsudku odvolacího soudu; městský soud přezkoumal předcházející průběh řízení, důkazy a jejich hodnocení před soudem prvního stupně, konstatoval a náležitě zhodnotil svědecké výpovědi, kvalifikoval důkazní hodnotu konkrétních svědeckých výpovědí a písemných důkazů a konečně se vyjádřil i k návrhu na doplnění dokazování. Ze strany soudů prvního i druhého stupně proto v této souvislosti k porušení zákonných procesních ustanovení nedošlo.

Ústavní soud nesdílí ani námitku stěžovatele - vznesenou vůči argumentaci Nejvyššího soudu ČR - že jej nebylo možné trestně stíhat a odsoudit jako účastníka na dokonaném trestném činu, či na jeho pokusu, jestliže hlavní pachatel V. I. trestně stíhán nebyl. Tuto námitku, která ostatně byla uvedena až ve stěžovatelově dovolání ze dne 19. 7. 2004 (č.l.223 a násl.), Nejvyšší soud odmítl; v odůvodnění odkázal na správné řešení důsledků možného pachatelství V. I. [ve věci trestného činu pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, odst. 4 písm. b) tr.z.], které učinil již soud prvního stupně a s níž se ztotožnil i odvolací soud. Obvodní soud pro Prahu 4 tuto otázku vyřešil jako otázku předběžnou s odkazem na ustanovení § 9 odst. 1 tr. ř., podle něhož orgány činné v trestním řízení posuzují předběžné otázky, které se v řízení vyskytnou, samostatně, a to mimo jiné i v případě posouzení otázky viny (viz též: Šámal, P., Král, V., Púry, F. Trestní řád. Komentář. I. díl. 4. vydání. Praha : C. H. Beck 2002. str. 75 a násl.; Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol.: Kurs trestního práva. Trestní právo procesní. 2. přepracované vydání. Prah: C. H. Beck, 2003, str. 8 a násl.). S názorem Nejvyššího soudu ČR, který uvedenou právní kvalifikaci podrobně rozebral a přesvědčivě odůvodnil, proto Ústavní soud nemíní z hlediska ústavnosti polemizovat.

Ústavní soud uzavírá, že v právních závěrech obecných soudů neshledal ani extrémní rozpor - ve smyslu ustálené judikatury - ani postup svévolný. Obecné soudy jasně uvádějí důvody, které je k vydání napadených rozsudků vedly. Ústavní soud v této souvislosti (navíc) zdůrazňuje, že se v souzené věci jednalo o výklad běžného práva, který v zásadě věcí Ústavního soudu není. Ústavní soud v argumentaci obecných soudů porušení ústavnosti neshledává, považuje ji za zřetelnou a přesvědčivou. Připomíná konečně, že v souzené věci jak žalobce, tak i stěžovatel měli právo vyjadřovat se k jednotlivým důkazům a navrhovat důkazy další. Není tedy důvodu se domnívat, že by oba soudy nepostupovaly nestranně a nezávisle.

Ústavní soud proto neshledal, že by rozsudky obecných soudů bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu ve smyslu čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1, čl. 39 Listiny a práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jichž se dovolává. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. října 2005

Ivana Janů v.r. předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.