I. ÚS 2896/12
I.ÚS 2896/12 ze dne 24. 9. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Kateřiny Šimáčkové a Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele R. H., zastoupeného JUDr. Veronikou Vlkovou, advokátkou, se sídlem T. G. Masaryka 53, 360 01 Karlovy Vary, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 5. 2012, sp. zn. 10 Co 151/2012, za účasti Krajského soudu v Plzni, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Ve včas podané ústavní stížnosti, která splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví tohoto usnesení označené rozhodnutí obecného soudu pro rozpor a ústavně zaručenými právy plynoucími z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (právo na spravedlivý proces) a plynoucími z čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (právo na respektování soukromého a rodinného života).

Okresní soud v Karlových Varech svým rozsudkem ze dne 18. 8. 2011, č. j. 20 P 83/99-786, rozhodl tak, že stěžovateli (otci) zakázal styk s nezletilou E. a tím zároveň změnil rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech z 19. 1. 2006 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni dne 16. 8. 2006 ve výroku o úpravě styku otce s nezletilou, dále otci uložil povinnost platit na výživu nezletilé E. zvýšené výživné v částce 3 600 Kč měsíčně s účinností od 1. 2. 2010 a rozhodl také o jeho povinnosti zaplatit dlužné výživné za dobu od 1. 2. 2010 do dne rozhodování před soudem I. stupně, tj. do 31. 8. 2011 tak, že mu uložil povinnost zaplatit celkovou dlužnou částku ve výši 22 100 Kč a k tomu mu povolil splátky po 1 000 Kč měsíčně splatnými počínaje dnem 1. 9. 2011 do zaplacení spolu s běžným výživným, tím změnil rozsudek ze dne 17. 3. 2005 ve výroku o výživném pro nezletilou E., matce pak rovněž uložil platit na výživu dnes zletilého F. zvýšené výživné v částce 1 800 Kč k rukám otce s účinností od 1. 11. 2010 a o dluhu na výživném za dobu od 1. 11. 2010 do 31. 8. 2011 ve výši 3 000 Kč rozhodl tak, že matce umožnil tento dluh zaplatit ve splátkách po 500 Kč měsíčně spolu s běžným výživným od 1. 9. 2011 do zaplacení pod ztrátou výhody splátek a rovněž tím změnil rozsudek Okresního soudu v Karlových Varů ze dne 19. 5. 2009 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 10. 2009 ve výroku o výživném pro tehdy nezletilého Filipa, otci pak uložil zaplatit České republice do pokladny Okresního soudu v Karlových Varech státem placené náklady ve výši 19 000 Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku a o zbylých nákladech řízení státem placených pak rozhodl tak, že o nich bude rozhodnuto v samostatném usnesení a nakonec rozhodl i o nákladech řízení účastníků tak, že na ně nemá žádný právo.

K odvolání otce rozhodl Krajský soud v Plzni ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že (I) rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I mění tak, že se otci omezuje styk s nezletilou E. pouze na písemný kontakt. (II) Tím se mění rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 19. 1. 2006, č. j. 20 P 83/99-330 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 8. 2006, č. j. 18 Co 383/2006-355. (III) Výrok II o výživném pro nezletilou E. se potvrzuje. (IV) Dlužné výživné za dobu od 1. 2. 2010 do 31. 3. 2012 ve výši 35 100 Kč pro nezletilou E. soud povoluje otci zaplatit ve lhůtě do 31. 8. 2012 k rukám matky. (V) Výrok III o výživném matky pro zletilého F., se potvrzuje s tím, že výživné ve výši 1 800 Kč měsíčně je splatné do každého 15. dne v měsíci předem k rukám zletilého F. (VI) Výrok IV o nákladech placených státem se mění tak, že otec je povinen zaplatit České republice do pokladny Okresního soudu v Karlových Varech 21 026 Kč a matka 2 336 Kč ve lhůtě do 30. 6. 2012. (VII) Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

V ústavní stížnosti stěžovatel předkládá tři skupiny námitek. V první řadě namítá, že délka řízení týkající se úpravy styku s nezletilou dcerou stěžovatele E., byla v rozporu se zásadou "přiměřené lhůty" ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Tato skutečnost pak nesporně přispěla velmi výrazně k tomu, že došlo k celkovému odcizení mezi stěžovatelem jako otcem a nezletilou dcerou, která tak byla vystavena soustřednějšímu vlivu ze strany matky bez kontaktu s otcem. Předmětné řízení bylo zahájeno na základě návrhu matky podaného v měsíci září roku 2008 a bylo ukončeno rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 5. 2012. Relevantní období tedy trvalo čtyři roky pro dva stupně soustavy, přičemž soudy obou stupňů ve věci rozhodovaly pouze jednou. Ve druhém sledu stěžovatel namítá, že soudy ve věci nevyvíjely dostatečnou snahu o nápravu vztahu mezi nezletilou a stěžovatelem. Od podzimu roku 2008 mu bylo matkou bráněno ve styku s nezletilou, a to v rozporu s rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 19. 1. 2006, č. j. 20 P 83/99-330, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 8. 2006, sp. zn. 18 Co 383/2006. Připomíná, že z čl. 8 Úmluvy vyplývá právo rodiče na to, aby byla přijata opatření, která mu umožní styk se svým dítětem, i povinnost státních orgánů taková opatření přijmout. Konečně stěžovatel namítá, že byl nucen k podrobení se znaleckému zkoumání, ačkoliv bylo s ohledem dobu jeho nařízení již bezpředmětné a zároveň "nemohlo dodat objektivní závěry." Poukazuje na závěry nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2630/07 a zdůrazňuje, že psychologický posudek znalce nemá v kontextu ostatních důkazů "rozhodující vypovídací hodnotu." Stěžovatel odmítá, že by v řízení způsobil jakékoliv průtahy tím, že se nepodrobil znaleckému zkoumání, nařízený posudek považoval za "nadbytečný" a "bezpředmětný." Upozorňuje naopak na neobjektivnost znaleckého posudku a postup znalce, který "svým postupem zmařil účast stěžovatele na vypracování znaleckého posudku, kdy stěžovateli doručoval výzvy na starou adresu, ačkoliv ze spisu jednoznačně vyplývala adresa nová." Znalec, pokud uvedl, že "styk v žádném rozsahu nedoporučuje," vybočil z mezí posouzení odborné otázky, a dal soudu návod jak rozhodnout. Dle názoru stěžovatele je nepřijatelné, aby soudní znalec vyslovil odborný závěr pouze na základě jednostranného vyjádření zkoumaných osob a dokonce bez znalosti odborné dokumentace, když nemohl posoudit vztah nezletilé k otci ve vzájemné interakci, nebo alespoň na základě vyjádření stěžovatele, ani charakter a důvody psychosomatických obtíží dle odborného objektivního posouzení. Stěžovatel rovněž uvádí, že psychosomatické obtíže se u nezletilé prokazatelně objevují i v jiných souvislostech (než v souvislosti s návštěvami u otce, pozn. ÚS), např. v souvislosti s přijímacím řízením na střední školu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Podle Sdělení Ústavního soudu č. 469/2012 Sb. v souladu s obecným principem časové působnosti zákonů upravujících postup v řízení před soudem budou ustanovení zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb. účinného od 1. ledna 2013, upravující řízení před Ústavním soudem uplatňována i na řízení zahájená, avšak neskončená do 31. prosince 2012.

Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že dle článku 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací Ústavní soud je staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

Zároveň platí, že ústavní stížnost je přípustná toliko po vyčerpání všech prostředků ochrany práva, které má stěžovatel k dispozici. V zásadě je to tedy stěžovatel, který je povinen námitku porušení základního práva předkládat orgánům veřejné moci v rámci instančního přezkumu. Pokud stěžovatel se stěžovatel tvrzenému porušení základního práva z jakéhokoliv důvodu nebrání v průběhu předchozího řízení, dostává se jeho posléze uplatněná námitka do rozporu se zásadou materiální subsidiarity ústavní stížnosti, kdy stěžovatel "dohání" to, co v předchozím řízení zanedbal.

Uvedené se týká prvního okruhu námitek a druhého okruhu námitek, které Ústavní soud posoudil vzhledem k petitu ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné. Pokud stěžovatel namítá průtahy v předchozím řízení, nejedná se o typově o námitku, která by bez dalšího způsobovala protiústavnost napadeného rozhodnutí a představovala důvod pro jeho zrušení. Eventuální nové řízení před obecnými by celkovou dobu řízení jenom dále prohlubovalo a z povahy věci by z nosných důvodů nálezu Ústavního soudu neplynuly žádné závěry, které by obecné soudy zavazovaly k jinému rozhodnutí po věcné stránce. Požadavek na vyčerpání opravných prostředků směřujících proti průtahům v řízení musí stěžovatel uplatnit především v době, kdy průtah trvá, aby rozhodující orgán dostal příležitost eventuální protiústavní zásah (průtah) odstranit. V dané věci stěžovatel uvádí, že v průběhu řízení obecný soud "upozornil" na možnost podání návrhu § 174a zákona o soudech a soudcích, aniž by z ústavní stížnosti vyplynulo, zda takový návrh podal. Stěžovatelem předložená námitka již odeznělých průtahů, tzn. průtahů, které již v době rozhodování Ústavního soudu netrvají, rovněž nemůže představovat důvod pro kasaci napadených rozhodnutí. Stěžovatel v tomto případě může uplatnit nárok na náhradu škody, resp. nemajetkové újmy, dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění zákona č. 160/2006 Sb. Uplatnění tohoto nároku Ústavní soud podle ustálené judikatury považuje za prostředek ochrany práva, který je stěžovatel povinen před podáním ústavní stížnosti vyčerpat.

Obdobně Ústavní soud nahlíží na námitku "selhání" obecných soudů při výkonu dřívějších rozhodnutí, která se týkaly úpravy styku stěžovatele s nezletilou. Z ústavní stížnosti nijak neplyne, zda a jakým způsobem se stěžovatel domáhal ochrany práv plynoucích mu z uvedených rozhodnutí, a to včetně eventuálního podání ústavní stížnosti (Ústavnímu soudu je známa toliko ústavní stížnost stěžovatele sp. zn. II. ÚS 190/10, která se týkala výživného). Ani tato námitka není opodstatněná, neboť tvrzené selhání obecných soudů při ochraně práv stěžovatele podle předchozích rozsudků není důvodem pro kasaci nyní napadeného rozsudku.

Konečně ve vztahu k námitkám stran znaleckého posudku, Ústavní soud toliko odkazuje str. 5-6 rozsudku, kde Krajský soud v Plzni podrobně popisuje soustavný bojkot znaleckého zkoumání ze strany otce, který rovněž vyústil v uložení pořádkové pokuty stěžovateli ve výši 10 000 Kč. Z uvedeného v žádném ohledu neplyne, že by postup znalce či obecného soudu vůči otci měl být zaujatý či dokonce šikanózní. Stran hodnocení závěrů posudku, je tento hodnocen soudem v kontextu dalších provedených důkazů a skutečností, které vyšly v řízení najevo, zejména co do vývoje vztahu nezletilé ke stěžovateli. V tomto je napadené rozhodnutí nadprůměrně podrobně odůvodněno obšírným popisem vývoje zejm. vztahu mezi stěžovatelem a nezletilou, přičemž je zohledněn obecný zájem dítěte a rovněž osobní stanovisko samotné nezletilé (viz podstatnou část odůvodnění počínaje str. 4 dole konče na str. 7 rozsudku). Ani v tomto ohledu Ústavní soud neshledal selhání soudů co do dodržení zásad spravedlivého procesu, zejm. zásady volného hodnocení důkazů.

Ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná a Ústavní soud ji odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. září 2013

Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.