I. ÚS 2895/12
I.ÚS 2895/12 ze dne 29. 8. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 29. srpna 2012 v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera, soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti M. D., zastoupeného Mgr. Janou Zilvarovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Hradešínská 2362/29, proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 27 C 252/2008 ze dne 29. 7. 2009, Městského soudu v Praze sp. zn. 13 Co 40/2010 ze dne 23. 6. 2010 a usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 4808/2010 ze dne 10. 5. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práva na spravedlivý proces, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů a domáhá se jejich zrušení.

Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti i obsahu připojených napadených rozhodnutí, bylo rozhodnutím dovolacího soudu odmítnuto jako nepřípustné dovolání stěžovatele směřující proti rozsudku odvolacího soudu shora označeného, jímž byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně, zamítající žalobu stěžovatele proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti na zaplacení částky 2 533 035,- Kč s příslušenstvím, jejíhož zaplacení se stěžovatel domáhal jako náhrady škody z titulu odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon"). Podle tvrzení stěžovatele mu škoda vznikla v důsledku soudem zaviněných průtahů ve vykonávacím řízení, v němž se domáhal výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí povinného za účelem uspokojení pohledávky ve výši 1 400 000,- Kč, přiznané mu pravomocným rozhodnutím soudu. V uvedeném řízení se nedomohl jím požadované částky a v posléze proti povinnému prohlášeném konkursu byl uspokojen již jen co do částky 83 119,- Kč, ačkoli, jak tvrdil, nebýt průtahů ve vykonávacím řízení, dosáhl by uspokojení celé své pohledávky.

Soudy I. a II. stupně po provedeném dokazování v napadených rozhodnutích konstatovaly, že ve vykonávacím řízení došlo k neodůvodněným průtahům, které ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 zákona naplňují kvalifikační znaky nesprávného úředního postupu, nicméně žalobu stěžovatele zamítly s podrobným zdůvodněním závěru o tom, že v dané věci není splněn jeden z předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu, a to příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Vycházely z názoru, že nestačí jen pouhá pravděpodobnost příčinné souvislosti či okolnosti nasvědčující její existenci, ale tuto je třeba prokázat, přičemž odvolací soud navíc považoval za předčasný také závěr soudu I. stupně, že stěžovateli škoda vznikla. Také podle odvolacího soudu v dané věci nebyly předloženy žádné důkazy, z nichž by bylo možno dovodit, za jakou cenu by předmětné nemovitosti povinného byly prodány v období předcházejícím konkursu na jeho osobu a ani to, v jaké výši by se stěžovateli dostalo uspokojení z takto dražbou získaných finančních prostředků. Dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu bylo pak ústavní stížností napadeným usnesením odmítnuto jako nepřípustné, když dovolací soud - který převzal závěry odvolacího soudu o tom, že v dané věci nebyly splněny zákonné předpoklady odpovědnosti státu ve smyslu ustanovení § 13 zákona, přitom mj. poukázal na to, že otázka, zda jsou určité události ve vnějším světě ve vztahu příčinné souvislosti, je otázkou skutkovou a nikoliv právní - s odkazem na svou judikaturu i judikaturu Ústavního soudu dovodil, že rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Proti těmto rozhodnutím směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel po reprodukci jejich obsahu, obdobně jako v dovolání, zdůrazňuje, že v důsledku průtahů na straně soudu byl zbaven možnosti reálně se domoci úhrady své pohledávky v maximální možné míře, dává najevo své přesvědčení o tom, že vydaná rozhodnutí jsou nezákonná z důvodu nezákonné aplikace platného práva i z důvodu rozporu s dobrými mravy. Má za to, že pokud prokazatelně došlo k pochybení soudu spočívajícím v neodůvodněných průtazích, za které je stát objektivně odpovědný, a jestliže stěžovatel měl pravomocně přiznaný nárok v určité výši, kterého nebýt pochybení soudu se mohl při správném postupu soudu reálně domoci, pak je zde podle něj příčinná souvislost mezi pochybením soudu a vznikem škody jednoznačně dána. Konstatování, že za pochybení soudu v daném případě není stát odpovědný z důvodu absence příčinné souvislosti by podle něj vytvořilo nebezpečný precedent a soudy by fakticky nebyly za soudní průtahy vůbec odpovědné a postižitelné, byla by tím popřena odpovědnost státu za škodu vzniklou neodůvodněnými průtahy i samotná podstata práva na spravedlivý proces. Z těchto v ústavní stížnosti dále rozvedených důvodů navrhl zrušení napadených rozhodnutí.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, není povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy, přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 126/04, III. ÚS 303/04, II. ÚS 539/02, IV. ÚS 221/04 a další). Takový stav v dané věci zjištěn nebyl.

Zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele Ústavní soud nezjistil. V posuzované věci již soudy I. a II. stupně na základě zjištěného skutkového stavu, jenž ani Ústavní soud - s připomenutím své judikatury - nemůže přehodnocovat, ve svých rozhodnutích dostatečně rozvedly své úvahy s odkazem na konkrétní okolnosti exekučního i následně vedeného řízení konkursního, vedoucí je k závěru o nesplnění předpokladu vzniku odpovědnosti za škodu - totiž předpokladu existence příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Také soud dovolací, který rozhodoval o dovolání stěžovatele obsahujícím v podstatě shodné námitky, jako námitky vznášené v ústavní stížnosti, na námitky stěžovatele řádně reagoval. K tvrzení stěžovatele, že nebylo přihlédnuto k rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2294/2010 třeba uvést, že rozhodnutí v jeho věci vydaná nejsou v rozporu s uvedeným rozhodnutím; v něm jmenovaný soud totiž rovněž zdůraznil, že existence všech zákonných předpokladů zakládajících objektivní odpovědnost státu dle ustanovení § 13 odst. 1 zákona musí být v řízení bezpečně prokázána a že nepostačuje pouhý pravděpodobnostní závěr o splnění některého z nich. Dovolací soud tak své odmítavé rozhodnutí, jak shora naznačeno, dostatečně zdůvodnil, učinil tak v potřebném rozsahu a přezkoumatelným, tj. ústavně souladným způsobem a na odůvodnění jeho rozhodnutí lze odkázat. Nutno přitom zdůraznit, že z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti tomuto nepřísluší přezkoumávat výklad jednoduchého práva, neboť ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, je především v pravomoci Nejvyššího soudu ČR jako vrcholného soudního orgánu sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad jednoduchého práva.

Ústavní soud tak uzavírá, že napadené rozhodnutí nevykazuje prvky libovůle, nebylo zjištěno, že by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývalo (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94). Zásah do práva na soudní ochranu stěžovatele tak Ústavní soud nezjistil, a proto z uvedených důvodů byla stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. srpna 2012 Vojen Güttler

předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.