I. ÚS 2893/13
I.ÚS 2893/13 ze dne 26. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ivanou Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele ASPET-INVEST, s. r. o., IČ: 26860848, se sídlem Jana Šoupala 1597/3, Ostrava-Poruba, zastoupeného Mgr. Gabrielou Nejedlíkovou, advokátkou, se sídlem Husova 1285/2, Ostrava, proti výroku I. bodu b) a proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2013, č. j. 14 Co 340/2009-385, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 9. 2013 se stěžovatel domáhá zrušení výroku I. bodu b) a výroku II. výše uvedeného rozsudku. Tvrdí, že tímto rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Výrokem I. v bodě b) byl změněn výrok II. rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 28. 4. 2009, č. j. 10 C 163/2006-258, tak, že žalobce je povinen stěžovateli nahradit náklady řízení ve výši 20 000,- Kč. Výrokem II. pak bylo rozhodnuto o povinnosti žalobce nahradit stěžovateli náklady odvolacího a dovolacího řízení ve výši 20 000,- Kč.
Ústavní stížnost není přípustná.

Vzhledem ke skutečnosti, že ústavní stížnost je založena na principu subsidiarity vyjádřeném v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, je nutno setrvat na závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. To od. 1. 1. 2013 platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.

Podle § 237 občanského soudního řádu ve znění od 1. 1. 2013 platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Z uvedeného je zřejmé, že přípustnost dovolání se již netýká pouze rozhodnutí ve věci samé, nýbrž všech rozhodnutí, kterými se řízení končí, vyjma věcí specifikovaných v § 238 občanského soudního řádu. Mezi výroky, které mohou být samostatně napadeny dovoláním, se tak nově řadí i výroky o nákladech řízení. Tento závěr vyplývá i z rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu, který mimo jiné uvedl, že "podmínka, aby napadené rozhodnutí bylo rozhodnutím odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí(§ 237 o. s. ř.), je v dané věci splněna. Tento předpoklad již nezahrnuje požadavek, aby šlo o rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé (srov. i výše citovanou důvodovou zprávu), takže za podmínek uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné (s přihlédnutím k omezením dle § 238 o. s. ř.) též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí" (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013,sp. zn. 29 Cdo 1172/2013).

Z napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně je navíc jednoznačně zřejmé, že stěžovatel byl o přípustnosti dovolání poučen. O správnosti tohoto poučení nelze pochybovat.

V souvislosti s výše uvedeným je nutno současně aplikovat rovněž ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu, podle nějž platí, že dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. V nyní souzené věci bylo samostatnými výroky na náhradě nákladů řízení sice přiznáno vždy po 20 000,- Kč, nicméně sám Krajský soud v Brně v odůvodnění rozsudku uvedl, že aplikoval § 150 občanského soudního řádu a náklady řízení nepřiznal v plné výši. Podle sdělení stěžovatele jako žalovaného ze dne 12. 5. 2013, které současně tvoří přílohu ústavní stížnosti, je zřejmé, že soud rozhodoval o nákladech řízení před soudem prvního stupně ve výši nejméně 92 079, 20,- Kč, resp. o nákladech odvolacího a dovolacího řízení ve výši nejméně 51 838,- Kč. Oběma výroky tak bylo rozhodnuto o částce převyšující 50 000,- Kč.

Stěžovatel tedy na základě výše uvedeného disponoval procesním prostředkem, na jehož základě mohl nechat přezkoumat, zda závěr odvolacího soudu o přiznání náhrady pouze části nákladů řízení byl v souladu se zákonem, resp. s ústavním pořádkem. Z tohoto důvodu je třeba dovolání považovat za procesní prostředek, jehož vyčerpání je podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, a proto ji soudcem zpravodajem podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. listopadu 2013

Ivana Janů, v.r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.