I. ÚS 2881/12
I.ÚS 2881/12 ze dne 9. 12. 2013

Procesní možnost účastníka řízení vyjádřit se k aplikaci moderačního práva podle § 150 o. s. ř.

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelky Eni Česká republika, s. r. o., se sídlem v Praze 8, Sokolovská 394/17, zastoupené JUDr. Petrem Novotným, advokátem, Advokátní kancelář Rödl & Partner v. o. s., se sídlem v Praze 1, Platnéřská 2, v substituci Mgr. Monikou Štýsovou, advokátkou v trvalé spolupráci s Advokátní kanceláří Rödl & Partner v. o. s., se sídlem v Praze 1, Platnéřská 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2012 č. j. 64 Co 511/2011-349, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a Městyse Strážný, se sídlem Strážný čp. 37, Strážný, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
I. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2012 č. j. 64 Co 511/2011-349 bylo v části týkající se náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím porušeno stěžovatelčino právo na spravedlivý proces garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Proto se tento rozsudek ve výroku, kterým se žalobci nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, ruší.
Odůvodnění:

I. 1. Stěžovatelka včas podanou ústavní stížností napadla v záhlaví označený rozsudek Městského soudu v Praze ve výrokové části (ve druhém odstavci), v níž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, s tvrzením, že soud porušil její právo na spravedlivý proces garantované ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Obvodní soud pro Prahu 4 vydal dne 1. 9. 2011 rozsudek pod č. j. 20 C 127/2006-321, kterým co do nákladů řízení rozhodl tak, že vedlejší účastník je povinen zaplatit přímo stěžovatelce náhradu vynaložených nákladů řízení ve výši 11 672 Kč (výrok V. rozsudku) a k rukám JUDr. Petra Novotného, advokáta, náhradu nákladů řízení ve výši 332 216 Kč (výrok VI. rozsudku). Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil úspěchem stěžovatelky v rozsahu 99,48 % z původně žalované částky (odkaz na ustanovení § 142 odst. 3 občanského soudního řádu - dále jen "o. s. ř.") a délkou řízení, kdy věc byla již jednou odvolacím soudem vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud však o náhradě nákladů řízení rozhodl výslovně tak, že se náhrada nákladů řízení "nepřiznává" vedlejšímu účastníkovi (žalobci). Rozsudek obsahuje následující odůvodnění: "Výrok o nákladech řízení vychází z toho, že výše plnění byla závislá na znaleckém posudku a žalobce, který uspěl co do základu uplatněného nároku a co do výše plnění v rozsahu stanoveném znaleckým posudkem, by měl nárok na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů z punkta přisouzeného plnění (§ 142 odst. 3 o. s. ř.), nicméně se zřetelem ke stanoviskům obou procesních stran, tj. že žalovaný uznával základ nároku a nabízel žalobci náhradu za užívání části pozemku v jeho vlastnictví ve výši 40 Kč za m2 za rok, čímž se žalobce nespokojil a požadoval částky zjevně nepřiměřené, a to 160 Kč za m2 měsíčně a zjevně nepřiměřenou částku uplatnil též žalobou, odvolací soud použil ustanovení § 150 o. s. ř. a právo žalobci na náhradu nákladů řízení zcela odepřel." Odvolací soud tedy vyšel z toho, že vedlejší účastník (žalobce) je pro oprávněnost základu uplatněného nároku tím účastníkem, jenž měl ve věci úspěch; soud zcela opomenul, že co do přisouzené výše nároku zaznamenal vedlejší účastník (žalobce) takřka "úplný" neúspěch.

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu k němu v rozporu s výrokem o meritu věci; v řízení byla takřka plně úspěšná, a přesto se soud náhradou jejích nákladů podle ní nezabýval, ačkoliv ona sama tento požadavek uvedla a specifikovala ve vyjádření k odvolání. Takový postup je v rozporu s ustanovením § 142 odst. 3 či § 118b odst. 2 o. s. ř. Poté, co stěžovatelka citovala pasáže vybraných rozhodnutí Ústavního soudu, navrhla, aby Ústavní soud nálezem zrušil napadenou část rozsudku Městského soudu v Praze - ve znění "žalobci se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů".

4. Městský soud v Praze ve vyjádření uvedl, že v odůvodnění napadeného výroku o nákladech řízení vysvětlil, z jakého důvodu použil ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. pro rozhodnutí o těchto nákladech a proč přistoupil k aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. K námitce stěžovatele stran uplatnění moderačního práva dodal, že tak učinil vůči vedlejšímu účastníkovi, nikoliv ve vztahu ke stěžovateli. Proto neposkytl stěžovateli prostor k tomu, aby se k eventuálnímu uplatnění tohoto postupu vyjádřil.

5. Vedlejší účastník, ač vyzván, se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
II. 6. Po seznámení s předloženými rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je důvodný.

7. Ústavní soud se musel nejprve vypořádat s otázkou, zda stěžovatelka vyčerpala všechny prostředky procesní ochrany jejích základních práv, které jsou jí právním řádem poskytnuty. Pouze proti výroku o nákladech řízení nebylo dovolání podle znění o. s. ř. účinného do 31. 12. 2012 přípustné (srov. Rc 9/94 uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, svazek 1-2, ročník 1994, s. 21 nebo Rc 4/2003 uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, svazek 1, ročník 2003, s. 48). O náhradě nákladů řízení ve vztahu ke stěžovatelce však nebylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu explicitně rozhodnuto a bylo by možné namítat, že ve věci byl namístě postup stěžovatelky podle ustanovení § 166 o. s. ř. (ve spojení s ustanovením § 211 o. s. ř.) z toho důvodu, že nebylo rozhodnuto o části (byť akcesorické, nákladové) předmětu řízení. Formulace odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, zejména jeho výše citovaná část, však podle názoru Ústavního soudu takový zákonný postup stěžovatelce de facto znemožňuje, neboť se formulačně (viz odůvodnění) staví tak, jakoby soud vyčerpal otázku náhrady nákladů řízení vůči oběma účastníkům v celém rozsahu. Tím je alternativa použití opravného prostředku podle § 166 odst. 1 o. s. ř. [i když je tu odvolání přípustné, viz § 202 odst. 1 písm. k) a contrario] prakticky vyloučena. Z těchto důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla stěžovatelkou podána v naznačeném ohledu oprávněně.

8. Relevantní zákonné ustanovení zní takto:

§ 142 odst. 3 o. s. ř.

(3) I když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu.

9. Při interpretaci ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. je obecnými soudy běžně přijímán závěr (k tomu srov. Rc 15/1977 uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, svazek 2-3, ročník 1977, s. 137), že podle tohoto ustanovení nelze postupovat, jestliže znalecký posudek byl proveden k doložení základu nároku. Jinak vyjádřeno: je-li základ nároku mezi stranami věcí výlučně právního posouzení, nikoli dokazování, pak - ať vyznívá závěr o základu nároku ve prospěch kterékoli z procesních stran - je přípustné ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. aplikovat.

10. Tím méně je namístě učinit z výše citovaného ustanovení nástroj argumentace obecného soudu, podle níž není při nesporné, resp. zjevné oprávněnosti základu nároku přiznána náhrada nákladů řízení takřka zcela úspěšné protistraně vůbec, a to za situace, kdy žalobcův nárok byl vyčíslen zjevně nadsazeně a zůstal v průběhu řízení nekorigován. Přitom bylo z průběhu dokazování (závěrů znalce) zřejmé, že reálná výše uplatněného nároku (zde plnění z bezdůvodného obohacení) nedosahuje ani zdaleka - lze říci řádově - té částky, kterou by si přál uhradit žalobce.

11. Ocitne-li se tedy uplatňovaná výše co do základu oprávněného nároku v důsledku zjevného nadsazení vyčíslené částky v extrémním rozporu s jeho reálnou hodnotou, a vedlejší účastník (žalobce) přes zjevný impuls plynoucí z výsledku dokazování k výši nároku nevezme žalobu zčásti zpět, pak nelze znalecký posudek provedený k výši nároku použít dokonce na podporu argumentace, že by žádný z účastníků neměl mít právo na náhradu nákladů řízení. Není-li ve věci dán důvod pro moderaci rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (nepřiznání náhrady nákladů řízení zcela nebo zčásti v intencích § 150 o. s. ř.), pak je na obecném (zde odvolacím) soudu, jakou částku z titulu náhrady nákladů řízení podle zásad plynoucích z § 142 odst. 2, 3 o. s. ř. v řízení úspěšné stěžovatelce (žalované) přizná. Může jít o poměrnou část nákladů při (striktně vzato) částečném úspěchu ve věci, nebo také o plnou výši nákladů z toho důvodu, že stěžovatelka (žalovaná) byla (v důsledku extrémně nadsazené částky uplatněné žalobou) úspěšná takřka plnou měrou.

12. K alternativě moderace náhrady nákladů řízení lze v předmětné věci již jen jako obiter dictum dodat, že se nejeví jako reálná: z dostupných poznatků v průběhu řízení nutno vyzdvihnout, že vedlejší účastník požadoval plnění z bezdůvodného obohacení za relativně malou výměru (510 m2) vybudované dopravní části čerpací stanice (tzv. obslužné komunikace) a že měl v průběhu řízení již od června 2010 průběžně možnost v žalobě požadovanou částku snížit formou částečného zpětvzetí žaloby. Navíc konstantní judikatura Ústavního soudu zdůrazňuje, že již samotný záměr aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. soudem si žádá vytvoření odpovídajícího prostoru procesním stranám. Ústavní soud dovodil, že porušením stěžovatelčina práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny je takový postup soudu, který nedal stěžovatelce procesní příležitost vyjádřit se k možné aplikaci § 150 o. s. ř. Součástí práva na spravedlivý proces je vytvoření prostoru pro to, aby účastník řízení mohl účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. Tento požadavek (vyplývající v obecné rovině z práva na fair proces) je třeba uplatnit též při rozhodování soudu o náhradě nákladů řízení, které je integrální součástí soudního řízení jako celku [nález sp. zn. I. ÚS 2569/07 ze dne 23. října 2008 (N 181/51 SbNU 235), nález sp. zn. II. ÚS 814/08 ze dne 21. května 2008 (N 97/49 SbNU 451), nález sp. zn. I. ÚS 1671/08 ze dne 5. listopadu 2008 (N 191/51 SbNU 321), nález sp. zn. II. ÚS 3161/08 ze dne 21. dubna 2009 (N 95/53 SbNU 219), nález sp. zn. IV. ÚS 215/09 ze dne 3. března 2009 (N 44/52 SbNU 443)].

13. Při závěrečné rekapitulaci je zapotřebí konstatovat, že stěžovatelce bezpochyby svědčilo legitimní očekávání - s ohledem na výrok odvolacího soudu ve věci samé -, že jí bude náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů v poměrné výši přiznána postupem podle ustanovení § 224 odst. 2 ve spojení s § 142 odst. 3 o. s. ř. Postup odvolacího soudu, jak vyplývá z odůvodnění rozsudku, byl přitom překvapivě zcela opačný. Rovněž není možné odhlédnout od výše nákladů řízení, která není v projednávané věci zanedbatelná a odvíjí se od nadsazení částky požadované vedlejším účastníkem. Shrnuto lapidárně: nelze udělat ze strany ve sporu poražené vítěze a pak zdůvodňovat, proč mu proti druhé straně (ve skutečnosti úspěšné) nebude přiznána náhrada nákladů řízení.

14. Odvolací soud se dopustil pochybení, jestliže rozhodl o náhradě nákladů řízení ve zjevném nesouladu s výrokem, kterým rozhodl o meritu věci. Takový postup je proto nutné označit za porušující principy práva na spravedlivý proces z hlediska čl. 90 Ústavy, jakož i čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 1 a 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnosti zcela vyhověl a napadenou výrokovou část rozhodnutí Městského soudu v Praze podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 9. prosince 2013

Ivana Janů, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.