I. ÚS 2881/09
I.ÚS 2881/09 ze dne 29. 11. 2010

N 238/59 SbNU 419
Ke lhůtě k popření otcovství - poučovací povinnost soudu ohledně (ne)aplikace § 57 odst. 1 zákona o rodině do 31. 12. 2011 a k povinnosti obecného soudu předložit věc Ústavnímu soudu ve smyslu čl. 95 odst. 2 Ústavy

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů - ze dne 29. listopadu 2010 sp. zn. I. ÚS 2881/09 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek 1. J. P. a 2. A. P. M. B. proti usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 15. října 2009 č. j. 7 C 210/2009-28, jímž byla účastníkům nalézacího řízení uložena povinnost podrobit se odběru biologického materiálu, za účasti Okresního soudu v Litoměřicích a za vedlejší účasti A) D. P. a B) P. K.
Výrok

Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění

I.

1. Stěžovatelky se na Ústavní soud obrátily s návrhem na zrušení usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 15. října 2009 č. j. 7 C 210/2009-28 s tím, že napadené usnesení, resp. postup soudu jemu předcházející zasahuje do jejich základních práv zaručených čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka sub 1) je matkou - v době řízení před okresním soudem nezletilé - stěžovatelky sub 2). Řízení sp. zn. 7 C 210/2009 před Okresním soudem v Litoměřicích bylo zahájeno vedlejším účastníkem sub A) jako žalobcem, a to na základě návrhu na popření otcovství podle § 57 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a to v době, kdy dotčené stěžovatelce sub 2), dceři žalobce, bylo již 17 let. Za této situace Okresní soud v Litoměřicích vydal napadené usnesení, jímž pod výrokem I ustanovil znalce z oboru genetika - určování otcovství pomocí DNA testů a uložil mu podání znaleckého posudku za účelem zjištění pravděpodobnosti biologického otcovství vedlejších účastníků sub A) a sub B) ke stěžovatelce sub 2). Pod výrokem II okresní soud uložil podle ustanovení § 127 odst. 3 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") všem účastníkům [stěžovatelkám sub 1) a sub 2), vedlejším účastníkům sub A) a sub B)], aby respektovali pokyny znalce a podrobili se odběru biologického materiálu.

3. Stěžovatelky namítají, že postup Okresního soudu v Litoměřicích nerespektoval ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině, které stanoví, že "[m]anžel může do šesti měsíců ode dne, kdy se dozví, že se jeho manželce narodilo dítě, popřít u soudu, že je jeho otcem", a ustanovení § 62 odst. 1 zákona o rodině, dle něhož "[u]plynula-li lhůta stanovená pro popření otcovství jedním z rodičů, může nejvyšší státní zástupce, vyžaduje-li to zájem dítěte, podat návrh na popření otcovství proti otci, matce a dítěti". Pokud okresní soud ignoroval ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině ve světle faktu, že stěžovatelce sub 2) bylo v době rozhodování již 17 let, tedy je nesporné, že zákonná šestiměsíční lhůta již dávno marně uplynula, a pokud jim napadeným usnesením uložil konkrétní povinnosti, zasáhl tak podle názoru stěžovatelek do jejich základních práv.

4. Napadené usnesení mělo být vydáno bez řádného odůvodnění. Pokud okresní soud dospěl k závěru, že ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině (v části stanovující šestiměsíční lhůtu pro popření otcovství) je v rozporu s ústavním pořádkem, měl podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") řízení přerušit a předložit věc Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení části zákona.

5. Protože žalobce (vedlejší účastník) před okresním soudem argumentoval usnesením Ústavního soudu ze dne 17. května 2007 sp. zn. III. ÚS 472/07 (všechna uváděná rozhodnutí jsou přístupná v elektronické databázi na adrese http://nalus.usoud.cz), zdůrazňují stěžovatelky, že eventualitu kolize ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod či jiným ustanovením českého ústavního pořádku zmínil Ústavní soud toliko "za určitých okolností". Paušální aplikace tohoto závěru naopak může znamenat citelný zásah do soukromého a rodinného života zúčastněných a zejména práv dítěte.

6. V posuzovaném případě stěžovatelky zvláště zdůrazňují, že okresní soud nezjistil řádně skutkový stav věci, vycházel pouze z nepravdivých tvrzení žalobce bez jakýchkoliv důkazů, bez výslechu účastníků, aniž by dal žalovaným a opatrovníku nezletilé možnost k návrhům na dokazování, přistoupil hned bez jakéhokoliv zdůvodnění k přibrání znalce. Okresní soud podle tvrzení stěžovatelek pouze provedl důkaz jen některými listinami z opatrovnického spisu tamějšího soudu sp. zn. P 323/95 týkající se úpravy poměrů k nezletilé A. P., přičemž si sám vybral pouze některé listiny týkající se výpovědi či sdělení žalobce, které ani nepřečetl celé. Jedná se o návrh otce na snížení výživného (č. l. 30), dále osobní dopis otce nezletilé adresovaný soudkyni (č. l. 44) a též dva dopisy Nejvyššího státního zastupitelství. Z uvedeného spisu zcela ignoroval výpovědi první stěžovatelky jako matky, vyjádření opatrovníka atd. Okresní soud tak nedbal rovného postavení účastníků, porušil zásadu uvedenou v § 18 odst. 1 o. s. ř. a dále i čl. 37 odst. 3 Listiny a dále tím, že neumožnil žalovaným a opatrovníku nezletilé vyjádřit se a navrhnout důkazy, porušil i čl. 38 a tím i čl. 36 odst. 1 Listiny. Okresní soud také zcela ignoroval, že právo k podání této žaloby má jen Nejvyšší státní zastupitelství.

7. Stěžovatelky návrh žalobce [vedlejšího účastníka sub A)] dávají do souvislosti s jeho neúspěchem v řízení o vypořádání společného jmění manželů a v řízení o určení výše výživného a v další části ústavní stížnosti věcně polemizují se skutkovými tvrzeními žalobce, poukazují na řadu důkazů, které okresní soud před vydáním napadeného rozhodnutí nevzal v úvahu, a předkládají alternativní motivy jeho procesního postupu. Řízení před okresním soudem podle jejich názoru probíhalo velmi neobvyklým způsobem, kdy se účastníkům nedostalo poučení ve smyslu § 15a o. s. ř., nebyla ani přednesena žaloba, pouze bylo konstatováno žalobcem, že na ní trvá, a soud nedal možnost žalovaným k návrhům na dokazování.

8. Stěžovatelky v doplnění ústavní stížnosti zdůraznily, že v napadeném usnesení je okresní soud poučil o uložení pořádkové pokuty a dále pak ve svém usnesení ze dne 4. listopadu 2009 č. j. 7 C 210/2009-39 znovu sdělil, že účastníky je možno nutit k odběru biologického materiálu nejen ukládáním pořádkových pokud, ale i předvedením prostřednictvím Policie České republiky.

9. Za tohoto stavu proto považují vydání napadeného usnesení za předčasné, rozporné se zákonem i ústavním pořádkem České republiky.

II.

Vyjádření účastníků a vedlejších účastníků

10. Účastník řízení Okresní soud v Litoměřicích k výzvě Ústavního soudu uvedl, že řízení bylo zahájeno podáním žaloby na popření otcovství dne 18. června 2009. Soud začal činit úkony směřující k přípravě jednání ještě před účinností velké novely občanského soudního řádu - zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony - tedy před 1. červencem 2009, a tudíž ve smyslu přechodných ustanovení novely postupuje soud za této situace po 1. červenci 2009 při přípravě jednání i při samotných jednáních podle dosavadních právních předpisů (článek 11 body 5 a 6 zákona č. 7/2009 Sb.). Podle § 109 odst. l písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 30. června 2009, soud řízení přeruší, jestliže dospěl k závěru, že zákon, jehož má být při projednávání nebo rozhodování věci použito, nebo jeho jednotlivé ustanovení je v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, která má přednost před zákonem, a podal-li u Ústavního soudu návrh na zrušení tohoto zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení. Dne 1. června 2002 nabyl účinnosti ústavní zákon č. 395/2001 Sb., kterým se mění ústavní zákon České národní rady č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů, jenž mimo jiné změnil dosavadní znění čl. 10, 87 a 95 Ústavy. Podle novelizovaného čl. 10 Ústavy vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu. Stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Podle novelizovaného čl. 87 odst. 1 písm. a) a b) Ústavy Ústavní soud rozhoduje o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem, a o zrušení jiných právních předpisů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem nebo se zákonem. Podle novelizovaného čl. 95 Ústavy platí, že soudce je při rozhodování věci vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu. Soudce je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou. Dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, předloží věc Ústavnímu soudu.

11. S ohledem na výše citovaná zákonná ustanovení zastává Okresní soud v Litoměřicích názor, že od 1. června 2002 případný rozpor mezi zákonem a mezinárodní smlouvou posuzuje sám okresní soud, neboť od té doby s ohledem na novelizaci Ústavy Ústavní soud může rozhodovat pouze o zrušení zákonů, které jsou v rozporu s ústavním pořádkem. Mezinárodní smlouvy však nejsou součástí ústavního pořádku (čl. 112 odst. 1 Ústavy). Novelizace Ústavy podle názoru okresního soudu nebyla dostatečně zohledněna ve znění § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění účinném do 30. června 2009. Teprve novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb. přinesla změnu tohoto ustanovení tak, aby odpovídalo novelizované Ústavě. Okresní soud v Litoměřicích v tomto směru odkázal na odbornou literaturu, jejíž závěry považuje za shodné [odkazuje na komentář k ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. in Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání, Praha, C. H. Beck, 2006, s. 502 a násl.].

12. V řízení, z něhož vzešlo napadené rozhodnutí, Okresní soud v Litoměřicích dospěl k závěru, že mohlo dojít ke kolizi mezi § 57 odst. 1 zákona o rodině a článkem 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, s čímž seznámil účastníky řízení při jednání dne 12. října 2009. K prokázání pravdivosti skutkových tvrzení navrhl žalobce zpracovat znalecký posudek v oboru genetiky za účelem posouzení, zda otcem nezletilé A. P. je žalobce, případně P. K. Soud dal možnost účastníkům se k tomuto postupu vyjádřit, avšak nikdo proti znaleckému posudku neměl námitky, jak vyplývá z protokolu. Námitky stěžovatelek se objevily až poté, co bylo vydáno napadené usnesení o ustanovení znalce. Zdejší soud dále poukazuje na skutečnost, že znalecký posudek je pouze jedním z řady důkazů. Samotné rozhodnutí ve věci nelze předjímat, ať už dopadne znalecký posudek jakkoli. Soud je přesvědčen, že bez provedení tohoto konkrétního důkazu znaleckým posudkem nelze ve věci rozhodnout jinak než žalobu zamítnout. Problematika rozporu § 57 odst. 1 zákona o rodině s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je však mnohem složitější a soud v tomto směru předpokládá další dokazování. Okresní soud v Litoměřicích uvedl, že hodlá posuzovat rozpor uvedených ustanovení v celé šíři, tak jak to například činil Evropský soud pro lidská práva ve svém rozsudku ze dne 24. listopadu 2005 - Shofman proti Rusku. V tomto směru bude rovněž provedeno potřebné poučení účastníků ohledně doplnění žalobních tvrzení i důkazů. Soud nařídil provedení znaleckého posudku již v této fázi, neboť v případě určení, že žalobce je otcem nezletilé A., nebude nutné provádět další dokazování (zásada hospodárnosti řízení). V případě zjištěného rozporu uvedených ustanovení bude v souladu s čl. 10 Ústavy upřednostněna mezinárodní smlouva před zákonem, tudíž v konkrétním případě může být žalobě vyhověno i přes to, že uplynula prekluzivní lhůta stanovená v § 57 odst. 1 zákona o rodině.

13. K dotazu Ústavního soudu Okresní soud v Litoměřicích doplnil, že v rozhodné době neměl informaci o tom, že Ústavní soud vede řízení sp. zn. Pl. ÚS 15/09 o návrhu na zrušení (části) ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině.

14. Vedlejší účastník řízení sub A) ve svém písemném vyjádření označil ústavní stížnost za nedůvodnou a zaměřil se na v ní obsažená skutková tvrzení, která považuje za nepravdivá a hrubě zkreslující. Vzhledem k podstatě Ústavním soudem posuzované otázky není nutné věcnou polemiku vedlejšího účastníka podrobněji reprodukovat. Za relevantní lze považovat stanovisko vedlejšího účastníka v té části, v níž považuje ustanovení zákona o rodině o prekluzivní lhůtě k popření otcovství počítané od okamžiku, kdy se manžel dozví o narození dítěte, za ustanovení nepřípustně zasahující do základních lidských práv manžela matky.

15. Vedlejší účastník sub A) je přesvědčen, že lhůta k podání žaloby na popření otcovství (měla-li by být vůbec stanovena) by neměla rozhodně začít běžet dříve než k okamžiku, kdy se manžel dozví o skutečnostech, které jeho otcovství zpochybňují. Dále považuje za scestné, je-li v této souvislosti argumentováno ochranou práv dítěte, neboť dítě má totiž především právo znát své skutečné rodiče, a toto právo je v daném případě nezletilé již řadu let postupem jak orgánů státu, tak i její matky upíráno. Je přitom skutečností obecně známou (prezentovanou v řadě sociologických studií), že rozhodně není neobvyklým jednání matek, které vědomě manželovi vydávají dítě jiného muže za jeho vlastní. Takovéto jednání matek je nepochybně z morálního hlediska zavrženíhodné, bohužel ustanovení § 57 zákona o rodině, jak uvádí vedlejší účastník sub A), takovýmto matkám jejich rozhodování značně usnadňuje a v podstatě je k uvedení manžela v omyl svádí. Vedlejší účastník řízení sub B) se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

16. V replice k vyjádřením účastníka a vedlejšího účastníka sub A) stěžovatelky opět zdůraznily, že obecný soud nemůže sám posuzovat rozpor mezi zákonem a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. S odkazem na závěry nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/09 ze dne 8. července 2010 (N 139/58 SbNU 141; 244/2010 Sb.) zdůrazňují, že Okresní soud v Litoměřicích se nezabýval konkrétními okolnostmi případu ani nevážil zájmy dítěte. Nesouhlasí s pořadím procesních kroků, jak je zvolil Okresní soud v Litoměřicích, který sice avizoval poučení účastníků o doplnění žalobního tvrzení a důkazů do budoucna (s ohledem na neaplikaci § 57 odst. 1 zákona o rodině), avšak nejdříve bez dalšího vydal napadené usnesení. Zdůrazňují, že nedobrovolné podstoupení znaleckého zkoumání je rovněž závažným zásahem do práva na respektování soukromého a rodinného života, a připomínají, že své námitky proti tomuto postupu sdělily soudu písemně. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva tvrdí, že zájem dítěte nelze dovodit, jestliže by změna statusových poměrů dítěte v otázce otcovství znamenala pro dítě zhoršení jeho poměrů či byla pro dítě z nejrůznějších důvodů tvrdostí. Dále pak stěžovatelky polemizují s obsahem vyjádření vedlejšího účastníka sub A), zejména co do jeho procesních aktivit v souvislosti se snahou popřít otcovství a dalších skutkových okolností případu.

III.

Průběh řízení před obecnými soudy

17. Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Litoměřicích sp. zn. 7 C 210/2009 Ústavní soud dále zjistil, že dne 18. června 2009 doručil žalobce [vedlejší účastník sub A)] návrh označený jako "žaloba o popření otcovství". V něm vylíčil skutečnosti svědčící proti jeho biologickému otcovství a poukázal na dílčí závěry Ústavního soudu a judikaturu Evropského soudu pro lidská práva.

18. Žalované (stěžovatelky) ve svém písemném vyjádření k žalobě (č. l. 17-18) doručeném dne 21. září 2009 polemizují se skutkovými tvrzeními žalobce týkajícími se biologického otcovství a nad to poukazují na skutečnost, že žalobce dosud ve své věci nebyl úspěšný, ačkoliv využil různé návrhy a prostředky. Uvedly rovněž, že ačkoliv otec měl pochybnosti o svém (biologickém) otcovství, vykonával po dlouhou dobu svá rodičovská práva. Uvedly rovněž, že není v zájmu dítěte rozhodovat nyní o ustálených statusových otázkách.

19. Z protokolu o jednání Okresního soudu v Litoměřicích ve věci sp. zn. 7 C 210/2009 (č. l. 23-25), které se konalo dne 12. října 2009, plyne, že soud provedl důkaz listinami, a to dvěma judikáty Ústavního soudu (č. l. 3-7), zprávou Nejvyššího státního zastupitelství (č. l. 11), spisem sp. zn. P 323/95 ohledně výchovy a výživy stěžovatelky sub 2). Dále zdůrazněny listiny na č. l. 30 a č. l. 44 a dopisy Nejvyššího státního zastupitelství č. l. 187-188. Dále se soud neúspěšně dotazoval po bydlišti vedlejšího účastníka sub B).

20. Dále soud poučil účastníky, že pokud bude prokázán skutkový stav, jak je uveden v žalobě, může nastat situace, kdy nebude aplikováno ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině pro rozpor s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Následně soud vyzval účastníky, aby předložili důkazy, že žalobce není biologickým otcem, přičemž žalobce navrhl především důkaz znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví - genetika. S tímto záměrem pak soud odročil řízení na neurčito.

21. Na č. l. 26-27 je založeno vyjádření stěžovatelky sub 1) a námitky k postupu soudu, v němž uvádí jednak podrobné výhrady k nedostatečnému dokazování soudu a jednak závěrem návrh, aby soud řízení přerušil a předložil věc Ústavnímu soudu ve smyslu čl. 95 odst. 2 Ústavy.

22. Na č. l. 35 je založeno vyjádření vedlejšího účastníka sub B), jemuž byla napadeným usnesením rovněž uložena povinnost, který okresnímu soudu vytýká nedostatečné dokazování ve vztahu k tvrzením obsaženým v žalobě, se kterými polemizuje.

23. Na č. l. 36 jsou založeny písemné námitky žalovaných a návrhy na dokazování. Zdůrazněno je, že žádný z účastníků nebyl slyšen ve smyslu § 127 odst. 1 o. s. ř., nebyla provedena řada důkazů ve vztahu ke skutečnostem obsaženým v žalobě.
IV.

Přípustnost ústavní stížnosti a procesní otázky

24. V nyní projednávané věci bral Ústavní soud důsledně v úvahu nejprve charakter napadeného rozhodnutí, a to zejména s ohledem na ustáleně judikovanou podmínku aktuálního a trvajícího zásahu do základního práva fyzické nebo právnické osoby. Rozhodnutí o ustanovení znalce zásadně není připouštěno k přezkumu Ústavním soudem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 994/07 ze dne 6. června 2009). Ve světle námitek stěžovatelek však Ústavní soud shledal, že existuje závažná okolnost, které svědčí pro přijetí ústavní stížnosti, a to zásadní právní závěr - ústavněprávní relevance - jímž byl okresní soud veden v celkových úvahách o dalším postupu v řízení. Napadené usnesení totiž vychází z explicitního závěru okresního soudu, že v řízení nebude (in eventum) aplikováno ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině pro jeho rozpor s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a to bez předložení návrhu na zrušení části zákona Ústavnímu soudu, respektive v rozporu s judikaturou Ústavního soudu (podrobněji viz nosné důvody nálezu). Naléhavost zásahu Ústavní soud v této souvislosti zjistil z bezprostředního charakteru hrozby nuceného podrobení se znaleckému zkoumání za asistence Policie České republiky, kterou okresní soud stěžovatelkám potvrdil, a to za výše uvedené situace. Tyto konkrétní okolnosti případu zapříčinily, že ústavní stížnost směřující proti usnesení o ustanovení znalce nebyla zcela výjimečně odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, nýbrž pro svůj ústavněprávní rozměr projednána věcně.

25. S ohledem na konkrétní okolnosti bezprostřední hrozby jednorázovým zásahem a probíhající řízení ve věci sp. zn. Pl. ÚS 15/09 (viz dále), jehož závěry ve vztahu k ústavnosti ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině nebyly v době tehdejšího rozhodování známé, I. senát Ústavního soudu rozhodl dne 29. prosince 2009 o odložení vykonatelnosti napadeného usnesení do rozhodnutí o ústavní stížnosti.

26. K hodnocení petitu předloženého stěžovatelkami Ústavní soud dodává, že výslovný návrh zní na zrušení napadeného usnesení, ačkoliv z obsahu ústavní stížnosti lze dovodit i hodnocení celkového postupu okresního soudu jako tzv. jiného zásahu veřejné moci s požadavkem, aby Ústavní soud okresnímu soud zakázal pokračovat v porušování základních práv stěžovatelek. Vzhledem k obsahu tohoto návrhu je zřejmé, že sleduje zcela totožný cíl jako samotný návrh na zrušení napadeného usnesení, resp. že ochrana základního práva je v návrhu na zrušení rozhodnutí, jehož vydání předcházel vadný postup soudu, plně obsažena (konzumována). Jak již bylo v usnesení o odkladu vykonatelnosti ze dne 29. prosince 2009 sp. zn. I. ÚS 2881/09 uvedeno, posoudil uvedený požadavek stěžovatelek - vzhledem k avizované naléhavosti věci - Ústavní soud jako návrh na odložení vykonatelnosti napadeného usnesení. Z uvedených důvodů se úvahami o možné souběžné kvalifikaci postupu soudu jako jiného zásahu veřejné moci Ústavní soud již nebude zabývat samostatně. Závěry tohoto nálezu v této věci dopadají na postavení stěžovatelek stejně bez ohledu na formální kvalifikaci zásahu.

27. Stěžovatelka sub 2) nabyla během řízení o ústavní stížnosti zletilosti, pročež na výzvu Ústavního soudu - ve vztahu k dalším setrvání stěžovatelky sub 2) na ústavní stížnosti - byla do spisu založena samostatná plná moc udělená původní právní zástupkyni.

28. Stěžovatelky, účastník řízení a vedlejší účastníci řízení byli vyzváni, aby se vyjádřili k možnosti upuštění od ústního jednání, s čímž tito komisivně, resp. omisivně vyslovili souhlas (č. l. 5; č. l. 12; č. l. 18; č. l. 20). Protože Ústavní shledal, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, rozhodl bez ústního jednání ve smyslu ustanovení § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

V.

Otázka ústavnosti § 57 odst. 1 zákona o rodině

29. S projednávanou problematikou úzce souvisí řízení sp. zn. Pl. ÚS 15/09 ve věci návrhu na zrušení ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině, které zní: "Manžel může do šesti měsíců ode dne, kdy se dozví, že se jeho manželce narodilo dítě, popřít u soudu, že je jeho otcem."

Podstatou ústavněprávních pochybností v uvedeném řízení byla právě konstrukce, kdy včasnost žaloby na popření otcovství byla podmíněna jejím podáním v relativně krátké lhůtě šesti měsíců ode dne, kdy se dozví, že se jeho manželce narodilo dítě.

30. Ústavní soud rozhodl nálezem ze dne 8. července 2010 sp. zn. Pl. ÚS 15/09 tak, že citované ustanovení zrušil dnem 31. prosince 2011. V něm Ústavní soud kromě jiného uvedl: "Z povahy věci musí právní vymezení rodiny reflektovat především existenci biologických vztahů. Z toho vyplývá i požadavek, aby právní určení otcovství, nejedná-li se o případ osvojení, odpovídalo skutečnému biologickému otcovství. Tento požadavek se přitom promítá i do subjektivního práva otce dítěte, aby bylo jeho biologické otcovství respektováno ze strany veřejné moci. Odpovídá mu i právo dítěte znát své biologické rodiče, výslovně vyjádřené v čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Význam biologických vazeb pro právní vymezení rodiny již Ústavní soud zdůraznil ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 568/06 ze dne 20. února 2007 (N 33/44 SbNU 399). [...] Na druhou stranu, zabezpečení obecného požadavku shody biologického a právního otcovství nemůže vést k nepřiměřenému zásahu do soukromého života rodičů dítěte, jenž by spočíval v povinnosti sdělit orgánům veřejné moci skutečnosti z jejich intimního života. To by bylo nezbytné v případě, že otázka otcovství musí být určena mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost. Takovýto požadavek by ale zásadním a z hlediska práva na ochranu soukromého a rodinného života nepřiměřeným způsobem zasahoval do soukromé sféry jednotlivců, do existence vzájemné důvěry rodičů dítěte. [...] Přesto však nelze požadavek shody právního a biologického otcovství považovat za absolutní. Právní vztah otce a dítěte totiž není jen mechanickou reflexí existence biologického vztahu, nýbrž s postupem času se může i při absenci tohoto vztahu vyvinout mezi právním otcem a dítětem taková sociální a citová vazba, jež z hlediska práva na ochranu soukromého a rodinného života bude rovněž požívat právní ochrany. V takovém případě bude další trvání právních vztahů závislé na více faktorech, mezi nimiž bude zájem dítěte hrát důležitou roli - podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být předním hlediskem pro rozhodování orgánů veřejné moci, přičemž však má dítě na základě čl. 7 odst. 1 této úmluvy rovněž právo znát své biologické rodiče. Relevanci z hlediska posouzení ale nelze upřít ani zájmu biologického otce, jenž není v postavení právního otce a o toto postavení usiluje, ani zájmu právního otce, jenž zase není otcem biologickým a sám brojí proti svému právnímu otcovství. Šetřit je rovněž třeba právo na ochranu soukromého a rodinného života matky dítěte."

31. Konkrétně k citovanému ustanovení Ústavní soud dodal, že "[t]akto stanovená lhůta však nereflektuje zvláštní povahu právních vztahů existujících mezi právním otcem a dítětem. Při stanovení popěrné lhůty totiž nelze vycházet z presumpce, že právní otec musel nebo měl vědět všechny relevantní skutečnosti pro případný zájem na popření otcovství v okamžiku, kdy se o narození dítěte manželce dozvěděl. Rovněž nelze v této souvislosti klást na manžela požadavek, aby preventivně v období prvních šesti měsíců od narození dítěte přezkoumával, zda určité okolnosti svědčí pro závěr, že není biologickým otcem dítěte. Stanovení účinné možnosti domáhat se ochrany svého práva tak musí reflektovat i druhou stránku práva na ochranu soukromého a rodinného života, jež brání státu svévolným a nepřiměřeným způsobem zasahovat do soukromého a rodinného života jednotlivce. To znamená, že právní úprava nemůže ignorovat skutečnost, že významný právní zájem na popření otcovství může vzniknout až s (někdy i značným) časovým odstupem od narození dítěte, jakož i to, že i v této době může, jak ukazuje zejména zmíněná judikatura Evropského soudu pro lidská práva, převážit zájem právního otce na popření otcovství (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva Shofman proti Rusku, cit. v bodu 7, anebo rozsudek senátu Evropského soudu pro lidská práva Paulík proti Slovensku ze dne 10. října 2006, stížnost. č. 10699/05, kde se stěžovatel úspěšně domáhal možnosti popření otcovství více než 30 let od narození dítěte)."

VI.

Vlastní posouzení návrhu

32. Ústavní stížnost vyvolala otázku ústavněprávní relevance ve dvou rovinách: V obecné rovině byla Ústavnímu soudu k posouzení předložena situace, kdy obecný soud vyloučil aplikaci ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 30. června 2009 (v zásadě však i ve znění po 1. červenci 2009), a to se závěrem, že Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod není součástí ústavního pořádku (s odkazem na čl. 112 Ústavy). Proto v případě rozporu zákona a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod obecný soud (od 1. června 2002) nepostupuje ve smyslu čl. 95 odst. 2 Ústavy, dle něhož "[d]ojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu." V navazující rovině pak vyvstala otázka, zda byl i přes výše uvedené in eventum udržitelný postup soudu založený na vlastních úvahách o neaplikaci ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině v porovnání se závěry plynoucími z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/09. Na obě otázky Ústavní soud odpovídá negativně. Kromě uvedeného však Ústavní soud vážil, nakolik intenzivně se tyto závěry promítají do právního postavení stěžovatelek vzhledem k (počáteční) fázi probíhajícího soudního řízení, přesněji řečeno, nakolik je pro ochranu základních práv stěžovatelek skutečně nezbytný kasační zásah Ústavního soudu, pokud je obecný soud v pokračujícím řízení (nově) vázán závěry nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/09 i nosnými důvody tohoto nálezu.

33. Okresním soudem předložená argumentace vztahující se k pojmu ústavního pořádku a z něho dovozovaná absence povinnosti obecného soudu předložit rozpor mezi aplikovaným zákonem (ustanovením) a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení (části) zákona byla judikaturou Ústavního soudu vyloučena již před více než osmi lety a tato linie judikatury je Ústavním soudem nadále potvrzována.

34. Již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 36/01 ze dne 25. června 2002 (N 80/26 SbNU 317; 403/2002 Sb.) Ústavní soud explicitně vyložil, že "[z] ústavní maximy dle čl. 9 odst. 2 Ústavy neplynou konsekvence toliko pro ústavodárce, nýbrž i pro Ústavní soud. V nepřípustnosti změny podstatných náležitostí demokratického právního státu je obsažen i pokyn Ústavnímu soudu, dle kterého žádnou novelu Ústavy nelze interpretovat v tom smyslu, že by jejím důsledkem bylo omezení již dosažené procedurální úrovně ochrany základních práv a svobod.

35. Z uvedeného východiska nutno posuzovat změny, jež přinesla novela Ústavy provedená ústavním zákonem č. 395/2001 Sb., a to v ustanoveních čl. 1 odst. 2, čl. 10, čl. 39 odst. 4, čl. 49, čl. 87 odst. 1 písm. a), b) a čl. 95 Ústavy. Ústavní zakotvení všeobecné inkorporační normy, a tím překonání dualistické koncepce vztahu práva mezinárodního a práva vnitrostátního, nelze interpretovat ve smyslu odstranění referenčního hlediska ratifikovaných a vyhlášených mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách pro posuzování vnitrostátního práva Ústavním soudem, a to s derogačními důsledky.

36. Proto rozsah pojmu ústavního pořádku nelze vyložit toliko s ohledem na ustanovení § 112 odst. 1 Ústavy, nýbrž i vzhledem k ustanovení čl. 1 odst. 2 Ústavy a do jeho rámce zahrnout i ratifikované a vyhlášené mezinárodních smlouvy o lidských právech a základních svobodách.

37. Nepřímo pro tento závěr svědčí i ustanovení čl. 95 odst. 2 Ústavy, když jinak by je bylo nutno vykládat v tom smyslu, že v případě rozporu zákona s ústavním zákonem soudce obecného soudu není kvalifikován věc posoudit a je povinen ji předložit Ústavnímu soudu, v případě rozporu zákona a smlouvy o lidských právech, jenž je ústavněprávně stejné povahy a kvality, je dle čl. 10 Ústavy povinen postupovat dle mezinárodní smlouvy. Ať by již takové rozhodnutí bylo přijato kteroukoli soudní instancí, v právním systému neobsahujícím soudní precedens v kvalitě a závaznosti pramene práva by nikdy nemohlo nabýt případně i faktických derogačních důsledků. Pro dvě, svou ústavní povahou identické situace, by tak byla Ústavou vytvořena ničím neodůvodněná procedurální nerovnost, což na základě argumentu reductionis ad absurdum nelze přisuzovat ústavodárci v poloze účelu ústavní novely [...]

38. Z uvedených důvodů nutno čl. 95 odst. 2 Ústavy interpretovat v tom smyslu, že je povinností obecného soudu předložit Ústavnímu soudu k posouzení rovněž věc, v níž dojde k závěru, že zákon, jehož má být při jejím řešení použito, je v rozporu s ratifikovanou a vyhlášenou mezinárodní smlouvou o lidských právech a základních svobodách" [zvýraznění pro účely tohoto nálezu].

39. Z tohoto jednoznačného výkladu vychází i judikatura pozdější [výčet bez nároku na úplnost]: nález sp. zn. Pl. ÚS 44/02 ze dne 24. června 2003 (N 98/30 SbNU 417; 210/2003 Sb.); nález sp. zn. Pl. ÚS 45/04 ze dne 22. března 2005 (N 60/36 SbNU 647; 239/2005 Sb.); nález sp. zn. Pl. ÚS 44/03 ze dne 5. dubna 2005 (N 73/37 SbNU 33; 249/2005 Sb.); nález sp. zn. Pl. ÚS 11/04 ze dne 26. dubna 2005 (N 89/37 SbNU 207; 220/2005 Sb.); nález sp. zn. Pl. ÚS 50/04 ze dne 8. března 2006 (N 50/40 SbNU 443; 154/2006 Sb.); usnesení sp. zn. Pl. ÚS 84/06 ze dne 28. června 2007; usnesení sp. zn. Pl. ÚS 12/08 ze dne 2. prosince 2008. V řízení o ústavních stížnostech možno poukázat na rozhodnutí: nález sp. zn. I. ÚS 752/02 ze dne 15. dubna 2003 (N 54/30 SbNU 65); nález sp. zn. II. ÚS 142/03 ze dne 2. října 2003 (N 116/31 SbNU 45); nález sp. zn. II. ÚS 321/04 ze dne 24. února 2005 (N 33/36 SbNU 367) aj.

40. Je pravda, že tato linie nebyla právní doktrínou přijata jednoznačně. Závěry Ústavního soudu byly reprodukovány v komentářích Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V. Zákon o Ústavním soudu, komentář, 2. vydání. C. H. Beck, 2007, ss. 352, 399, nebo Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I. Zákon o Ústavním soudu s komentářem, Praha, ASPI a. s., 2007, ss. 245, 299. S kritikou se setkaly v komentáři Sládeček, V., Mikule, V., Syllová, J. Ústava České republiky, komentář, 1. vydání. C. H. Beck, 2007, s. 83 a 901, či v některých odborných článcích.

41. Pokud okresní soud odkazuje na komentář k ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. in Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání, Praha, C. H. Beck, 2006, nutno podotknout, že výklad obsažený v komentáři názoru okresního soudu sice svědčí, ale to za situace, kdy v odkazované judikatuře není zmíněno ani jedno rozhodnutí z výše citovaných, a to ani polemicky. Přesněji řečeno, okresnímu soudu mohlo být při hodnocení v komentáři uvedených úvah nápadné již to, že "nejmladším" rozhodnutím Ústavního soudu k § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v komentáři citovaným je nález sp. zn. II. ÚS 87/95 ze dne 11. července 1996 (N 66/5 SbNU 503), ačkoliv ke komentované ústavní změně došlo od 1. června 2002.

42. Ústavní soud však i v nyní projednávané věci setrvává na své konstantní judikatuře. Je-li postup obecného soudu odůvodňován zjevně protiústavními východisky, ex ante jak plyne z protokolu o jednání ze dne 12. října 2009, ex post jak plyne z vyjádření okresního soudu k ústavní stížnosti, je nutno zvažovat i otázku ústavnosti napadeného rozhodnutí, ačkoliv to samo o sobě vadné odůvodnění neobsahuje. Na této skutečnosti nic nemění fakt, že takto koncipovanou námitku stěžovatelky na jednání soudu bezprostředně neuplatnily a soustředily se na otázku nedostatečného důkazního základu pro avizovaný (výjimečný) postup okresního soudu ve vztahu k otázce biologického otcovství.

43. Podle ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 30. června 2009, i v novelizovaném znění účinném od 1. července 2009, trvá povinnost obecného soudu v případech, kdy dojde k závěru, že zákon, jehož má být při jejím řešení použito, je v rozporu s ratifikovanou a vyhlášenou mezinárodní smlouvou o lidských právech a základních svobodách, předložit věc Ústavnímu soudu ve smyslu čl. 95 odst. 2 Ústavy.

44. K této otázce Ústavní soud konečně poznamenává, že z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/09 plyne, že ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině bylo (je) rozporné nejen s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, nýbrž i s čl. 10 odst. 2 Listiny, která je součástí ústavního pořádku zcela nepochybně. I pokud bychom hypoteticky připustili, že Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod není součástí ústavního pořádku, v poměrně běžných situacích, kdy je dán souběžný rozpor zákona z Listinou i s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, bylo by nepřípustným obcházením čl. 95 odst. 2 Ústavy, aby obecný soud opíral svůj postup toliko o rozpor s ustanovením Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod bez přihlédnutí k rozporu s ustanovením Listiny, a ponechal tak v konečném důsledku při přednostní aplikaci Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod protiústavní ustanovení zákona nadále v právním řádu.

45. V této konkrétní věci Ústavní soud rovněž zvažoval, zda by postup okresního soudu případně obstál ve světle (později vyslovených) závěrů nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/09, tedy zda výtky směřované okresnímu soudu ze strany Ústavního soudu nejsou přílišným formalismem.

46. Nález sp. zn. Pl. ÚS 15/09 totiž de facto umožnil obecným soudům zvažovat otázku (ne)aplikace ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině - v souladu s úmyslem okresního soudu - ovšem za velmi specifických podmínek. V bodu 55 nálezu se uvádí: "Ve vztahu k § 57 odst. 1 zákona o rodině to tedy znamená, že v případě, že se právní otec, jehož otcovství vzniklo na základě první domněnky otcovství, dozví skutečnosti zpochybňující jeho biologické otcovství během nebo po uplynutí lhůty pro podání popěrné žaloby, obecné soudy jsou povinny neaplikovat uvedenou lhůtu a věcně posoudit předmětnou žalobu, i když bude podána po jejím uplynutí. Neaplikace této lhůty ale neznamená časovou neomezenost podání žaloby. Ústavní soud totiž neshledal protiústavnost v samotné existenci lhůty, nýbrž ve vyloučení možnosti právně relevantním způsobem zpochybnit právní otcovství. Pokud obecné soudy budou rozhodovat o předmětné žalobě, budou muset při svém rozhodování nejen posoudit otázku otcovství, nýbrž i otázku dotčených práv a chráněných zájmů vymezených výše v bodu 29 nálezu. Až do doby, než zákonodárce nově rozhodne o vymezení lhůty pro popření otcovství, to tedy znamená rovněž posoudit, zda žaloba s ohledem na časový prostor od zjištění relevantních skutečností pro zpochybnění otcovství obstojí z hlediska přiměřenosti zásahu do práv a chráněných zájmů jiných osob" [zvýraznění pro účely tohoto nálezu]. Jak bylo již výše rekapitulováno, zvažovány musí být především zájmy dítěte, zájmy právního a biologického otce i zájmy matky dítěte.

47. Z podkladů, které má Ústavní soud k dispozici (zejm. spis sp. zn. 7 C 210/2009), neplyne, že by okresní soud s těmito úvahami ve vztahu k dosavadnímu skutkovému stavu účastníky seznámil. Z protokolu o jednání ze dne 12. října 2009 plyne toliko sdělení o eventuální neaplikovatelnosti § 57 odst. 1 zákona o rodině. Tento postup vyústivší ve vydání napadeného usnesení, jednak bez předložení otázky ústavnosti zákona Ústavnímu soudu (viz výše) a jednak bez přednesení úvah o ústavně chráněných zájmech všech aktérů řízení a přiměřenosti zásahu do jejich práv postupem soudu, nutně musel být přinejmenším pro stěžovatelky překvapivým. Na tento zvrat v řízení nemohli dotčení účastníci řízení účinně argumentačně reagovat.

48. Nález sp. zn. Pl. ÚS 15/09 vytvořil pro obecné soudy zcela mimořádný prostor pro interpretaci ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině za hranici samotného textu tohoto ustanovení. Tato možnost však klade na obecné soudy výjimečné nároky přinejmenším v těchto ohledech: Vzhledem k nestandardnosti situace, kdy uvedené ustanovení formálně zůstává nejpozději do 31. prosince 2011 součástí právního řádu, avšak umožňuje obecnému soudu zohlednit Ústavním soudem vyslovené derogační důvody, musí obecný soud, a to i nad rámec obecné poučovací povinnosti ve smyslu ustanovení § 5 o. s. ř., seznámit účastníky se závěry nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/09 a jejich relevancí pro započaté řízení, včetně eventuality neaplikace § 57 odst. 1 zákona o rodině (resp. lhůty tam uvedené). V této souvislosti musí vytvořit dostatečný procesní prostor pro argumentaci a důkazní návrhy účastníků ve vztahu k následným úvahám nastíněným v bodech 29 a 55 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/09, které musí soud účastníkům řízení avizovat. To vše s cílem předejít negativním důsledkům "překvapivosti" postupu obecného soudu a nepřiměřenému zásahu do základních práv a právem chráněných zájmů účastníků řízení.

49. Ze spisu Okresního soud v Litoměřicích je zřejmé, že v rámci jednání dne 12. října 2009 takový procesní prostor účastníkům řízení poskytnut nebyl, neboť okresní soud "poučení" omezil toliko na konstatování, že případně bude "možné v konkrétním případě dospět k tomu, že nebude aplikováno ustanovení § 57 odst. zák. o rodině a případně by žalobě na popření otcovství mohlo být vyhověno, byť uplynula prekluzivní lhůta". Ve vztahu k dosavadní interpretaci a aplikaci dotčeného ustanovení obecnými soudy se jednalo o postup překvapivý (ve vztahu k čl. 95 odst. 2 Ústavy o postup protiústavní). Diskurz soudního jednání byl veden toliko úzce ve vztahu k fakticitě biologického otcovství vedlejšího účastníka, nikoliv k otázce celkového dotčení práv a chráněných zájmů účastníků, včetně ohledu na časový prostor od zjištění relevantních skutečností pro zpochybnění otcovství (bod 55 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/09). Účastníci řízení tak při nově deklarované interpretaci ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině neměli žádné vodítko, kterému by své argumentační pozice přizpůsobili. V praktické rovině se tak stalo proto, že okresní soud sám nepodal návrh dle čl. 95 odst. 2 Ústavy, resp. nevyčkal rozhodnutí ve věci sp. zn. Pl. ÚS 15/09.

50. Výše uvedenými zjištěními je dána ústavněprávní relevance podané ústavní stížnosti, co do jejích důvodů. Konečně však ve vztahu ke zvažovanému derogačnímu (zakazujícímu) výroku - přes výše uvedené závěry - Ústavní soud nemohl odhlédnout od skutečnosti, že ústavní stížnost byla podána v úvodní fázi řízení před obecným soudem a zejména že v mezidobí bylo rozhodnuto nálezem ve věci sp. zn. Pl. ÚS 15/09. Činnost Ústavního soudu je ovládána principem sebeomezení (self restraint) a minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci. I v řízeních započatých před rozhodnutím ve věci sp. zn. Pl. ÚS 15/09 jsou nyní obecné soudy ve svém (procesním) postupu jeho výrokem a nosnými závěry vázány, a to včetně Okresního soudu v Litoměřicích, který má za této situace dostatek vlastních procesních prostředků, jak vytknuté pochybení při dalším postupu v řízení napravit. Přesněji řečeno, jak s napadeným usnesením dále naložit. Tento posun stěžovatelky při podání ústavní stížnosti, ostatně ani I. senát Ústavního soudu při rozhodování o odložení vykonatelnosti napadeného usnesení, nemohly předjímat. Jinými slovy řečeno, vzhledem ke skutečnosti, že v průběhu řízení před Ústavním soudem již bylo ve věci sp. zn. Pl. ÚS 15/09 věcně rozhodnuto a tento stav vytváří pro případné podání totožného návrhu obecným soudem překážku věci rozsouzené, samotné závažné pochybení obecného soudu nyní není pro Ústavní soud dostatečným podkladem pro kasační (či jiný) zásah, neboť závaznost (čl. 89 odst. 2 Ústavy) nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/09 se již i v řízení sp. zn. 7 C 210/2009 musí bezprostředně projevit a postup obecného soudu korigovat.

51. S ohledem na výše uvedené shledal Ústavní soud, že napadené usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 15. října 2009 č. j. 7 C 210/2009-28 s přihlédnutím k předchozímu postupu okresního soudu znamenalo ve vztahu ke stěžovatelkám nepochybně dotčení jejich práva na spravedlivý proces čl. 36 odst. 1 Listiny, nikoliv však porušení tohoto práva v intenzitě, která by nyní - vzhledem k nově nastalým skutečnostem - vyžadovala kasační zásah Ústavního soudu. Zamítavý výrok ve spojení se závaznými závěry nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/09 tak s přihlédnutím k počáteční fázi řízení před obecným soudem považuje nyní Ústavní soud za dostatečnou ochranu základních práv stěžovatelek. Vzhledem k procesnímu charakteru posuzované otázky se Ústavní soud nezabýval podstatou řízení sp. zn. 7 C 210/2009 a jeho (meritorní) výsledek tak není tímto nálezem nijak determinován. Ústavní soud tímto nijak nepředjímá výsledek soudního řízení. Obsáhlá skutková tvrzení předložená stěžovatelkami Ústavnímu soudu nebyla předmětem samostatného hodnocení.

52. Ústavní soud proto ústavní stížnost v celém rozsahu zamítl podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Rozhodnutím v této věci pozbývá účinku usnesení o odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.