I. ÚS 2871/13
I.ÚS 2871/13 ze dne 6. 2. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Tiskárny JDS, spol. s.r.o., se sídlem Černošice, Ke Hřišti 507, 181 00 Praha-západ, IČ: 40614590, zastoupeného JUDr. Milošem Fiedlerem Ph.D., advokátem č. osv. 8170, se sídlem U Sluncové 666/12a, Praha 8, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. března 2013, sp. zn. 69 Co 539/2011, za účasti Městského soudu v Praze, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností se stěžovatel domáhal s odkazem na porušení svých základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku obecného soudu.

K ústavní stížnosti byla přiložena kopie rozhodnutí o posledním prostředku ochrany práva, tedy rozhodnutí Nejvyššího soudu, z něhož vyplynulo následující: Nejvyšší soud odmítl dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. března 2013, sp. zn. 69 Co 539/2011, pro nepřípustnost. Městský soud v Praze potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu I. stupně ve věci samé, kterým se stěžovatel domáhal zaplacení částky 339 913 Kč s příslušenstvím. Dále Městský soud rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 54 087 Kč a to do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta.

Městský soud v Praze v rozsudku uvedl, že pokud se jedná o v řízení předložené faktury a dopis, nesplňují tyto podmínku dostatečně určitého úkonu - vyúčtování elektřiny v odběrném místě v daném místě a čase, a tedy splnění dohody uvedené v článku IV. odst. 7 předmětné smlouvy o podnájmu nebytových prostor. V důsledku toho uběhla 4 letá promlčecí lhůta, kterou měl stěžovatel provedení daného právního úkonu (dle § 391 odst. 2 obchodního zákoníku). Žalovaný v řízení vznesl námitku promlčení úkonu žalobce provést vyúčtování dodatečné spotřeby el. energie (dle § 390 obchodního zákoníku). Městský soud námitku promlčení uznal a považoval za bezpředmětné se zabývat námitkami stěžovatele v jeho odvolání, jež se týkaly jednotlivých svědeckých výpovědí.

Stěžovatel ve své stížnosti namítá, že v řízení před soudy I. i II. stupně nedošlo k jeho řádnému poučení dle § 118a odst. 2 a 3 o. s. ř. i když soud II. stupně došel k názoru, že věc má být právně posouzena jinak, než rozhodl soud I. stupně, i když tím nedošlo ke změně rozhodnutí soudu I. stupně. Dle názoru stěžovatele mělo porušení poučovací povinnosti soudu za následek vydání překvapivého rozhodnutí odvolacím soudem. V postupu obecných soudů spatřuje stěžovatel procesní exces (ve smyslu nálezu sp. zn. III. ÚS 618/04). Stěžovatel ve stížnosti požádal anonymizaci údajů totožnosti v textu rozhodnutí.
II.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával zejména ochrany svého základního práva na spravedlivý proces (řečeno obecně), přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadené rozhodnutí i řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98, dostupný na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná).

Ústavní soud se námitkami stěžovatele ohledně změny právního náhledu odvolacího soudu bez povinnosti poučení dle § 118a o. s. ř. zabýval a došel k závěru, že soudy s ohledem na zjištěný skutkový stav neupřely stěžovateli záruky spravedlivého procesu.

Lze poukázat na ustálený výklad Nejvyššího soudu, jemuž odpovídá i postup obecných soudů v předložené věci (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2013, sp. zn. 26 Cdo 1817/2013 ze dne 21. srpna 2013, str. 2), z něhož plyne, že poučení dle ustanovení § 118a o. s. ř. slouží k tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti a označili důkazy k jejich prokázání. Pokud tedy uvedená tvrzení a důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci, pak se postup podle § 118a o. s. ř. uplatní. Pokud ale uvedená tvrzení i navržené důkazy stačí k objasnění skutkové stránky věci, i když má soud jiný právní názor ve věci, není třeba k poučení podle § 118a o. s. ř. přistupovat (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003).

Lze jen zdůraznit, že poučení dle § 118a o. s. ř. nelze zaměňovat s poučením o hmotných právech, které by bylo k tíži druhého účastníka řízení (žalovaného), což by zároveň bylo v rozporu s ústavně zakotvenou úlohou soudu jako nezávislého a nestranného orgánu v právním sporu. Jak shrnul svoji judikaturu Ústavní soud v usnesení sp. zn. II. ÚS 2553/08 "obsahem a ústavními limity poučovací povinnosti obecných soudů v civilním řízení se Ústavní soud zabýval v řadě svých rozhodnutí (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 286/03, sp. zn. IV. ÚS 22/03, sp. zn. IV. ÚS 1467/07, sp. zn. III. ÚS 2164/07), z nichž zřetelně plyne závěr, že poučovací povinnost nelze rozšiřovat tak, aby překračovala rámec poučení o procesních právech a povinnostech účastníků a zasahovala do hmotného práva, neboť pak by jí byl narušován princip rovnosti účastníků řízení". Z napadeného rozhodnutí naopak neplyne, že by meritem rozhodnutí byla otázka neunesení důkazního břemene ze strany stěžovatele.

Na základě ustanovení § 59 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se Ústavní soud zabýval žádostí stěžovatele o anonymizaci údajů totožnosti. Z § 59 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze zjistit, že údaje o totožnosti účastníků a vedlejších účastníků, jejich zástupců, svědků a znalců se neuveřejňují, stanoví-li tak zvláštní zákon nebo vyžadují-li to důležité zájmy těchto osob nebo státu anebo mravnost. Stěžovatel nepředložil konkrétní argumentaci, z jakého důležitého zájmu by rozhodnutí mělo být anonymizováno, a Ústavní soud k takovému postupu sám důvod neshledal.

Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

III.

Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. února 2014

Kateřina Šimáčková, v.r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.