I. ÚS 287/05
I.ÚS 287/05 ze dne 13. 6. 2006

N 121/41 SbNU 515
Změna právního náhledu ze strany odvolacího soudu

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů - ze dne 13. června 2006 sp. zn. I. ÚS 287/05 ve věci ústavní stížnosti M. D. S. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2005 č. j. 26 Cdo 1376/2004-117, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2003 č. j. 17 Co 331/2003-74 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 19. 2. 2003 č. j. 8 C 57/2002-52, kterými byla zamítnuta žaloba stěžovatele na určení, že je oprávněn provádět stavební úpravy v bytech užívaných vedlejšími účastnicemi H. B. a J. P., a o návrhu na zrušení § 695 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
I. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2005 č. j. 26 Cdo 1376/2004-117 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2003 č. j. 17 Co 331/2003-74 se zrušují.

II. Návrh na zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 19. 2. 2003 č. j. 8 C 57/2002-52 se odmítá.

III. Návrh na zrušení § 695 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.
Odůvodnění

I.

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 5. 2005 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Svou ústavní stížnost opírá stěžovatel o následující důvody:

Stěžovatel je majitelem domu v M. ulici v Praze 7, v němž se nachází administrativně rozdělený byt. Z původního bytu o velikosti 4+1 byly vytvořeny 2 soubory místností jako byty 1+1 a 2+1 se společným hygienickým zařízením a předsíní. Nájemkyněmi uvedených bytů byly paní H. B. a J. P. K rekolaudaci bytů nikdy nedošlo. Stěžovatel vypracoval projekt a zahájil stavební řízení tak, aby byty byly odděleny i stavebně a aby vznikly dvě samostatné bytové jednotky. Podle ustanovení § 695 občanského zákoníku je však pronajímatel oprávněn provádět stavební úpravy v bytě jen se souhlasem nájemce. Nájemkyně souhlas s faktickým rozdělením bytu odepřely. Uvedly, že jsou příliš staré na to, aby mohly absolvovat stavebně technické akce, které takové rozdělení nutně provází. Neakceptovaly ani poskytnuté náhradní ubytování po dobu trvání stavebních prací. Požadovaly pouze náhradní byty o stejné velikosti podlahové plochy, a to za stejné nájemné, jaké platí za svůj dosavadní byt IV. kategorie.

Stěžovatel proto podal žalobu proti oběma nájemkyním. Jak Obvodní soud pro Prahu 7, tak později Městský soud v Praze daly podle stěžovatele "za pravdu" nájemkyním, že stáří je dostatečným a vážným důvodem pro to, aby mohly odepřít svůj souhlas s prováděnou stavební změnou. Včas podané dovolání Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné. V rozhodnutí uvedl, že stěžovatel nebrojil proti rozsudku odvolacího Městského soudu v Praze, ale proti rozsudku a právním závěrům Obvodního soudu pro Prahu 7 s tím, že právní závěry obou soudů byly různé. K tomu stěžovatel namítá, že právní závěry obou soudů byly stejné a že především dospěly ke shodným výsledkům. Postup Nejvyššího soudu je prý čirým formalismem. Stěžovatel totiž v dovolání kritizoval Městský soud v Praze za to, že rozhodl nesprávně a že věc nevrátil soudu prvního stupně. Postupem Městského soudu v Praze mělo být zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces také tím, že tento soud ve druhé instanci rozhodoval vlastně jako prvoinstanční o věci, která nebyla před první instancí projednána.

Podle mínění stěžovatele soudy také zasáhly svými rozhodnutími do jeho vlastnického práva, neboť je významně zúžily. "Ačkoliv nájemce není vlastníkem nemovitosti, je to on, kdo byt užívá, aniž by do tohoto užívacího práva mohl vlastník jakkoliv zasáhnout, a zároveň rozhoduje i o dispozici s věcí, když je to právě nájemník, který rozhoduje o tom, zda majitel může či nemůže svou nemovitost přestavět."

Městský soud v Praze prý dále zkrátil stěžovatele na jeho procesních právech a porušil proto čl. 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách (dále jen "Úmluva") tím, že rozhodl, že petit žaloby neodpovídá obsahu § 695 občanského zákoníku, a posoudil jej jako žalobu na určení, že stěžovatel je oprávněn ke stavebním úpravám popsaným v petitu. Konstatoval, že na takto formulovaném petitu nemá žalobce (stěžovatel) naléhavý právní zájem, protože navrhovaný výrok nic nemění na postavení účastníků a právní základ pro právní vztahy by tím vyřešen nebyl. Stěžovatel namítá, že jeho právní vztah k žalovaným by byl požadovaným výrokem vyřešen. Kromě toho jej měl soud poučit, že žalobní petit je formulován chybně. Jestliže tak neučinil soud prvního stupně, který petit považoval za vyhovující, měl tak učinit soud odvolací.

Stěžovatel je přesvědčen, že omezení daná § 695 občanského zákoníku jsou v rozporu s čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a s čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje proto i jeho zrušení.

Přípisem ze dne 14. 11. 2005 stěžovatel Ústavní soud požádal o sloučení posuzované věci s věcí vedenou pod sp. zn. I. ÚS 311/03, která se týká rozsudků stejných soudů ve sporech stěžovatele, vedených proti jiné uživatelce druhého předmětného bytu, paní J. P.

II.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 8 C/57/2002, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 7. Z něj zjistil, že dne 17. 5. 2002 podal stěžovatel žalobu proti žalovaným H. B. a J. P. o určení povinnosti nájemníkovi podle § 695 občanského zákoníku. Navrhl, aby soud vydal "závazné usnesení", ve kterém by určil, že žalující je oprávněn provádět stavební úpravy v bytech (v žalobě blíže určených) v domě na ulici M. v Praze 7, vedoucí k rozdělení obou administrativně rozdělených prostorů a vytvoření bytu 2+1 I. kategorie a 1+1 I. kategorie tak, že nájemkyní bytu 2+1 bude žalovaná P. a nájemkyní bytu 1+1 bude žalovaná B., a aby určil, že žalované jsou povinny umožnit přístup do bytu č. 14 v M. ulici architektům, stavebníkům a kolaudačním úředníkům.

Obvodní soud pro Prahu 7 napadeným rozsudkem ze dne 19. 2. 2003 č. j. 8 C 57/2002-52 žalobu zamítl. Rozsudek odůvodnil tím, že žalované užívají od roku 1952 administrativně rozdělené byty, popsané v žalobě. Jsou staré, nemocné a obtížně se pohybují. Poté, co žalobce neopravil výtah, nemůže žalovaná J. P. vycházet z bytu. K vytvoření samostatných bytů došlo administrativním rozhodnutím podle tehdy platných předpisů a k takto vzniklým bytům mohl vzniknout nájemní vztah, i když nebyly jako byty kolaudovány. Podle § 695 občanského zákoníku je pronajímatel oprávněn provádět stavební úpravy a jiné podstatné změny v bytě pouze se souhlasem nájemce. Tento souhlas lze odepřít jen z vážných důvodů. Provádí-li pronajímatel takové úpravy na příkaz příslušného orgánu státní správy, je nájemce povinen jejich provedení umožnit. V daném případě nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by stavební úřad vydal příkaz k provedení nezbytných stavebních úprav v bytech žalovaných, které chtěl provést žalobce. Stavební úřad po provedeném šetření neshledal havarijní stav bytů a nedal žalobci žádný příkaz k úpravám. Svůj souhlas s úpravami odepřely žalované právem. Vážným důvodem odepření tohoto souhlasu je jejich vysoký věk a špatný zdravotní stav, zvláště snížená pohyblivost. Pobyt v bytě, kde by po dobu nejméně 5 týdnů probíhaly stavební práce, by byl pro ně neúnosný jak z hlediska jejich fyzického, tak zejména psychického stavu. Společné bydlení žalovaných jim umožňuje vzájemnou pomoc, na které je závislá zejména žalovaná J. P., neboť nemůže kvůli poruše výtahu byt opouštět. Proto je pochopitelný i jejich nesouhlas s dočasným náhradním ubytováním a požadavek poskytnutí náhradních bytů v přízemí nebo v domě s fungujícím výtahem. Dalším důvodem je i stanovisko stavebního úřadu, který nákladné stavební rozdělení bytu a vytvoření 2 menších bytů I. kategorie nejen nevyžaduje, ale dává přednost zachování původního kvalitního bytu. Za tohoto stavu obvodní soud neshledal, že by byl nesouhlas žalovaných se stavebními úpravami v rozporu s dobrými mravy.

K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 6. 2003 č. j. 17 Co 331/2003-74 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, avšak s jiným právním názorem. V odůvodnění rozsudku uvedl, že žaloba byla podána s výslovným odkazem na § 695 větu prvou a druhou občanského zákoníku. Tomu však neodpovídá žalobní petit. Žalobní požadavek tak nemá oporu v hmotném právu - není totiž formulován podle zákonného ustanovení, jehož se dovolává. Odvolatel v odvolání uvedl, že se jedná o žalobu na nahrazení projevu vůle, ale žaloba tak koncipována není. Žalobce místo toho zvolil formu žaloby na určení, že je oprávněn ke stavebním úpravám popsaným (nedostatečně konkrétně) v žalobním petitu a že žalované jsou povinny (zřejmě za tímto účelem) umožnit přístup do bytu č. 14 architektům, stavebníkům a kolaudačním úředníkům. Soud prvního stupně se sice v odůvodnění svého rozhodnutí nezabývá tím, jak hodnotil, je-li dán naléhavý právní zájem na určovacím petitu, avšak vzhledem k tomu, že se zabýval věcí samou, je zřejmé, že naléhavý právní zájem shledal.

V tomto směru však měl odvolací soud jiný právní názor. Na takto formulovaném petitu nemá žalobce naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), protože navrhovaný výrok rozsudku nic na postavení účastníků nezmění, žádnou ochranu právního postavení žalobci neposkytne, právní základ pro právní vztahy účastníků sporu by tím vyřešen nebyl a základ předcházení dalších sporů mezi účastníky by také dán nebyl. Žalobní petit, jak byl formulován, řeší otázku oprávnění vlastníka vyplývající ze zákona, která může být pouze předběžnou otázkou pro konkrétní požadavek žalobce a nemá místo jako samostatný určovací výrok. Není-li dán naléhavý právní zájem na určovacím petitu, není již relevantní zabývat se dále věcí samotnou. Pokud se pak týká požadavku na uložení povinnosti žalovaných, je závislý na požadavku prvém. Nelze mu však vyhovět již pro jeho naprostou nekonkrétnost a nevykonatelnost, protože není konkretizován rozsah požadované povinnosti. Povinnost zpřístupnit byt č. 14 je požadována bez bližšího skutkového odůvodnění od obou žalovaných, ačkoliv podle žalobního tvrzení je nájemkyní tohoto bytu jen jedna z nich.

Stěžovatel napadl uvedený rozsudek Městského soudu v Praze dovoláním z důvodu § 237 odst. 1 písmeno c) o. s. ř. Otázka rozsahu omezení vlastnického práva (§ 695 občanského zákoníku) totiž není podle něj v judikatuře Nejvyššího soudu dosud řešena. Dovolání podal jen ve vztahu k žalované H. B., protože žalovaná J. P. v mezidobí zemřela. V něm polemizoval nejdříve se závěry Obvodního soudu pro Prahu 7. K rozsudku Městského soudu v Praze uvedl, že pokud žalobní petit podle názoru soudu neodpovídal ustanovení § 695 občanského zákoníku, měl o tom být žalobce podle § 5 a § 43 o. s. ř. řádně poučen. Jestliže soud dospěl k závěru, že žalobě, tak jak je formulována, nelze vyhovět, měl věc vrátit soudu prvního stupně, aby ten účastníka řádně poučil a na základě změněného petitu řízení provedl.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 4. 2005 č. j. 26 Cdo 1376/2004-117 dovolání odmítl. Poukázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací přezkum se otvírá pouze pro řešení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací soud je vázán uplatněným dovolacím důvodem, takže pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, či nikoliv, jsou relevantní pouze otázky, jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl. Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá především na právním závěru, že žalobou se nelze zabývat věcně, neboť odvolací soud v daném případě neshledal naléhavý právní zájem na určení, že žalobce je oprávněn k blíže označeným stavebním úpravám; nebylo tedy možné vyhovět ani druhému, závislému požadavku na zpřístupnění bytu č. 14 subjektům tam uvedeným, který navíc trpěl nekonkrétností a nevykonatelností. Uvedený právní závěr, na kterém rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, dovoláním napaden nebyl. Dovolatel především brojil proti právním závěrům, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně. Další námitka týkající se poučovací povinnosti soudu představuje námitku vady řízení podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Takové vady však přípustnost dovolání založit nemohou, neboť k nim lze přihlédnout pouze v případě dovolání přípustného.

Účastníci řízení - Nejvyšší soud, Městský soud v Praze a Obvodní soud pro Prahu 7 souhlasili s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem. Rovněž stěžovatel vyslovil souhlas, aby bylo od ústního jednání upuštěno.
III.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv nebo svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti důvodná.

Pokud jde o námitku stěžovatele, že jej měl odvolací soud poučit, jak měl správně formulovat petit, poukazuje Ústavní soud na svou ustálenou judikaturu [viz např. rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 352/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 25, nález č. 38), sp. zn. I. ÚS 233/97 (uveřejněn tamtéž, svazek 12, nález č. 93), sp. zn. III. ÚS 480/97 (uveřejněn tamtéž, svazek 10, usn. č. 18), sp. zn. III. ÚS 104/96 (uveřejněn tamtéž, svazek 6, nález č. 84) a další], podle které je z ustanovení § 5 o. s. ř. zřejmé, že soud je povinen poučit účastníky o jejich procesních právech a povinnostech. Podle názoru Ústavního soudu je toto ustanovení nutno vyložit tak, že soud je povinen účastníky poučit, jaká práva jim přiznávají a jaké povinnosti jim ukládají procesněprávní předpisy, jak je nutno procesní úkony provést, popřípadě jak je třeba odstranit vady procesních úkonů již učiněných, aby vyvolaly zamýšlené procesní účinky. Do poučovací povinnosti tedy nepatří návod, co by účastník měl nebo mohl v daném případě dělat, aby dosáhl žádaného účinku. Takto chápanou poučovací povinností by soud mohl výrazně porušit zásadu rovnosti účastníků soudního řízení. Obecným soudem poskytnuté poučení nesmí nijak zmenšit vlastní odpovědnost účastníka řízení za jeho procesní postup v řízení (viz nález sp. zn. III. ÚS 104/96). Jestliže tedy Městský soud v Praze stěžovateli požadované poučení neposkytl, postupoval v souladu s ustanovením § 5 o. s. ř. a pravidla spravedlivého procesu v tomto směru neporušil.

Jiná je však situace, pokud jde o námitku, že Městský soud v Praze rozhodoval jako prvoinstanční o věci, která nebyla před první instancí projednávána. Zde Ústavní soud usuzuje, že měl Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k poučení stěžovatele a k dalšímu řízení o změněném žalobním petitu. I k této otázce Ústavní soud poukazuje na svou ustálenou judikaturu [viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 139/98 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 12, nález č. 106), sp. zn. I. ÚS 220/04 (uveřejněn tamtéž, svazek 34, nález č. 129), sp. zn. II. ÚS 523/02 (uveřejněn tamtéž, svazek 29, nález č. 12) a další], podle které změna právního náhledu odvolacího soudu je důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu; z hlediska ústavněprávního se tím účastníkům otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu, případně i předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní. Ústavní soud proto dovozuje, že Městský soud v Praze tím, že potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 z jiného důvodu, než byl důvod zamítnutí žaloby soudem prvostupňovým, aniž před vydáním potvrzujícího rozsudku seznámil účastníky řízení se svým právním názorem odlišným od právního názoru Obvodního soudu pro Prahu 7 a neumožnil jim se k němu vyjádřit - vydal tzv. rozhodnutí překvapivé. To vedlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces, zakotveného v ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Ústavnímu soudu proto v posuzovaném případě nezbylo, než napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2003 č. j. 17 Co 331/2003-74 zrušit.

Ústavní soud již vícekrát zdůrazňoval povinnost obecných soudů interpretovat jednotlivá ustanovení procesních prostředků z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod, které "prozařují" celým právním řádem. Z tohoto hlediska je třeba vykládat i ustanovení § 221 odst. 1 o. s. ř. , podle něhož nejsou-li podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu, odvolací soud je zruší. Odvolací soud dle § 219 o. s. ř. rozhodnutí potvrdí, je-li věcně správné (věcnou správností se přitom rozumí správnost skutkových zjištění a správnost právního posouzení). Jak již bylo uvedeno, změna právního náhledu odvolacího soudu je proto důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, čímž se účastníkům řízení umožňuje vyjádřit se k němu, případně předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní.

Pokud jde o napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, ten odmítl dovolání pro nepřípustnost, a proto se nezabýval věcnou správností rozsudku odvolacího soudu. Základním důvodem odmítnutí dovolání byla - podle něj - okolnost, že stěžovatel nenapadal způsobilým dovolacím důvodem právní posouzení otázky naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, na kterém spočívá rozhodnutí odvolacího soudu, ale skutkové otázky projednávané před soudem prvního stupně. Jak však vyplývá ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 8 C 57/2002, stěžovatel uvedl jako důvod dovolání - mimo jiné - i námitky týkající se jiného právního názoru odvolacího soudu, které později učinil též předmětem ústavní stížnosti (viz č. l. 114); nezabývá se tedy jen otázkami skutkovými. Jestliže Nejvyšší soud postupoval výše uvedeným způsobem, lze to označit za nadměrný formalismus, kterým tento soud zasáhl do stěžovatelova základního práva na spravedlivý proces. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2005 č. j. 26 Cdo 1376/2004-117 pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny zrušit.

K návrhu na zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 19. 2. 2003 č. j. 8 C 57/2002-52 Ústavní soud usuzuje, že za daného procesního stavu, kdy zrušením usnesení Městského soudu v Praze bylo řízení znovu "otevřeno", je návrh ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") nepřípustný, neboť celé řízení dále běží. Proto ústavní stížnost proti uvedenému rozsudku odmítl [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].

K návrhu stěžovatele, aby Ústavní soud spojil řízení ve věci sp. zn. I. ÚS 287/05 s řízením ve věci sp. zn. I. ÚS 311/03, Ústavní soud uvádí, že může spojit ke společnému řízení věci, které u něj byly zahájeny a skutkově spolu souvisí (§ 63 zákona o Ústavním soudu, § 112 o. s. ř.). Ze spisu sp. zn. I. ÚS 311/03 Ústavní soud zjistil, že se rovněž týká sporů ve věci nájmu bytu v M. ulici č. 1 v Praze 7, vedených stěžovatelem s nájemkyní bytu pí J. P., tedy ve věci obdobné. Jak však vyplývá ze spisu, žalovaná J. P. v mezidobí zemřela a předmětný byt byl vyklizen a převzat stěžovatelem. Řízení o ústavní stížnosti proti ní bylo již skončeno, neboť (nepublikovaným) usnesením Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 311/03 ze dne 4. 5. 2006 byla uvedená ústavní stížnost odmítnuta.

Pokud jde o návrh stěžovatele na zrušení § 695 občanského zákoníku, vzal Ústavní soud v úvahu především to, že napadené ustanovení § 695 občanského zákoníku aplikoval v posuzovaném řízení jen soud prvního stupně, tedy Obvodní soud pro Prahu 7. Ani Městský soud v Praze, ani Nejvyšší soud, jejichž rozhodnutí byla zrušena, při svém rozhodování ustanovení § 695 občanského zákoníku nepoužily. Byla-li však ústavní stížnost, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 19. 2. 2003 č. j. 8 C 57/2002-52, který jediný § 695 občanského zákoníku v řízení aplikoval, odmítnuta ?§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu?, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu § 74 tohoto zákona. Je-li totiž samotná ústavní stížnost nepřípustná, a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu (§ 64 odst. 1 a 2 citovaného zákona) zcela nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění - nejsouce ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni - nemají. Ústavní soud proto návrh na zrušení § 695 občanského zákoníku podle § 43 odst. 2 písmeno b) zákona o Ústavním soudu odmítl.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.