I. ÚS 2861/13
I.ÚS 2861/13 ze dne 19. 2. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ivany Janů a Ludvíka Davida, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. V., t. č. Vazební věznice Praha - Ruzyně, zastoupeného Mgr. Jiřím Slováčkem, advokátem, se sídlem Štěpánská 45, 110 00 Praha 1, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. 6. 2013, sp. zn. 58 PP 30/2013, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 6 To 238/2013, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 6 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 9. 2013, stěžovatel napadl usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") ze dne 4. 6. 2013, sp. zn. 58 PP 30/2013 (dále jen "usnesení obvodního soudu"), kterým byla podle § 88 odst. 4 zákona č. 40/2009 Sb. trestního zákoníku (dále jen "trestní zákoník") zamítnuta jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 8. 2008, sp. zn. 10 T 5/2005, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. 2 To 121/2008. Rovněž napadl usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 6 To 238/2013 (dále jen "usnesení městského soudu"), jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení vrchního soudu.

Pochybení stěžovatel shledává v tom, že v okamžiku, kdy došlo ke spáchání trestné činnosti, platil trestní zákon, jehož úprava umožňovala pachatele předmětného trestného činu vydírání podle tehdejšího § 235 odst. 3, 4 trestního zákona propustit již po polovině vykonaného trestu. Soudy, které rozhodovaly o podmíněném propuštění stěžovatele, však na jeho případ aplikovaly úpravu novou, podle níž lze pachatele trestného činu vydírání dle třetího nebo čtvrtého odstavce propustit až po dvou třetinách vykonaného trestu. Tím byl dle jeho přesvědčení porušen zákaz retroaktivity. Zároveň tak byl porušen i princip rovnosti, když stěžovatelův spolupachatel D. V. byl po vykonání poloviny (avšak nikoliv dvou třetin) trestu již podmíněně propuštěn.

Z uvedených důvodů je přesvědčen, že bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na rovné zacházení zakotvené v čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 Listiny a zákaz zpětného působení zákona, zakotvený v článku 40 odst. 6 Listiny. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

II. Zákon č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozeznává podle svého § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody upravuje trestní zákoník v § 88 a násl. a trestní řád v § 331 a násl. Rozhodující kritéria podmíněného propuštění představuje za prvé podmínka polepšení odsouzeného, potvrzená jeho současným chováním a plněním jemu uložených povinností, a za druhé existence takových skutečností, z nichž by bylo možné důvodně usoudit, že odsouzený po předčasném propuštění na svobodu povede řádný život. Obě podmínky je nutné splnit kumulativně, přičemž z uloženého (popřípadě milostí zmírněného) trestu musí být vykonána nejméně polovina, respektive u vybraných trestných činů dvě třetiny (§ 88 odst. 4 trestního zákoníku) a u přečinů je možné propuštění i před výkonem poloviny trestu v případě polepšení potvrzeného vzorným chováním a plněním povinností.

Stěžovatel v ústavní stížnosti zcela pomíjí, že obecné soudy jeho žádosti nevyhověly nikoliv toliko s poukazem na nevykonání dvou třetin uloženého trestu, ale zároveň po pečlivém rozboru dospěly k závěru, že nejsou naplněny ani ostatní předpoklady pro stěžovatelovo podmíněné propuštění. Z jejich rozhodnutí je jednoznačné, že k jeho podmíněnému propuštění by nepřistoupily ani tehdy, pokud by aplikovaly stěžovatelem požadovanou starší právní úpravu. Za takovéto situace je bezpředmětné, aby se Ústavní soud dále zabýval stěžovatelovou argumentací, kdy i v případě, že by skutečně byla chybně užita právní úprava v nesprávném časovém znění, nemohlo by to vést ke změně rozhodnutí ve věci.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. února 2014

Kateřina Šimáčková, v.r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.