I. ÚS 2852/09
I.ÚS 2852/09 ze dne 23. 2. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti JUDr. Z. A., zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem se sídlem v Praze, Bolzanova 1, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2009, č. j. Nao 43/2009-46, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu 5. 11. 2009 faxovým podáním a doplněnou písemným podáním shodného znění předaným k poštovní přepravě dne 9. 11. 2009, napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.

V ústavní stížnosti uvedl stěžovatel následující skutečnosti: Trestním oznámením ze dne 3. 3. 2009 požádal stěžovatel nejvyšší státní zástupkyni o prošetření podezření ze spácháním trestného činu zpronevěry 8.314.720,- Kč soudci Městského soudu v Praze a dalšími podezřelými osobami, včetně bývalého ministra vnitra Stanislava Grosse a bývalého místopředsedy vlády JUDr. Pavla Rychetského. Podáním ze dne 6. 4. 2009 uplatnil stěžovatel s odvoláním na trestní oznámení ze dne 3. 3. 2009 námitku podjatosti Městského soudu v Praze v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 12 Ca 1/2009 o žalobě proti rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení Praha - západ ze dne 24.11.2008, sp.zn. : 22009/220-9010-21.11.2008/369/08/IZ-nám. Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího správního soudu bylo rozhodnuto, že soudci Městského soudu v Praze JUDr. Miroslava Hrehorová, Mgr. Dana Černovská a Mgr. Jiří Tichý nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 12 Ca 1/2009. Stěžovatel namítá, že se v odůvodnění svého usnesení Nejvyšší správní soud problematikou rozdílu mezi podjatostí soudce jako jednotlivce a soudu jako instituce nezabývá. Výslovně uvádí, že se zabývá pouze otázkou podjatosti senátu, jemuž věc byla přidělena. Stěžovatel má takový postup soudu za protiústavní pro rozpor s čl. 36 odst. 1 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že zatímco judikatura evropských soudů institut podjatosti soudu zná, zákonná úprava a soudní praxe soudů České republiky podjatost soudů podle dostupných informací prakticky nepřipouští. Stěžovatel uvádí, že v jeho věci Městský soud v Praze "počítá" s penězi, k jejichž zaplacení má stěžovatele tentýž Městský soud v Praze odsoudit na základě žalob vykonstruovaných za dohledu soudu novým správcem konkursní podstaty. Ustanovení § 14 o. s. ř. váže námitku podjatosti k uplatnění práva na nezávislý a nestranný soud se zřetelem k poměru soudce k věci, účastníkům, nebo jejich zástupcům. V projednávaném případě však může objasnit poměr soudce k věci, účastníkům, nebo jejich zástupcům pouze šetření orgánů činných v trestním řízení. Stěžovatel proto namítá, že pokud ustanovení § 8 s. ř. s., resp. § 14 o. s. ř omezují právo na nezávislý a nestranný soud, jsou v rozporu s mezinárodními a ústavními zárukami práva na spravedlivý proces před soudem. Vedle porušení práva na nezávislý a nestranný soud stěžovatel dále namítá porušení práva na rovnost účastníků v řízení před soudem ve vztahu k nejednotnosti a nepředvídatelnosti postupu orgánů činných v trestním řízení, neboť v případě podezření zpronevěry soudem, jako je tomu v projednávaném případě, soud podmiňuje uplatnění práva na nezávislý a nestranný soud výsledky šetření orgánů činných v trestním řízení. Možný závěr, že námitku podjatosti lze uplatnit teprve proti konkrétnímu soudci podle výsledku vyšetřování, nebo dokonce trestního řízení, by ve svých důsledcích znamenal, že komu stát upře právo na trestněprávní ochranu, tomu právo na nezávislý a nestranný soud nepřísluší. Takovýto závěr je však výpovědí o neexistenci právního státu. Stěžovatel dále namítá, že Nejvyšší správní soud nezkoumal podle čl. 95 Ústavy, zda ustanovení § 8 s. ř. s., resp. § 14 o. s. ř. jsou v souladu s ústavním pořádkem České republiky. Ustanovení § 78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu však Ústavnímu soudu umožňuje pochybení Nejvyššího správního soudu napravit, aniž by stěžovatel návrh na zrušení označených zákonných ustanovení, či jejich části podal. Současně s ústavní stížností, pro případ, že by předsedovi Ústavního soudu příslušelo provedení jakéhokoliv úkonu souvisícího s projednáním této stížnosti a její přípravou, tímto vznáší stěžovatel námitku podjatosti proti předsedovi Ústavního soudu JUDr. Pavlu Rychetskému. Stěžovatel závěrem navrhuje, aby si Ústavní soud vyžádal od Úřadu vlády trestní oznámení, která byla Úřadem vlády na stěžovatele Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 5 zasílána.

Ze spisu Nejvyššího správního soudu sp. zn. Nao 43/2009, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynuly následující skutečnosti: Stěžovatel podáním ze dne 6. 4. 2009 žádal o vyloučení celého Městského soudu v Praze z rozhodování o jeho žalobě proti rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení Praha - západ ze dne 24.11.2008, sp.zn. : 22009/220-9010-21.11.2008/369/08/IZ-nám., neboť podal proti soudcům tohoto soudu trestní oznámení k prošetření z podezření ze spáchání trestného činu zpronevěry. Ke zpronevěře mělo dojít tím, že byl stěžovatel připraven jako správce konkursní podstaty o svou odměnu, za což dle jeho názoru nesou odpovědnost nikoli jednotliví soudci rozhodující v konkursní věci, nýbrž celý soud. Městský soud v Praze vyzval stěžovatele, aby uvedl, kterých soudců se podjatost týká, k tomu stěžovatel uvedl, že dle § 12 zákona o konkursu a vyrovnání svědčí odpovědnost za zajištění účelu zákona v rámci dohlédací činnosti nikoli soudci, ale soudu. Stěžovatel dodal, že jeho právo na spravedlivý proces nemůže být zúženo ani § 14 o. s. ř., případně ustanovením § 8 s. ř. s. Členové senátu 12 Ca Městského soudu v Praze, kterému byla věc přidělena k rozhodnutí, ve svém vyjádření uvedli, že jim není známa žádná skutečnost, v důsledku které by byli vyloučeni z projednávání a rozhodnutí ve věci. Nejvyšší správní soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí odkázal na své usnesení ze dne 18. 5. 2006, č. j. Nao 32/2005-34, podle kterého je-li podána námitka podjatosti proti všem soudcům příslušného krajského soudu, zabývá se Nejvyšší správní soud pouze otázkou podjatosti soudců senátu, jemuž věc byla přidělena. V dané věci Nejvyšší správní soud ani z podání stěžovatele ani ze spisu nezjistil, že by soudci, jimž byla věc přidělena, "měli vůči žalobci negativní vztah", "žalobce pouze mechanicky předpokládá jejich zaujatost v důsledku příslušnosti k instituci (městskému soudu), jejíž činnost v minulosti žalobce dle jeho subjektivního vnímání poškodila". V důsledku nenaplnění podmínek stanovených § 8 odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud tedy neshledal důvod pro vyloučení uvedených soudců Městského soudu v Praze z projednávání a rozhodování ve věci.
Po přezkoumání vyžádaného spisového materiálu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv postupem Nejvyššího správního soudu nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud předesílá, že není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 156, str. 401 a další). V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu jednoduchého práva v oblasti veřejné správy Nejvyššího správního soudu, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129. str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl.

Ustanovení § 8 odst. 1 stanoví, že soudci jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Vyloučeni jsou též soudci, kteří se podíleli na projednávání nebo rozhodování věci u správního orgánu nebo v předchozím soudním řízení. Důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.

Ústavní soud se problematikou podjatosti soudce již mnohokrát v minulosti vyjadřoval a to např. ve svém nálezu ze dne 7. 3. 2007, sp. zn. I. ÚS 722/05, ve kterém na straně jedné konstatoval, "že vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno nikoliv na skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy, jestliže lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti (srov. I. ÚS 167/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu. C. H. Beck, Praha 1997, sv. č. 6, nález 127, str. 429), na straně druhé vyslovil, že subjektivní hledisko účastníků řízení o podjatosti může být podnětem k jejímu zkoumání, rozhodování o této otázce se však musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. To znamená, že otázka podjatosti nemůže být postavena nikdy zcela najisto; nelze ovšem vycházet pouze ze subjektivních pochybností osob zúčastněných na řízení, nýbrž i z hmotněprávního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedou (srov. II. ÚS 105/01, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu. C. H. Beck, Praha 2002, sv. č. 23, nález 98, str. 11). Ústavní soud v tomto svém nálezu také poukázal na skutečnost, že rovněž judikatura Evropského soudu pro lidská práva vychází z dvojího testu nestrannosti soudce: subjektivní test je založen na základě osobního přesvědčení soudce v dané věci (personal conviction of a particular judge), objektivní test sleduje existenci dostatečných záruk, že je možno v tomto ohledu vyloučit jakoukoliv legitimní pochybnost (guarantees sufficient to exclude any legitimate doubt in this respect; srov. rozhodnutí ve věcech Saraiva de Carvalho vs. Portugalsko, 1994, Gautrin a další vs. Francie, 1998).

Ve svém nálezu ze dne 3. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 105/01, dospěl Ústavní soud k závěru, že pro vyloučení je třeba "posoudit vztah soudce k věci nebo účastníkům, příp. jejich zástupcům, v daném případě současně ze dvou vzájemně se prolínajících hledisek, a to jaká je povaha tohoto vztahu a zda se jedná o zjevně intenzivní (např. bezprostřední, určitým způsobem individualizovaný) vztah. ... Pokud jde o druhé hledisko, nelze v daném případě obecně takovýto bezprostřední vztah nalézt, a to přinejmenším vůči skutečně všem soudcům daného soudu, neboť nikoliv všichni vyloučení soudci se podíleli na projednávání dané věci." V dané věci sice směřovala ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu, kterým byli vyloučeni všichni soudci Okresního soudu v Hodoníně z projednávání a rozhodování předmětné věci na svůj vlastní návrh, avšak závěry Ústavního soudu, z nichž je zřejmá akcentace vztahu mezi podjatostí soudce a jeho přímé účasti na projednávané věci, a který toto rozhodnutí pro rozpor s čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zrušil, dopadají i na danou věc.

Z výše uvedeného je zřejmé, že Nejvyšší správní soud postupoval zcela v mezích ústavnosti, pokud se ve svém napadeném rozhodnutí zabýval pouze otázkou podjatosti členů senátu, jemuž věc byla přidělena. Takový postup zcela odpovídá požadavkům kladeným § 8 odst. 1 s. ř. s. a je v souladu s výše citovanou judikaturou Ústavního soudu, je tedy ústavně souladný a nebyl proto shledán důvod k stěžovatelem navrhovanému postupu dle § 78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud podotýká, že právě z důvodů naplnění obsahu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod soudy ve smyslu § 14 o. s. ř. a § 8 odst. 1 s. ř. s. vyzývají účastníky řízení v občanském soudním řízení i soudním řízení správním, stejně tak jako v jiných typech řízení, k tomu, aby se vyjádřili, zda uplatňují námitku podjatosti vůči konkrétním ve věci rozhodujícím soudcům. Námitka podjatosti vůči soudcům, kteří v projednávané věci nerozhodují, by tak byla zcela irelevantní.

K návrhu stěžovatele, aby si Ústavní soud vyžádal od Úřadu vlády trestní oznámení, která byla Úřadem vlády na stěžovatele Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 5 zasílána, Ústavní soud konstatuje, že nepovažoval za potřebné vyzvat Úřad vlády k předložení těchto listin, a to z toho důvodu, že ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud pouze z hlediska dotčení ústavními zákony garantovaných základních práv a svobod, a nikoli přezkoumáním věci samé pohledem podústavního práva. Pro oblast dokazování z toho plyne maxima vést dokazování ke skutečnostem ověřujícím stěžovatelova tvrzení o dotčení na základních právech a svobodách, nikoli však dokazování ve věci samé, tj. dokazování na úrovni jednoduchého práva, vedoucí k rozhodnutí v samotném meritu věci.

Pokud jde o námitku podjatosti uplatněnou stěžovatelem proti předsedovi Ústavního soudu JUDr. Pavlu Rychetskému, konstatuje první senát Ústavního soudu, že JUDr. Pavel Rychetský se na rozhodování nyní projednávané věci žádným způsobem nepodílí.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. února 2010

Vojen Güttler, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.