I. ÚS 2839/13
I.ÚS 2839/13 ze dne 19. 2. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ivany Janů a Ludvíka Davida, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti FLORIDA CZECH INVEST LLC se sídlem 6538 Collins Avenue, 33141 Miami Beach, Florida, USA, zastoupené Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou, se sídlem Západní 449, 253 01 Chýně, proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 7. 6. 2013, č. j. 7 VZV 16/2012-807, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 7. 2013, sp. zn. 3 To 75/2013, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Praze a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 9. 2013, stěžovatelka napadla usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále jen "státní zastupitelství") ze dne 7. 6. 2013, č. j. 7 VZV 16/2012-807 (dále jen "usnesení státního zastupitelství"), kterým bylo podle § 79a odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") per analogiam rozhodnuto, že žádosti stěžovatelky o zrušení zajištění osobních vozidel FERRARI 458F 142, VW SCIROCCO a MERCEDES BENZ, zajištěných jako náhradní hodnota, se nevyhovuje. Rovněž napadla usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 2. 7. 2013, sp. zn. 3 To 75/2013 (dále jen "usnesení vrchního soudu"), jímž byla zamítnuta její stížnost proti usnesení státního zastupitelství.

Stěžovatelka se zaměřuje zejména na otázku, zda vztah Eduarda Víta, obviněného z krácení daně, poplatku a obdobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb. trestního zákoníku (dále jen "trestní zákoník") ve formě spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, k předmětným automobilům byl takový, aby zakládal možnost jejich zajištění, ač jejich vlastníkem byla stěžovatelka. Je pravdou, že obviněný tato vozidla užíval, a že se nacházela u něj, respektive u jeho manželky, v garáži, kdy je ovšem zcela logické, že ředitel organizační složky společnosti užívá vozidla, která jsou ve vlastnictví společnosti a jsou k tomuto určena v rámci podnikatelské činnosti společnosti. Z takovéhoto užívání však nelze dovodit ani držbu, natož vlastnictví k vozidlům. Je obvyklé, že vozidla, která patří právnické osobě, užívají osoby fyzické, které pro společnost pracují či za ni jednají. Pokud bychom připustili, že každá fyzická osoba, která jedná za právnickou osobu či pro ni pracuje, se stává, pokud užívá majetek této společnosti v rámci výkonu své funkce, držitelem té které věci, pak zásadním způsobem omezíme, ba přímo ohrozíme vlastnické právo takové právnické osoby. Fyzická osoba by tak mohla vykonávat ono panství nad věcí, čímž výrazně omezí, či dokonce znemožní výkon vlastnického práva skutečného vlastníka k této věci. Tímto způsobem výkladu bychom dospěly k závěru, že nájemce vozidla je jeho vlastníkem, stejně jako nájemce bytu je jeho vlastníkem a podobně, což by bylo v rozporu se samotnou podstatou vlastnického práva.

Dále pak stěžovatelka zpochybňuje dostatečnou důkazní podloženost podezření, že k trestné činnosti obviněného došlo, a že předmětná vozidla mohla být pořízena z prostředků pocházejících z této trestné činnosti. Rovněž není dostatečně podloženo tvrzení o tom, že vozidla byla nakoupena v hotovosti v rozporu se zákonnými omezeními výše takovýchto plateb.

Z uvedených důvodů je stěžovatelka přesvědčena, že byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1, čl. 4 odst. 2 a odst. 4, čl. 10 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

II. Zákon č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozeznává podle svého § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že již v nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 62/95 (in Sbírka nálezů a usnesení, svazek 4, Praha, C. H. Beck, 1996, str. 243 a násl.) vyslovil tezi, dle níž ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Konstatoval, že trestní řízení je zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Co do své zákonnosti a ústavnosti prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze, zejména při vlastním rozhodování o meritu věci, i soudnímu přezkumu. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení je proto nutno považovat, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za zhola nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí. Její možnost je tak v těchto souvislostech nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Své místo má pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit.

V řadě druhé lze uvést, že majetkové hodnoty zajišťované podle § 79a a násl. trestního řádu představují majetek ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě a zajištění samotné je opatřením zasahujícím do základního práva na pokojné užívání majetku. Jedná se ovšem o zajištění pouze dočasné, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odst. 1 článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení (srovnej Handyside v. the United Kingdom - Application no. 5493/72 - § 62). Na druhou stranu skutečnost, že se jedná pouze o časově omezené opatření, nevylučuje jeho způsobilost zasáhnout do ústavně zaručených práv osob.

Požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetkových hodnot dle § 79a a následující trestního řádu z pohledu ústavního rámce kladeny, Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti zformuloval do následujících tezí: musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Posouzení vlastních podmínek vydání rozhodnutí o zajištění je pak především věcí příslušných orgánů veřejné moci; při naplnění uvedených požadavků další přezkum Ústavnímu soudu nepřísluší, a to zejména z toho důvodu, že by předjímal výsledek dosud neskončeného trestního řízení (obdobně viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 105/07). Kromě toho, i za situace, kdy orgány činné v trestním řízení, ač povinny při svém rozhodování respektovat ústavně zaručená lidská práva a svobody, tomuto požadavku nedostojí, platí, že důvodnost trestního stíhání a oprávněnost úkonů, které s ním souvisejí, je v prvé řadě posuzována v rámci soustavy orgánů činných v trestním řízení, a to tak, aby v případě pochybení mohly zjednat nápravu již na této úrovni. Nutno zdůraznit, že je možné i následně (prakticky kdykoli) žádat o zrušení zajištění. Zároveň zákon stanoví, že pokud zajištění pro účely trestního řízení již není nutné, orgán činný v trestním řízení jej zruší nebo omezí i bez podnětu.

Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů upravených v § 79a a násl. trestního řádu Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření. Zajištění je institutem, který napomáhá objasňování závažné, zejména hospodářské, kriminality, jehož podstatou je nikoliv odejmutí daných prostředků majiteli, ale omezení dispozičního práva s nimi tak, aby nemohlo dojít k jejich zneužití. Jedná se zde o omezení vlastnického práva dotčených subjektů, avšak v rámci výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je vedle náležitého zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností.

Zajištění (a platí to přiměřeně i při zajišťování hodnoty náhradní) lze provést, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že určité majetkové hodnoty jsou určeny ke spáchání trestného činu, nebo k jeho spáchání byly použity, nebo jsou výnosem z trestné činnosti. Vyšší stupeň pravděpodobnosti, dostatečně odůvodněný konkrétními zjištěnými skutečnostmi, postačí. V této souvislosti je třeba si uvědomit, že na počátku řízení, kdy je potřeba získané poznatky rychle vyhodnotit a hrozí nebezpečí z prodlení, nelze na zdroje, z nichž pravděpodobnost takového určení majetkových hodnot vyplynula, vztáhnout obecné požadavky hodnověrnosti, věrohodnosti a spolehlivosti, jaké jsou jinak kladeny na důkazy v trestním procesu. Z preventivní povahy zajišťovacích institutů přirozeně vyplývá, že se pohybují vždy v rovině pravděpodobnosti a nikoli jistoty ohledně budoucích následků, jež se snaží předvídat. Závěr, že majetkové hodnoty mají uvedené určení, tedy nemusí být plně hodnověrný a není ani konečný, totiž může být dalším šetřením vyvrácen (srov. též např. Šámal a spol., Trestní řád, Komentář, I. díl, 4. vydání 2002, str. 477). Přitom výsledky trestního řízení Ústavní soud nemůže svým rozhodnutím předjímat.

Ústavní soud se vzhledem k uvedenému zaměřil na posouzení, zda napadená rozhodnutí mají zákonný podklad, zda byla vydána příslušným orgánem a zda nejsou projevem svévole, to vše posuzováno s přihlédnutím k možnostem stěžovatelky dosáhnout nápravy případných pochybení prostředky zakotvenými v trestněprávní úpravě. Důvody k jejich zrušení přitom neshledal.

Co se týče stěžovatelčiných úvah, zda obviněný byl či nebyl držitelem předmětných automobilů ve smyslu občanskoprávním, tyto nejsou pro posouzení věci rozhodující. Podstatné je naplnění podmínek stanovených trestním řádem, v daném případě zejména existence podezření o výnosu z trestné činnosti. Zajištění nelze vyloučit poukazem na vlastnické právo stěžovatelky, když zjevně nelze připustit, aby pachatelé trestné činnosti mohli nelegálně nabyté majetkové hodnoty učinit pro orgány veřejné moci nedosažitelnými jejich ukrytím v právnických osobách. Ke stěžovatelčině názoru o nebezpečnosti šíře ve věci zaujatého právního výkladu pro právnické osoby lze také podotknout, že i z textu ústavní stížnosti je zřejmé, že obviněný zjevně nebyl jejím toliko řadovým zaměstnancem.

Pokud jde o otázku důkazů, podepírajících podezření orgánů činných v trestním řízení, je pravdou, že v tomto směru nejsou odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí odůvodněna příliš podrobně, nicméně s přihlédnutím k výše popsanému charakteru zajištění, zejména pak jeho dočasnosti, ani v tomto směru Ústavní soud neshledal pochybení ústavněprávní intenzity.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. února 2014

Kateřina Šimáčková, v.r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.