I. ÚS 2819/16
I.ÚS 2819/16 ze dne 21. 6. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelů a) Ing. Jiřího Vedrala, b) PhDr. Heleny Vedralové, zastoupených Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem v Praze, Pařížská 204/21, proti usnesením Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 2010/2016-427 ze dne 28. června 2016, Městského soudu v Praze č. j. 16 Co 376/2015-397 ze dne 1. prosince 2015 a Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 67 Nc 350/2008-360 ze dne 7. července 2015, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníků řízení a vedlejší účastnice řízení AB - CREDIT, a. s., se sídlem v Praze, Opletalova 1603/57, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Stěžovatelé se v řízení před obecnými soudy domáhali zastavení exekuce s tím, že vymáhaná pohledávka zanikla buďto splněním, či započtením. Obvodní soud návrh zamítl s tím, že výši pohledávky není oprávněn zkoumat, protože byla přes totožné námitky stěžovatelů pravomocně zjištěna v nalézacím řízení. K započtení nemohlo dojít, neboť dlužnice před údajným započtením zanikla. Městský soud toto rozhodnutí potvrdil, korigoval však závěr o nemožnosti započtení. K započtení podle něj nemohlo dojít pro neexistenci protipohledávky.

2. Nejvyšší soud následné dovolání stěžovatelů odmítl pro vady. Stěžovatelé v něm nevymezili předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu, který jen citovali. V dovolání se věnovali zpochybnění exekučního titulu a otázce započtení, a niž by reflektovali postavení Nejvyššího soudu, účel dovolání a konkrétní zákonné požadavky.

3. Proti rozhodnutím Nejvyššího, městského a obvodního soudu stěžovatelé brojili ústavní stížností, neboť se domnívali, že jimi došlo k porušení jejich práva na soudní ochranu. Porušení stěžovatelé spatřovali v tom, že se žádný soud nevypořádal s jejich tvrzením a s předloženými důkazy. Soud ve věci též rozhodl bez jednání, byť pro to nebyly splněny podmínky. Jakkoliv jsou námitky vůči správnosti exekučního titulu v exekuci zásadně nepřípustné, nelze ochranu vyloučit zcela. V nynější věci byly podmínky pro výjimečný přezkum exekučního titulu dány, neboť šlo o zneužití práva. Dluh stěžovatelů řádně zanikl splněním, případně zanikl započtením.
4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností, napadenými rozhodnutími a dovoláním stěžovatelů; dospěl k závěru, že se jedná o zčásti návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].

5. S ohledem na to, že Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl pro vady, může být předmětem řízení o ústavní stížnosti toliko otázka splnění náležitostí dovolání podle § 241a odst. 2 občanského soudního řádu ve znění od 1. 1. 2013 [srov. nález sp. zn. III. ÚS 40/93 ze dne 3. 2. 1994 (N 6/1 SbNU 47)]. Samotná správnost rozhodnutí ve věci předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu být nemůže, neboť nebyla předmětem přezkumu ani před Nejvyšším soudem (a to ani kvazivěcného přezkumu odmítnutím opravného prostředku z důvodů závisejících na uvážení rozhodujícího orgánu).

6. V nálezu sp. zn. II. ÚS 1966/16 ze dne 15. 3. 2017 Ústavní soud uvedl, že jednou z povinných náležitostí dovolání je, že v něm musí být uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (což je náležitost odlišná od dovolacího důvodu). Účel tohoto požadavku spočívá v tom, aby se advokát dovolatele ještě před podáním dovolání seznámil s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu, a aby po seznámení se s ní zvážil, zda takovéto dovolání má šanci na úspěch, a tento názor sdělil dovolateli. Zákon nestanoví konkrétní způsob, jakým má být v dovolání uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Tyto skutečnosti z něj musí být seznatelné, mohou však být vyjádřeny v kterékoliv jeho části.

7. To znamená, že dovolatel je ze zákona povinen nejen uvést právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení, srov. § 241a odst. 3 občanského soudního řádu), ale též konfrontovat tuto nesprávnost s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, neboť tomu náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Podle toho je dovolatel povinen vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 občanského soudního řádu). Měl by tedy uvést, který z předpokladů vymezených v § 237 občanského soudního řádu je naplněn a proč. Jinými slovy: dovolatel je povinen jasně uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, nebo v čem je relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu rozporná, nebo v čem je třeba relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu změnit, nebo zda se jedná o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou. Případně lze přípustnost dovolání podle okolností vymezit i odkazem na rozhodovací činnost Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2000/16 ze dne 6. 12. 2016).

8. Z dovolání stěžovatelů Ústavní soud zjistil, že se splněním předpokladů jeho přípustnosti vymezili toliko citací § 237 občanského soudního řádu a vymezením nesprávně řešených zásadních otázek spojených "zejména se vznikem a existencí pohledávky vymáhané v exekučním řízení a existencí nároku oprávněného, a dále otázky platnosti a účinnosti postoupení pohledávek ... na oprávněného." Soudy "nesprávně posoudily otázku právních účinků postoupení pohledávky, a dále i otázku vzájemného započtení pohledávek." Dále se stěžovatelé věnovali argumentaci zpochybňující správnost právních závěrů odvolacího a nalézacího soudu. Judikaturu Nejvyššího či Ústavního soudu necitovali vůbec, nijak se vůči ní nevymezili a tím spíše její závěry nijak nepropojili s předpoklady přípustnosti vyjádřenými v § 237 občanského soudního řádu.

9. Závěry Nejvyššího soudu v napadeném rozhodnutí jsou tudíž přiléhavé: stěžovatelé nevymezili, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jak to vyžaduje § 241a odst. 2 občanského soudního řádu. V ústavní stížnosti oproti tomu rozhodnutími Nejvyššího a Ústavního soudu argumentovali, což svědčí o tom, že nejde o nepřiměřeně zatěžující (nesplnitelnou) povinnost.

10. Stěžovatelé tedy své právo před dovolacím soudem neuplatnili stanoveným postupem, který teprve požívá ochrany podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. O odmítnutí dovolání pro vady (nikoliv pro nepřípustnost podle § 237) Nejvyšší soud rozhodl samosoudcem, jak to výslovně umožňuje § 243f odst. 2 občanského soudního řádu (srov. např. usnesení NS sp. zn. 25 Cdo 4974/2016 ze dne 15. 12. 2016). Ani v tom nelze shledat pochybení Nejvyššího soudu.

11. V citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 1966/16 Ústavní soud dále uvedl, že podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti vůči rozhodnutí odvolacího a nalézacího soudu je vyčerpání dovolání, jehož přípustnost může být založena podle § 237 občanského soudního řádu. K efektivnímu vyčerpání dovolání nedojde, bude-li podáno vadně, tedy aniž by obsahovalo zákonem stanovené náležitosti, jež jsou uvedeny v § 241a odst. 2 a 3 občanského soudního řádu, nebo když bude nepřípustné z některého z důvodu uvedeného v § 238 občanského soudního řádu.

12. V posuzované věci bylo dovolání podáno vadně, ve vztahu k rozhodnutím obvodního a městského soudu tedy stěžovatelé řádně (efektivně) nevyčerpali procesní prostředky k ochraně práva. V tomto rozsahu je tak ústavní stížnost nepřípustná.

13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. e) ve spoj. s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jako návrh v části zjevně neopodstatněný a v části nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. června 2017

Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.