I. ÚS 2815/13
I.ÚS 2815/13 ze dne 21. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Kateřiny Šimáčkové a Ludvíka Davida mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Evy Bernreiterové, zastoupené JUDr. Janou Dudovou Ph.D., advokátkou se sídlem Brno, Kouty 67, proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 16. 4. 2012, č. j. 496 021 136/315 PB, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2012, č. j. 42 Ad 40/2012-74 a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 8. 2013, č. j. 3 Ads 17/2013-67, spojenou s návrhem na zrušení § 18 odst. 4 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Praze a České správy sociálního zabezpečení jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh se odmítají.
Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 9. 2013, která po doplnění podáním právní zástupkyně stěžovatelky ze dne 1. 11. 2013 po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Svou ústavní stížnost spojila stěžovatelka s návrhem na zrušení § 18 odst. 4 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen "zákon č. 155/1995 Sb.", v petitu ústavní stížnosti nesprávně označený stěžovatelkou číslem 155/1996 Sb.).

V ústavní stížnosti stěžovatelka, která v roce 1980 opustila tehdejší Československou socialistickou republiku, vyjadřuje svůj nesouhlas s výpočtem jejího českého starobního důchodu neodpovídajícího pojištěným sedmnácti letům před rokem 1980, v jejichž průběhu v Československu odpracovala několik let. Stěžovatelka taktéž nesouhlasí s právním závěrem obecných soudů, že je v jejím v případě nutné vycházet pouze z vyměřovacího základu, který dosáhla v roce 1980, neboť tento je jediným použitelným rokem s výdělkem, který lze vzít v úvahu jakožto výdělek dosažený před rokem 1986, a to bez ohledu na to, v jakém rozsahu zde v daném kalendářním roce pracovala. Navrhovatelka uvádí, že po roce 1986 nemá vykázáno rozhodné období s vyměřovacím základem, má však vykázána období s vyměřovacím základem od 1.7.1968 do 11.12.1980. Dle názoru stěžovatelky nelze vykládat § 18 odst. 4 zákona č. 155/1995 Sb. tak, že přípustné je pouhé formální započtení jednoho posledního roku s vyměřovacím základem, který předchází roku 1986, protože faktickým a materiálním cílem a smyslem uvedeného ustanovení je to, aby pojištěnci byl vypočítáván jeho důchod alespoň z pěti let, kdy má vykázán vyměřovací základ, a toto časové rozpětí je vymezeno pouze tím, že zpětně lze jít jen do roku, který bezprostředně následuje po roce, v němž pojištěnec dosáhl věku 18 let. Naopak výklad učiněný obecnými soudy jde podle stěžovatelky proti zásadám ekvity, neboť nezohledňuje skutečně odpracované roky, nýbrž vychází z výdělků dosažených v zákonem předpokládaném roce, byť v tomto roce byl z důvodu nemoci vykázán výdělek jen za několik dní. Takový formální výklad však ve svém důsledku vede k porušení ústavně zaručeného práva na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří dle čl. 30 Listiny základních práv a svobod.

Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Krajského soudu v Praze sp. zn. 42 Ad 40/2012, který si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti. Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 16. 4. 2012, č. j. 496 021 136/315 PR, byly zamítnuty námitky stěžovatelky proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 23. 1. 2012, č. j. 496 021 136/427, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatelky o zvýšení starobního důchodu. Stěžovatelka napadla rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 16. 4. 2012 žalobou u Krajského soudu v Praze (dále "krajský soud"), který žalobu zamítl. Proti rozhodnutí krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, která byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta.
Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný.

Podle § 18 odst. 4 zákona č. 155/1995 Sb. platí, že do rozhodného období se nezahrnují kalendářní roky před rokem 1986. Není-li však v takovém rozhodném období aspoň pět kalendářních roků s vyměřovacím základem pojištěnce (§ 16 odst. 3 a 8), prodlužuje se rozhodné období před rok 1986 postupně tak, aby zahrnovalo ještě jeden takový rok, nejvýše však kalendářní rok bezprostředně následující po roce, v němž pojištěnec dosáhl věku 18 let.

Nejvyšší správní soud stěžovatelce v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí vyložil, že je v nyní projednávané věci rozhodným obdobím doba pojištění od roku 1986 do roku předcházejícího roku vzniku nároku stěžovatelky na důchod, ve které ovšem neměla stěžovatelka ani jeden kalendářní rok s vyměřovacím základem získaným v České republice. Proto bylo třeba postupně zohledňovat roky předcházející roku 1986, a to až do zjištění prvého kalendářního roku, ve kterém existoval vyměřovací základ, tedy nějaký zúčtovatelný příjem stěžovatelky. K námitce stěžovatelky, že pokud nemá vykázánu dobu s vyměřovacím základem po roce1986, je tedy třeba jít zpětně na dobu před tímto rokem a to ne na dobu pouze jednoho roku, ale na dobu pěti let, jež plně vystihuje její pracovní zainteresovanost, Nejvyšší správní soud dovodil, že ze znění zákona nelze dovodit požadavek, aby rozšířené rozhodné období zahrnovalo větší počet roků, než jediný prvý rok před rokem 1986, ve kterém by stěžovatelka měla příjem ve smyslu § 5 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb. Nejvyšší správní soud konstatoval, že takový požadavek byl obsažen v předcházející právní úpravě (zákon č. 100/1988 Sb., konkrétně v § 12), a to navíc v podobě zahrnující rovněž výběr nejvýhodnějších pěti kalendářních let z rozhodného období deseti let před vznikem nároku na důchod. V současné právní úpravě tento princip obsažen není. I tato právní úprava však připouštěla také možnost vycházet z menšího počtu kalendářních roků s výdělky, tedy nepochybně také z pouhého jediného roku s výdělkem (§ 12 odst. 5 zákona č. 100/1988 Sb.), a to právě v případech, kdy pojištěný občan ani po prodloužení rozhodného období neměl pět kalendářních roků s výdělky.

Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu, bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí, která se všemi námitkami stěžovatelky vypořádala způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť obecné soudy při svém rozhodování vycházely z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy a při interpretaci podústavního práva šetřil jeho podstatu a smysl.

Ústavní soud se návrhem na zrušení § 18 odst. 4 zákona č. 155/1995 Sb. zabýval již ve svém usnesení ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. I. ÚS 99/03 (přístupném jako ostatní citované nálezy na http://nalus.usoud.cz). Také v citované věci spočívala podstata ústavní stížnosti v otázce, zda § 18 odst. 4 zákona č. 155/1995 Sb. stanovící dolní časovou hranici, před níž se nezohledňují dřívější příjmy, lze (z ústavního hlediska) aplikovat i na případy, kdy žadatel o důchod měl koncentrovány výdělečné doby před tímto datem a po tomto datu měl započítávány doby náhradní, spojené s nízkým příjmem. Ústavní soud po konstatování, že zákon dopadl na stěžovatelku tvrdě, dospěl k závěru, že nelze v této skutečnosti spatřovat porušení ústavní zásady rovnosti, ani článku 30 Listiny základních práv a svobod. K extenzivnímu výkladu zákona (kterého se stěžovatelka v nyní projednávané věci taktéž domáhá) pak Ústavní soud poukázal na článek 41 odst. 1 Listiny, podle kterého se lze práv uvedených v čl. 26, čl. 27 odst. 4, čl. 28 až 31, čl. 32 odst. 1 a 3, čl. 33 a 35 Listiny je možno se domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí.

Taktéž ve svém usnesení ze dne 9. 11. 2008, sp. zn. IV. ÚS 252/08, kterým Ústavní soud odmítl návrh na zrušení § 18 odst. 4 zákona č. 155/1995 Sb. konstatoval, že "bylo věcí zákonodárce, aby při přijímání právní úpravy důchodového pojištění stanovil pravidla pro vznik nároku a stanovení jejich výše ... stanovenou hranici roku 1986 nelze vnímat jako projev svévole, v jehož důsledku by došlo k porušení subjektivního práva stěžovatele, neboť v roce 1996, kdy začal působit nový zákon o důchodovém pojištění, respektovala tato hranice dřívější desetileté rozhodné období podle § 12 odst. 3 zákona o sociálním zabezpečení, a toto období, které se každý rok o jeden rok prodlužuje, bylo zvoleno jako základ pro přechod k obecně stanovenému třicetiletému rozhodnému období (srov. Tröster, P. a kol. Právo sociálního zabezpečení. 4. přepracované a doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, str. 206-207). Délka rozhodného období pro výpočet důchodu je tak závislá pouze na skutečnosti, ve kterém roce dojde k přiznání důchodu, a v tomto směru nevytváří nerovné postavení pro žádného pojištěnce, který splní zákonem stanovené podmínky pro vznik nároku".

Ani v nyní projednávané věci Ústavní soud neshledal důvody, pro které by se měl od svých právních názorů vyplývajících z jeho výše citovaných rozhodnutí odchýlit.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků z části jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

S ohledem na skutečnost, že Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, byl podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnut i návrh na zrušení § 18 odst. 4 a § 24 zákona č. 155/1995 Sb. Jde totiž o návrh akcesorický, který sdílí osud odmítnuté ústavní stížnosti.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. listopadu 2013

Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.