I. ÚS 2806/12
I.ÚS 2806/12 ze dne 11. 9. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Šmoldase, zastoupeného Mgr. Richardem Frommerem, advokátem se sídlem Olomouc, Ostružnická 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2012 č. j. 25 Cdo 4028/2010-569, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí dovolacího soudu s tvrzením, že jím došlo k dotčení v jeho základním právu na spravedlivý proces, zakotveném v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 18. 2. 2010 č. j. 12 Co 230/2009-500, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 18. 12. 2008 č. j. 16 C 327/98-416, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele ve vztahu k nárokům na zaplacení částky 340 850 Kč (ušlý zisk) a částky 869,40 Kč (náklady na odstranění železobetonových prefabrikátů), uplatněným z titulu náhrady škody. Tvrzenou škodu měla stěžovateli způsobit žalovaná obec Grygov přehrazením komunikace vedoucí k místu jeho podnikání.

Z rozhodnutí Nejvyššího soudu se podává, že pokud jde o nárok na zaplacení částky 869,40 Kč, bylo dovolání stěžovatele odmítnuto jako nepřípustné podle § 237 odst. 2 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění do 31. 12. 2012 (dále jen "OSŘ"), tedy pro bagatelní výši požadovaného plnění. Ohledně nároku na náhradu ušlého zisku v částce 340 850 Kč bylo dovolání stěžovatele odmítnuto pro nepřípustnost za aplikace § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, tj. pro nesplnění podmínky zásadního právního významu rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé. Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatel dovoláním napadl "rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně nerozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci zrušil usnesením ze dne 28. 2. 2002 č. j. 12 Co 241/2000-138 mezitímní rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 9. 1999 č. j. 16 C 327/98-65 a vrátil mu věc k dalšímu řízení, poté usnesením ze dne 31. 5. 2007 č. j. 12 Co 1129/2006-309 zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 30. 5. 2006 č. j. 16 C 327/98-288 a vrátil mu věc k dalšímu řízení, a konečně usnesením ze dne 16. 6. 2008 č. j. 12 Co 234/2008-355 zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 18. 12. 2007 č. j. 16 C 327/98-334 a vrátil mu věc k dalšímu řízení, přičemž poslední dvě rozhodnutí byla shodně zamítavá a v prvním případě byl rozsudek zrušen pro nedostatečná skutková zjištění, aniž byl vysloven závazný právní názor v otázce právní), a proto dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) ani b) OSŘ".

V ústavní stížnosti stěžovatel vyslovil nesouhlas s posouzením přípustnosti dovolání ze strany Nejvyššího soudu ve vztahu k uplatněnému nároku na zaplacení částky 340 850 Kč. Namítal, že ve dvou (v pořadí prvních) rozhodnutích, kterými Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci zrušil rozsudky okresního soudu, byl současně vysloven závazný právní názor, jak má soud první instance po doplnění dokazování provedené důkazy hodnotit, což následně vyústilo v zamítnutí žaloby. Stěžovatel proto považoval podané dovolání za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ.

K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Nejvyšší soud. Odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a argumentaci tam uvedenou. Navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
II. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. V intencích takto limitovaného přezkumu byla posouzena i nyní projednávaná ústavní stížnost.

Námitku stěžovatele založenou na nesprávném posouzení přípustnosti dovolání Ústavní soud neshledal důvodnou.

Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ, v rozhodném znění, je dána pouze tehdy, rozhodl-li soud prvního stupně jinak, než ve svém předchozím rozhodnutí ve věci samé, proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil. Přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení přitom nemusí být založena vždy odlišností dvou bezprostředně následujících rozhodnutí soudu prvního stupně v téže věci; dovolání je přípustné, jestliže potvrzené rozhodnutí soudu prvního stupně se - v důsledku vázanosti právním názorem soudu odvolacího - liší od jakéhokoli rozhodnutí, které soud prvního stupně v předchozím průběhu řízení vydal, a to i v případě, že poté bylo vydáno jedno či více rozhodnutí, jež se s posledním rozhodnutím soudu prvního stupně shodují.

Jak Ústavní soud zjistil z obsahu vyžádaného spisu Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 16 C 327/98, Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci v průběhu řízení vydal celkem tři zrušovací usnesení (ze dne 28. 2. 2002 č. j. 12 Co 241/2000-138, ze dne 31. 5. 2007 č. j. 12 Co 1129/2006-309 a ze dne 16. 6. 2008 č. j. 12 Co 234/2008-355). V prvním z nich vytkl soudu prvního stupně, který základ stěžovatelova tvrzeného nároku na náhradu škody posoudil v mezitímním rozsudku jako důvodný, nedostatečné zjištění skutkového stavu a uložil mu, aby náležitě doplnil dokazování. V pořadí druhé zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu, směřující proti částečně zamítavému rozsudku první instance, bylo založeno na vadě řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti právního posouzení věci ze strany okresního soudu. Závěry posledního zrušovacího usnesení, na jehož základě byl odvolací instancí zrušen již plně zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, byly opět postaveny na nepřezkoumatelném odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, a soudu první instance bylo uloženo, aby se v návaznosti na výsledky dokazování řádně vypořádal se všemi námitkami účastníků sporu.

Z odůvodnění výše uvedených (zrušovacích) rozhodnutí krajského soudu se podává, že ve vztahu k soudu prvního stupně nebyl vysloven závazný právní názor ve věci samé.

Ústavní soud podotýká, že obecné pokyny k doplnění dokazování či k řádnému odůvodnění rozhodnutí nepředstavují závazný právní názor ve smyslu § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 509/06). Pokud odvolací soud jen v obecné rovině poznamenal, že se soud první instance bude muset důkladně zabývat otázkou vzniku škody, příčinné souvislosti, jakož i existencí protiprávního jednání na straně žalované, a své závěry je povinen řádně odůvodnit, nelze v jeho postupu bez dalšího shledat vyjádření závazného právního názoru ve věci samé. Odvolací soud těmito svými úvahami pouze - v obecném rámci - vytyčil okresnímu soudu směr, jakým se při právním posouzení věci a vlastním odůvodnění ubírat, aby jeho následné rozhodnutí bylo přezkoumatelné. Nevyjadřoval se však v žádném ohledu (tedy ani co se týče dílčích právních otázek) k tomu, zda soud prvního stupně dospěl ve věci ke správnému právnímu závěru či nikoli.

Posouzení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ vychází z premisy, že právní názor odvolacího soudu musí mít na nové rozhodnutí ve věci takový vliv, v jehož důsledku soud prvního stupně nemůže uplatnit své názory při rozhodování věci samé, tj. mezi novým rozhodnutím soudu prvního stupně a závazným právním názorem (názorem na to, který právní předpis má být aplikován, případně jak má být vyložen) odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, musí být příčinná souvislost potud, že právě tento právní názor má za následek jiné rozhodnutí soudu prvního stupně.

Ústavní soud tedy na základě shora rozvedených úvah konstatuje, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nemohla být v předmětné věci založena.

Z řečeného vyplývá, že dovolání stěžovatele - jde-li o nárok na zaplacení částky 340 850 Kč - mohlo být přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, tedy za předpokladu, že by napadený rozsudek odvolacího soudu měl ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Posouzení existence otázky zásadního právního významu je podle ustálené judikatury Ústavního soudu věcí uvážení dovolacího soudu (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 1572/11). Platí ovšem, že i v tomto případě musí být dbáno povinnosti soudů poskytovat ochranu základním právům a svobodám účastníků řízení, přičemž ani dovolací soud se při svém hodnocení nesmí dopustit svévole nebo jiného postupu, kterým by došlo k jejich porušení. O takový případ se však v dané věci nejednalo. Nejvyšší soud v napadeném usnesení konstatoval nejen, že stěžovatel v dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 3 OSŘ (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), jímž přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ založit nelze, ale rovněž vyslovil názor, že právní posouzení věci ze strany odvolacího soudu respektuje ustálenou judikaturu k otázce podmínek vzniku nároku na náhradu ušlého zisku, na kterou též odkázal.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud uzavírá, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze označit jako rozhodnutí svévolné, nýbrž jako výraz nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. K porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny tak na straně stěžovatele nedošlo.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 11. září 2013

Ivana Janů, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.