I. ÚS 2792/09
I.ÚS 2792/09 ze dne 17. 12. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: Hlavní město Praha, se sídlem Praha 1, Mariánské nám. 2/2, zastoupeného JUDr. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Karlovo nám. 18, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 24. 5. 2007, čj. 28 C 11/2005 - 71, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2008, čj. 54 Co 153, 154/2008 - 102, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 7. 2009, čj. 28 Cdo 1904/2009 - 118, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Stěžovatel ve včasné ústavní stížností navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, z nichž rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 byla zamítnuta jeho žaloba na určení, že je vlastníkem ve výroku uvedených nemovitostí. Rozsudkem Městského soudu v Praze byl tento rozsudek potvrzen a usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatele odmítnuto.

Stěžovatel v ústavní stížnosti zopakoval průběh řízení před obecnými soudy. Poukázal na skutečnost, že v předchozím soudním sporu o určení vlastnického práva (kde stěžovatel vystupoval jako žalovaný) žalobce J. F. nevyčkal rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání a nemovitosti převedl darovací smlouvou na J. H., který je do jednoho měsíce převedl na žalovanou JUDr. N. P. Z toho je podle názoru stěžovatele zřejmé, že důvodem převodu nemovitostí bylo poškodit stěžovatele pro případ jeho úspěchu u Nejvyššího soudu, k čemuž také došlo. Uzavření zmíněných darovacích smluv tak bylo jednoznačně účelové (stěžovatel poukázal na provázanost vzájemných obchodních i příbuzenských vztahů mezi žalovanou, jejími právními předchůdci a právními zástupci). Zmíněné darovací smlouvy tak byly uzavřeny neplatně v rozporu s dobrými mravy.

Stěžovatel se neztotožnil se závěry obecných soudů, podle nichž, s ohledem na ustanovení § 243d OSŘ, nabyla žalovaná JUDr. N. P. předmětné nemovitosti platně. Podle stěžovatele je účelem § 243d OSŘ chránit osoby, které nabyly vlastnické právo v dobré víře. Výklad uvedeného ustanovení obecnými soudy považuje za protiústavní a zbavuje tak stěžovatele možnosti domoci se zákonnou cestou zvrácení rozhodnutí v mimořádném opravném řízení. Soudy svým postupem porušily jeho základní lidská práva podle čl. 95 odst. 1 a čl. 96 Ústavy ČR, čl. 11, čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod.
Z obsahu připojených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 8 zamítl žalobu stěžovatele na určení, že je vlastníkem označených nemovitostí. Vyšel ze zjištění, že žalovaná získala předmětné nemovitosti darovací smlouvou uzavřenou s J. H. dne 20. 2. 2004, kdy byl již J. H. zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník. Ten nemovitosti získal na základě darovací smlouvy uzavřené s J. F. dne 22. 1. 2004, který byl v té době též zapsán jako vlastník v katastru nemovitostí, a to na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8, sp. zn. 22 C 72/2001, ze dne 17. 5. 2002, změněného rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 18 Co 443/2002, ze dne 28. 3. 2003. Teprve dne 24. 6. 2004 Nejvyšší soud uvedený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. V jeho průběhu vzal J. F. žalobu v celém rozsahu zpět a řízení bylo zastaveno. Vzhledem k tomu, že žalovaná nebyla účastníkem řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8 mezi Hlavním městem Praha a J. F., ve kterém se rozhodovalo o určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem (sp. zn. 22 C 72/2001), a vlastníkem se stala na základě darovací smlouvy uzavřené s J. H., nemohou být její vlastnické vztahy k předmětným nemovitostem dotčeny rozhodnutím Nejvyššího soudu, který rozsudek Městského soudu (viz shora) v Praze zrušil.

K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odkázal na jeho skutková zjištění i na jeho právní závěry, které uznal za správné. J. F. poté, co byl na základě pravomocného a vykonatelného rozsudku (viz shora) určen vlastníkem předmětných nemovitostí, převedl je darovací smlouvou na J. H. a ten následně uzavřel darovací smlouvu se žalovanou. K oběma přechodům vlastnictví došlo v době, kdy převodci byli vlastníky se všemi právy a povinnostmi podle § 123 ObčZ, včetně práva nemovitosti převést na jiného. Žádný předpis neukládá účastníkům řízení po zákonném nabytí vlastnictví, tedy po vykonatelnosti soudního rozhodnutí, vyčkat, bude-li podáno dovolání, nebo (v kladném případě) dokonce vyčkat na skončení dovolacího řízení. Vlastníci mají naopak povinnost chovat se jako vlastníci, protože nesou všechny důsledky vlastnictví.

Odvolací soud dále poukázal na ustanovení § 243d odst. 1, 2 OSŘ, podle něhož jestliže dovolací soud zruší rozhodnutí odvolacího soudu, jedná dále o věci soud, jemuž byla věc vrácena k dalšímu řízení, ale právní vztahy někoho jiného než účastníka řízení nemohou být novým rozhodnutím dotčeny. Pokud tedy žalovaná nabyla předmětné nemovitosti před rozhodnutím dovolacího soudu od vlastníka (který ani nebyl účastníkem předchozího řízení), je chráněna, neboť je třeba vycházet z původního rozhodnutí, které bylo zrušeno Nejvyšším soudem. Účelovost převodů nemovitostí, na kterou stěžovatel v odvolání poukázal, není sama o sobě důvodem neplatnosti úkonu. Úvaha, že dárci darováním obešli zákon, neboť v případě převodu kupními smlouvami by museli respektovat předkupní právo stěžovatele, zůstala na úrovni obecného tvrzení. Ani to, že žalovaná nevysvětlila okolnosti či motivaci uzavření darovací smlouvy, není důvodem pro posouzení darovacích smluv jako absolutně neplatných.

Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl pro nepřípustnost, neboť neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu řešilo otázku zásadního právního významu.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel v ústavní stížností polemizuje s právními závěry obecných soudů a namítá rozpor darovacích smluv s dobrými mravy, z čehož dovozuje i jejich absolutní neplatnost podle § 39 ObčZ. V podstatě stejné argumenty stěžovatel použil již v odvolání i dovolání.

Svým přístupem stěžovatel staví Ústavní soud do pozice další přezkumné soudní instance, která mu však podle čl. 83 Ústavy nepřísluší. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen v případě, že shledá současně porušení základního práva či svobody. Ústavní soud proto posuzoval, zda obecné soudy svévolně neaplikovaly právní normy, resp. zda jejich právní závěry nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.

Po přezkoumání ústavnosti napadených rozhodnutí obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy neporušily právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 11, čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod ani čl. 95 odst. 1 a čl. 96 Ústavy ČR, jak namítá. Obecné soudy se náležitě vypořádaly se všemi argumenty stěžovatele a jejich postupu nelze z hlediska ústavněprávního nic vytknout. Ústavní soud v přezkoumávané věci nezjistil nic, co by ji posouvalo do ústavněprávní roviny. Pokud stěžovatel volil takové právní prostředky ochrany svých práv, se kterými neuspěl, nelze z toho bez dalšího dovodit, že mu nebyl dopřán "spravedlivý proces".

Podle názoru Ústavního soudu je výklad ustanovení § 243d OSŘ, provedený obecnými soudy, zejména soudem odvolacím, ústavně konformní. Zásady spravedlivého procesu podle Listiny základních práv a svobod zajišťují, v souladu s obecnými procesními předpisy, že v řízení před obecnými soudy bude zejména zaručeno, že věc účastníka soudního procesu bude projednána veřejně a v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem provedeným důkazům. Tyto záruky nebyly v projednávané věci porušeny. Pokud obecné soudy rozhodly způsobem, s nímž stěžovatel nesouhlasí, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. prosince 2009

František Duchoň, v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.