I. ÚS 2791/13
I.ÚS 2791/13 ze dne 10. 12. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Kateřiny Šimáčkové a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele Ondřeje Polanského, zastoupeného JUDr. Vojtěchem Hrozou, advokátem, se sídlem v Brně, Arne Nováka 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2013, č. j. 28 Cdo 1546/2013-57, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2013, č. j. 35 Co 506-2012-47, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 4. 2012, č. j. 17 C 231/2010-17, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, spolu s návrhem na zrušení ustanovení § 24 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh se odmítají.
Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "soud I. stupně") svým rozsudkem ze dne 10. 4. 2012, č. j. 17 C 231/2010, zamítl žalobu stěžovatele na určení nároku na odškodnění podle § 23 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudní rehabilitaci") a zamítl žalobu na zaplacení 105 550 Kč. V odůvodnění soud I. stupně uvedl, že podle § 24 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci došlo k prekluzi nároku na odškodnění dle zákona, neboť stěžovatel nárok u soudu neuplatnil ve lhůtě 3 roků od právní moci zprošťujícího rozhodnutí podle § 24 odst. 2 zákona. Soud I. stupně dále nesouhlasil se stěžovatelem, že stanovená lhůta je nespravedlivá vůči osobě, která sice byla rehabilitována, avšak o existenci rehabilitačních rozhodnutí se dozvěděla až s odstupem doby, kdy již stanovená lhůta uplynula. Soud I. stupně k tomu dodal, že i kdyby počítal lhůtu až od okamžiku doručení rehabilitačního rozhodnutí přímo stěžovatelovi, došlo by k prekluzi nároku, neboť od tohoto okamžiku uplynula doba přibližně 13 let.

Na základě odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") svým rozsudkem ze dne 5. 2. 2013, č. j. 35 Co 506/2012-47, rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil jak se zjištěným skutkovým stavem, tak s právním posouzením učiněným soudem I. stupně. Také podle odvolacího soudu lhůta obsažená v § 24 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci je lhůtou prekluzivní, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti. Vzhledem k tomu, že byl nárok uplatněn u soudu opožděně, právo zaniklo, a proto bylo nutno žalobu zamítnout.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2013, č. j. 28 Cdo 1546/2013-57. Podle Nejvyššího soudu existují situace, kdy je zapotřebí uplatnit extensivní interpretaci textu zákona a v nichž je možné zohledňovat individuální okolnosti případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 674/2011). V projednávané věci však Nejvyšší soud takové okolnosti případu neshledal, neboť stěžovatel uplatnil svůj nárok v době, kdy tento nárok již byl více než 10 let prekludován a nárok stěžovatele proto neexistuje. I v případě, kdy by Nejvyšší soud od této skutečnosti odhlédl, však při plném respektování principu materiálního právního státu musí zohledňovat existenci zásady vigilantibus iura scripta sunt. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud shledal, že nižší soudy rozhodly správně.

Včas podanou ústavní stížnosti, která splňuje i další náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadá výše uvedená rozhodnutí obecných soudů. Obecným soudům vytýká, že aplikovaly ustanovení § 24 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci, které je v rozporu s právem na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 a násl. Listiny základních práv a svobod. V odůvodnění stěžovatel nejdříve shrnuje celý případ, přičemž zdůrazňuje, že využil svého ústavního práva a že uplatnil svůj nárok žalobou podanou k příslušnému soudu. Podle stěžovatele obecné soudy se na jeho věc dívaly velmi striktně a formalizovaně, přičemž obecné soudy právo na odškodnění stěžovatele nepopřely, nýbrž odmítly pro jeho prekluzi. Podle stěžovatele obecné soudy neměly postupovat podle pozitivního práva, nýbrž podle práva přirozeného, které je nezávislým na lidské činnosti a je v zásadě neměnitelné, všeobecně uznávané a závazné. Základním přirozenoprávním principem je přitom princip spravedlnosti, princip ochrany slabšího a ochrany osobní integrity a soukromí. Stěžovatel shrnuje, že vzhledem ke křivdám, jichž se vůči němu minulý režim dopustil, by bylo na místě, aby soudy přistupovaly k nároku na odškodnění za tyto křivdy nejen z pohledu práva pozitivního, ale i z pohledu přirozenoprávního. Jeví se totiž přinejmenším spravedlivé a žádoucí, aby stát vůči každému nespravedlivě potrestanému člověku poskytl přiměřené a spravedlivé zadostiučiněné a dostál tak svého postavení ochránce a strážce základních práv a svobod člověka. Na závěr stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, kterým zakazuje orgánům veřejné moci, aby aplikací § 24 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci pokračovaly v porušování práva stěžovatele podle § 36 odst. 1 Listiny a zároveň navrhl zrušit uvedené ustanovení zákona.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. V souzené věci však Ústavní soud takový zásah neshledal.

Ústavní soud se v minulosti opakovaně zabýval ústavností zákonných lhůt. Podle Ústavního soudu "žalobní lhůta jako taková nemůže být protiústavní. Je věcí úvahy zákonodárce, zda a jakou lhůtu pro realizaci práva stanoví. Ani délka žalobní lhůty sama o sobě nemůže být zásadně důvodem pro její zrušení. Závěr o její (ne)ústavnosti lze učinit leda po vyhodnocení dalších kontextuálně působících okolností." [nález Ústavního soudu ze dne 1. 12. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 17/09 (N 250/55 SbNU 415; 9/2010 Sb.)]. "Těmito konkrétními okolnostmi', čili hledisky kontextuálního posouzení ústavnosti lhůty dle dosavadní judikatury Ústavního soudu jsou: 1. nepřiměřenost (disproporcionalita) lhůty ve vztahu k ní časově omezené možnosti uplatnění ústavně garantovaného práva (nároku), případně k ní vymezenému časovému úseku omezení subjektivního práva. 2. svévole zákonodárce při stanovení lhůty (jejím zakotvení anebo zrušení). 3. ústavně neakceptovatelná nerovnost dvou skupin subjektů, jež je výsledkem zrušení určité zákonné podmínky uplatnění práva pro její protiústavnost, přičemž se tímto zrušením pro dotčenou skupinu subjektů v důsledku uplynutí lhůt již v důsledku derogace bez dalšího možnost uplatnění práva neotevírá." [nález ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05 (N 226/39 SbNU 389; 531/2005 Sb.); všechna zde cit. rozhodnutí ÚS jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]

Podle ustanovení § 24 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci je nárok třeba uplatnit u soudu ve lhůtě tří roků od právní moci zprošťujícího rozhodnutí nebo rozhodnutí odsuzujícího k mírnějšímu trestu a nebo rozhodnutí, kterým bylo trestní stíhání zastaveno; jinak nárok zaniká. Po dobu předchozího projednávání nároku podle § 9 zákona č. 58/1969 Sb., nejdéle však po dobu šesti měsíců, tato lhůta pro uplatnění nároku neběží.

V nálezu sp. zn. II. ÚS 187/2000 Ústavní soud v obecné rovině vyslovil, že záměrům rehabilitace nelze bránit pozitivněprávním dogmatismem při výkladu právních norem. Rehabilitační předpisy je zapotřebí s ohledem na jejich smysl a účel interpretovat extenzivně ve prospěch postižených osob. V předloženém případě však nutno konstatovat, že ani extenzivní (racionálně zdůvodnitelný) výklad počátku běhu prekluzivní lhůty stěžovateli nesvědčí. Pokud totiž stěžovatel namítá, že počátek běhu lhůty nelze ztotožnit s doručením rozsudků právnímu zástupci, a naopak zdůrazňuje, že o sám se o jejich existenci dozvěděl až v roce 1997, nutno zdůraznit, že obecné soudy i tuto skutečnost vzaly v potaz, a přesto uzavřely, že v roce 2010 uplatněný nárok je již (přibližně deset let) prekludován.

Tomuto závěru nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout, neboť stěžovatel neuvádí, jaké ústavněprávní důvody by mohly vést k ještě extenzivnější interpretaci svědčící pro posunutí počátku prekluzivní lhůty na ještě pozdější okamžik. Rovněž pak nelze z ústavní stížnosti dovodit, proč by lhůta měla být nepřiměřená, co do své délky (uplatnění nároku ve lhůtě tří let, když takovou lhůtu lze označit za v procesním právu poměrně obvyklou), ani proč by mělo být její samotné uzákonění projevem protiústavnosti, resp. neproporcionality ve vztahu k hodnotě lhůtou chráněného principu právní jistoty (svévole zákonodárce).

Stěžovatel měl tedy tříletou lhůtu k tomu, aby své právo u soudu uplatnil, ovšem učinil tak až po asi 13 letech od doručení rozhodnutí o rehabilitaci. Takový postup stěžovatele je zjevně v rozporu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt. Proto pokud nyní stěžovatel nedosáhl odškodnění, je to především způsobeno jeho vlastním pochybením a jeho vlastní téměř 13 let trvající pasivitou. V takovém případě není ani odkaz stěžovatele na aplikaci přirozeného práva zjevně přiléhavý.

S ohledem na uvedené nutno uzavřít, že nedošlo k dotčení základního práva stěžovatele.

Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Vzhledem k tomu, že nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve vztahu k návrhu na zrušení části zákona ve spojení s § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 10. prosince 2013

Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.