I. ÚS 2782/09
I.ÚS 2782/09 ze dne 25. 11. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. T., zastoupeného JUDr. Jarmilou Pospíšilovou, advokátkou se sídlem v Prostějově, Havlíčkova 22, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 7. 2009, č. j. 29 Cdo 3472/2007-234, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 3. 2007, č. j. 7 Cmo 450/2006-204, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 1. 2006, č. j. 42 Cm 114/2004-138, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 10. 2009, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavnímsoudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 42 Cm114/2004, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti: Žalobou ze dne 18.11.2003 se žalobce Ing. P. P. (dále jen "žalobce") domáhal vydání směnečného platebního rozkazu, kterým by bylo uloženo stěžovateli zaplatit mu 500.000,-Kč s 6 % úrokem z této částky od 16.9.2003 do zaplacení a náklady řízení. Soud I. stupně rozhodl směnečným platebním rozkazem ze dne 11. února 2004, č. j. 42 Sm 612/2003 - 15, a vymáhané nároky v něm žalobci přiznal. Stěžovatel podal proti směnečnému platebnímu rozkazu námitky, ve kterých zejména uvedl, že směnka byla vyplněná v rozporu s vyplňovacím prohlášením a ke dni rozhodování soudu neměla vyplněný údaj splatnosti. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 24. ledna 2006, č. j. 42 Cm 114/2004 - 138, byl směnečný platební rozkaz ponechán v platnosti. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání, o kterém Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 6. 3. 2007, č. j. 7 Cmo 450/2006-204, rozhodl tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí nepřisvědčil stěžovateli v tom, že postupem soudu, kdy mu byla v září 2004 vydána kopie směnky bez uvedeného data splatnosti, bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Odvolací soud měl zato, že stěžovatelem tvrzená skutečnost z obsahu spisu nevyplývá, naopak z obsahu spisu zcela jasně vyplývá, že současně s podanou žalobou byl předložen originál směnky s nevyplněným datem splatnosti, ačkoli ve skutkových tvrzeních v žalobě bylo uvedeno, že na směnce bylo doplněno datum splatnosti 15. září 2003. Poté, co soud prvního stupně žalobce na tento rozpor upozornil, ten na originál směnky tvrzené datum splatnosti - 15. září 2003 - doplnil, což soud deklaroval pořízením fotokopie směnky dne 10. února 2004, a teprve poté, dne 11. února 2004, vydal směnečný platební rozkaz. Odvolací soud tak přitakal závěru soudu prvního stupně, že k datu vydání směnečného platebního rozkazu byla žalobcem předložena perfektní směnka i s vyplněným datem splatnosti, jejíž podoba již odpovídala žalobním tvrzením. Odvolací soud rovněž měl za správný závěr soudu prvního stupně ohledně posouzení námitky nesprávného vyplnění blankosměnky, přičemž upozornil na to, že v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu žalovaný neplatnost vyplňovacího směnečného prohlášení z důvodu nesrozumitelnosti nenamítl. Odvolací soud se přitom neztotožnil s názorem stěžovatele, že částečná nesrozumitelnost směnečného prohlášení, kterou dovodil soud prvního stupně, způsobuje neplatnost celého směnečného prohlášení. Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud ČR jako nepřípustné odmítl, neboť dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemělo ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Stěžovatel je přesvědčen, že výše uvedenými soudními rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená lidská práva a svobody garantované Listinou základních práv a svobod a to zejména práva vyplývající z čl. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Odvolací soud se podle stěžovatele nevypořádal řádně se všemi argumenty uvedenými v odvolání, dovolací soud pak nesprávně posoudil přípustnost dovolání a pouze formálně se odmítl věcí meritorně zabývat. Konkrétně stěžovatel uvádí, že pokud obdržel soudem vydanou kopii směnky, o níž bylo rozhodováno a v níž nebylo ještě v září 2004 uvedeno datum splatnosti, pak se správně řídil úvahou, že originál této směnky (tedy bez data splatnosti) je uložen v trezoru soudu. Tímto úkonem soudu byl přinejmenším soudem mylně informován a jednal v dobré víře, že obdržel kopii listiny, na kterou se žaloba odvolává, což také vyplývá z jeho podání, která jsou ve spise založená. Originál směnky byl pouze jeden a není možné, aby v předmětném řízení bylo v trezoru soudu založeno originálů více. Pokud soud poskytl stěžovateli nesprávnou listinu a nesprávnou informaci, pak v této skutečnosti spatřuje stěžovatel porušení svého práva na spravedlivý proces. Stejně tak považuje za porušení tohoto svého práva i skutečnost, že soud se nevypořádal řádně s jeho námitkou absolutní neplatnosti tzv. směnečného prohlášení, podle něhož mělo být datum do blankosměnky doplněno. Zásada rovnosti a právo na spravedlivý proces pak byly porušeny již na samém počátku řízení, kdy soud zcela nesprávně vyzýval žalobce k odstranění vady žaloby, když doložená listina nebyla zjevně tou listinou, na kterou se v listině odvolával.
Z žaloby bylo dostatečně zřejmé, že žalobce uplatňuje směnečnou pohledávku v žalobě specifikovanou a odvolává se na přiložený listinný důkaz, kterým byla právě směnka. Pokud tato směnka neobsahovala údaje, které byly tvrzeny v žalobě, pak se podle stěžovatele nejedná o vadu žaloby ve smyslu § 43 občanského soudního řádu. Takto podaná žaloba by byla způsobilá projednání, avšak soud by musel vzít v úvahu, že ke svým tvrzením obsaženým v žalobě neunesl žalobce důkazní břemeno. Postupem, který soud v tomto případě zvolil, když žalobce poučil o vadách podání a vyzval ho k jejich odstranění, tak jednomu z účastníků de facto poskytl právní pomoc.

Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu věci dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, aniž by považoval za potřebné vyžádat si vyjádření účastníků řízení k ústavní stížnosti, neboť již z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu bylo zřejmé, že k stěžovatelem tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem obecných soudů nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevněnesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti, vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a meritorního.

Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu, případně zákona č. 191/1950 Sb., směnečného a šekového, ve znění pozdějších předpisů, tedy jednoduchého práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavnístížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81,čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83Ústavy ČR), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatel namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem ustanovení "jednoduchého" práva, může se jím Ústavní soud zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu, případně zákona č. 191/1950 Sb., směnečného a šekového, ve znění pozdějších předpisů, ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98; nález ze dne 30. 10. 2001, II. ÚS 444/01, publ. tamtéž, sv. 24, č. 163). Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.

První námitka stěžovatele směřuje do skutečnosti, že obdržel od soudu kopii směnky, v níž nebylo ještě v září 2004 uvedeno datum splatnosti. Tímto úkonem soudu tak byl mylně informován a jednal v dobré víře, že obdržel kopii listiny, na kterou se žaloba odvolává. Jak Ústavní soud zjistil z obsahu vyžádaného spisu, bylo do něj v substituci nahlíženo dne 3. 9. 2004 právním zástupcem stěžovatele (č. l. 20). V té době byla ve spise založena nejen kopie směnky pořízená Krajským soudem v Brně dne 3. 12. 2003 s nevyplněným datem splatnosti (č. l. 4), ale také kopie směnky pořízená Krajským soudem v Brně dne 10.2.2004 s vyplněným datem splatnosti (č. l. 13). Není tedy pravdou, že by stěžovatel nebyl s touto listinou seznámen a nemohl vůči ní vznést své námitky. Z obsahu spisu dále vyplývá, že současně s podanou žalobou byl předložen originál směnky s nevyplněným datem splatnosti, ačkoli ve skutkových tvrzeních v žalobě bylo uvedeno, že na směnce bylo dne 8. 9. 2003 doplněno datum splatnosti 15. září 2003. Poté, co soud prvního stupně žalobce na tento rozpor upozornil výzvou k odstranění vad žaloby, žalobce směnku vyzvedl ze soudní úschovy a následně do soudní úschovy vložil směnku s doplněným datem splatnosti 15. 9. 2003, což soud deklaroval pořízením fotokopie směnky dne 10. února 2004. Krajský soud v Brně potédne 11. února 2004 vydal směnečný platební rozkaz. Ústavní soud tedy uzavírá, že lze dát za pravdu odvolacímu soudu, který přitakal závěru soudu prvního stupně, že k datu vydání směnečného platebního rozkazu byla žalobcem předložena perfektní směnka i s vyplněným datem splatnosti, jejíž podoba již odpovídala žalobním tvrzením. Pokud má stěžovatel zato, že soud překročil svou poučovací povinnost, když na rozpor mezi žalobními tvrzeními a údaji v předložené směnce žalobce upozornil, Ústavní soud se s tímto závěrem stěžovatele neztotožňuje. Podle § 43 odst. 1 s. ř. s. platí, že předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. Rozhodujícími skutečnostmi se přitom rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v návrhu uvést takové skutečnosti, jimiž vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem). Dle judikatury Nejvyššího soudu ČR lze provést vylíčení rozhodujících skutečností i odkazem na listinu, kterou žalobce připojí k žalobě a na kterou v textu žaloby výslovně odkáže. (usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 6. 2004, sp. zn. 32 Odo 916/2003, dostupný na www.nsoud.cz). Závěr, že vylíčení rozhodujících skutečností může mít zprostředkovaně původ i v odkazu na listinu, kterou žalobce (coby důkazní materiál) připojí k žalobě a na kterou v textu žaloby výslovně odkáže, je výjimkou ze zásady, že vylíčení rozhodujících skutečností má obsahovat samotná žaloba (§ 79 odst. 1 o. s. ř.); důsledkem této výjimky nesmí být neurčitost a nesrozumitelnost obsahu žaloby (usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 742/2006, dostupný na www.nsoud.cz). Podání je přitom neurčité také tehdy, jestliže sice obsahuje přesné a úplné údaje, avšak je mezi nimi zjevný logický rozpor (např. nevychází-li žalobní petit z vylíčených rozhodujících skutečností, ale z jiných, v podání neuvedených okolností, a nelze proto dovodit, na základě čeho má být o žalobním petitu rozhodnuto (usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 30 Cdo 1465/2004, dostupný na www.nsoud.cz). Z výše uvedeného je zřejmé, že soud prvního stupně postupoval zcela správně, když vyzval žalobce k odstranění vad žaloby, která spočívala v rozporu mezi skutečnostmi uváděnými v žalobě a skutečnostmi vyplývajícími ze směnky jakožto listiny, na kterou se stěžovatel v žalobě odvolával.

V další námitce stěžovatel uvedl, že se odvolací soud nevypořádal řádně s jeho námitkou absolutní neplatnosti tzv. směnečného prohlášení, podle něhož mělo býtdatum do blankosměnky doplněno. Ústavní soud z odůvodnění napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně zjistil, že soudem nebylo shledáno, že by žalobce doplnil blankosměnku v rozporu s vyplňovacím prohlášením, přičemž krajský soud upozornil, že ujednání o povinnosti vydat směnku je ve směnečném prohlášení ze dne 19. 12. 2002 formulováno velmi nesrozumitelně, nicméně dle soudu i nesplnění žalobcovy povinnosti k vydání směnky nemohlo mít vliv na povinnost stěžovatele plnit žalobou vymáhané nároky. Vrchní soud v Olomouci pak přitakal soudu prvního stupně co do posouzení námitky nesprávného vyplnění blankosměnky, přičemž upozornil na to, že v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu stěžovatel neplatnost vyplňovacího směnečného prohlášení z důvodu nesrozumitelnosti nenamítl. Odvolací soud se přitom neztotožnil s názorem stěžovatele, že částečná nesrozumitelnost směnečného prohlášení, kterou dovodil soud prvního stupně, způsobuje neplatnost celého směnečného prohlášení. Podle odvolacího soudu lze tuto část směnečného prohlášení oddělit od ostatního obsahu směnečného prohlášení, ve kterém je zcela přesně a jasně uvedeno, za jakých okolností je žalobce oprávněn doplnit na směnce chybějící datum splatnosti. Takovému právnímu závěru obecných soudů nelze z ústavněprávního hlediska čeho vytknout, neboť při svém rozhodování postupovaly ústavně konformním způsobem a své rozhodnutí řádně a srozumitelně odůvodnily. Pouhý nesouhlas stěžovatele s napadenými rozhodnutími pak nemůže sám o sobě založit opodstatněnost ústavní stížnosti.

Konečně pak stěžovatel namítá, že dovolací soud nesprávně posoudil přípustnost dovolání a pouze formálně se odmítl věcí meritorně zabývat. Také s touto námitkoustěžovatele se Ústavní soud neztotožnil. Nejvyšší soud ČR v odůvodnění napadeného rozhodnutí dovodil, že rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci nemá v daném rozsahu po právní stránce zásadní právní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že posouzení toho, zda jde o otázku zásadního právního významu, je zcela v kompetenci dovolacího soudu, a to z toho důvodu, že jeho úlohou je mimo jiné sjednocovat judikaturu obecných soudů. Tuto otázku nelze přitom posuzovat jen z pohledu jednoho konkrétního sporu, ale je nezbytné ji zobecnit tak, aby její řešení bylo zásadní pro rozhodovací činnost obecných soudů vůbec. Pokud tedy dovolací soud v projednávané věci dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní právní význam, nelze v tomto názoru spatřovat nic protiústavního, naopak, dovolací soud při svém rozhodování postupoval v intencích příslušných ustanovení občanského soudního řádu, tedy ústavně konformním způsobem.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti neuvádí jiné skutečnosti, kterými by odůvodňoval porušení namítaných ústavně zaručených práv, Ústavní soud tedy neshledal zákonný důvod k tomu, aby využil svých mimořádných pravomocí, označil napadené soudní rozhodnutí za odporující ústavně zaručeným právům a svým nálezem zasáhl do nezávislého soudního rozhodování, proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. listopadu 2009

František Duchoň, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.