I. ÚS 2778/13
I.ÚS 2778/13 ze dne 9. 1. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ivany Janů a Ludvíka Davida, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky jménem Tran Thi Thom, t. č. Vazební věznice Teplice, zastoupené Mgr. Lucií Vaverkovou, advokátkou, se sídlem Týnská 1053/21, 110 00 Praha 1, proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 5. 2013, č. j. 40 Nt 916/2013-7, a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 4 To 269/2013, za účasti Okresního soudu v Ústí nad Labem a Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 9. 2013, stěžovatelka napadla usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") ze dne 6. 5. 2013, č. j. 40 Nt 916/2013-7 (dále jen "usnesení okresního soudu"), kterým bylo rozhodnuto, že stěžovatelka se podle § 72 odst. 1 trestního řádu ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a), písm. c) zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"). Rovněž napadla usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 4 To 269/2013 (dále jen "usnesení krajského soudu"), jímž byla zamítnuta její stížnost proti usnesení okresního soudu.

Stěžovatelka uvádí, že je stíhána pro zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy z části ve stádiu přípravy a ve formě spolupachatelství podle § 283 odst. 1, 3 písm. c), odst. 4 písm. c) k § 20 a § 23 zákona č. 40/2009 Sb. trestního zákoníku (dále jen "trestní zákoník") a že usnesením okresního soudu ze dne 14. 2. 2013, č. j. 40 Nt 608/2013-38, byla vzata do vazby. Tato vazba byla následně prodloužena ústavní stížností napadenými rozhodnutími.

Důvod k podání ústavní stížnosti stěžovatelka shledává především v tom, že o jejím ponechání ve vazbě bylo rozhodováno bez konání vazebního zasedání, respektive bez jejího slyšení. Přitom o vazební zasedání i žádala ve své žádosti o propuštění z vazby odeslané Krajskému státnímu zastupitelství v Ústí nad Labem dne 3. 5. 2013. O té bez konání vazebního zasedání rozhodl okresní soud usnesením ze dne 21. 5. 2013, č. j. 40 Nt 808/2013, přičemž ji zamítl a usnesením krajského soudu ze dne 26. 6. 2013, č. j. 4 To 293/2013, byla zamítnuta i její následná stížnost.

Stěžovatelka odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 969/11 a je přesvědčena, že absencí jejího slyšení bylo porušeno její právo na osobní svobodu ústavně zaručené čl. 5 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a právo na soudní a jinou právní ochranu zaručené čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy a čl. 14 odst. 3 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"), a zákaz svévole dle čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2 Listiny.

Uvedená práva byla dle stěžovatelky porušena také příliš povšechným odůvodněním důvodů vazby.

Stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

II.

Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.

Okresní soud sdělil, že pod sp. zn. 40 Nt 916/2013 bylo rozhodováno o ponechání obviněné ve vazbě. Návrh mu byl doručen dne 26. 4. 2013. O tomto návrhu bylo rozhodnuto bez konání vazebního zasedání usnesením ze dne 6. 5. 2013. Soud pak v odůvodnění stručně uvedl, že vazební zasedání nebylo konáno, neboť o to obviněná nepožádala a soud nepovažoval osobní slyšení obviněné za nutné.

Okresní státní zastupitelství v Ústí nad Labem poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužilo.

Krajský soud pouze odkázal na odůvodnění svého usnesení a navrhl ústavní stížnost zamítnout.

Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem nejprve rekapitulovalo, že usnesením okresního soudu, které je stěžovatelkou napadáno, bylo rozhodnuto podle § 72 odst. 1 trestního řádu o jejím ponechání ve vazbě, kdy v odůvodnění příslušný soud konstatuje, že nekonal vazební zasedání, jelikož obviněná o to výslovně nepožádala a soud nepovažoval osobní slyšení obviněné za potřebné pro účely rozhodnutí o vazbě. Na toto rozhodnutí navazuje usnesení krajského soudu, kterým byla zamítnuta stížnost obviněné podaná do usnesení okresního soudu, kdy v odůvodnění se konstatuje, že pokud soudkyně ve věci rozhodla bez nařízení vazebního zasedání, nelze v jejím postupu shledávat žádné pochybení, neboť od počátku obviněná ve svých žádostech či stížnostech opakuje stále stejné okolnosti, nejde o žádné nové skutečnosti, které by mohly vést ke změně rozhodnutí o omezení osobní svobody obviněné.

Krajského státní zastupitelství v Ústí nad Labem je toho názoru, že soudce musí považovat osobní slyšení obviněného před rozhodnutím o vazbě za potřebné tehdy, pokud je předpoklad, že jím lze přispět ke zjištění skutkového stavu potřebného pro rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že obviněná neuvedla žádné nové okolnosti, soudce nepovažoval její osobní slyšení za potřebné, neboť by nijak nepřispělo ke zjištění skutkového stavu a právnímu hodnocení otázek, jež spadají pod okruh problémů, jež je nutno při rozhodování o vazbě řešit a nemohlo by zcela zjevně vést ke změně rozhodnutí o vazbě. Navíc obviněná se podrobně k důvodům vazby vyjádřila při vzetí do vazby, tedy v řádu několika týdnů před rozhodováním o jejím ponechání ve vazbě, kdy od této doby uváděla stále stejné okolnosti ohledně vazebních důvodů a tyto neobsahovaly žádné jiné poznatky.

Závěrem Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem konstatovalo, že u obviněné nadále trvají důvody vazby podle § 67 písm. a), c) trestního řádu, neboť je cizí státní příslušnicí, jak sama uvedla má ve Spolkové republice Německo sestru, kterou měla navštěvovat, a zároveň v době před svým zadržením se zdržovala i ve Vietnamu. Ve svém domovském státě má další rodinné příslušníky a tudíž u ní vyvstává důvodná obava, že opustí území České republiky a odcestuje zpět do Vietnamu či do Spolkové republiky Německo, kde má svou sestru či na jiná místa neznámá orgánům činným v trestním řízení. Navíc je stíhána pro zvlášť závažný zločin, který je sankcionován trestní sazbou ve výši 10 - 18 let a v případě uznání viny hrozí obviněné uložení vysokého trestu odnětí svobody, kdy na základě zjištěných skutečností lze předpokládat uložení trestu odnětí svobody ve výši nejméně 8 let. Obviněná také měla trestnou činnost páchat po delší časové období a opatřovat si jí převážně zdroj svých finančních prostředků. V současné době je na mateřské dovolené a jak sama uvedla, pobírá pouze rodičovský příspěvek ve výši 3.800 Kč. Dne 4. 1. 2012 přitom zakoupila nemovitosti, kdy se jedná o rodinný dům, zahradu, dále vlastní osobní vozidlo zn. BMW, přičemž s ohledem na výši jejích udávaných příjmů vše nasvědčuje tomu, že právě trestnou činností si opatřovala jak movitý, tak nemovitý majetek za účelem vylepšení své životní úrovně. Účast obviněné na trestné činnosti vyplývá i z výpovědí svědků provedených v SRN na základě žádosti státního zástupce o provedení mezinárodní právní pomoci. Z těchto výpovědí se jeví, že obviněná se podílela na distribuci omamných a psychotropních látek, a to marihuany a pervitinu v řádech kilogramů a tímto prodejem spolu s ostatními spoluobviněnými získávala nemalé částky dosahující hranice nejméně značeného prospěchu. Navíc podle příslušného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie si obviněná před svým zadržením aplikovala drogu pervitin.

Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovatelce k případné replice. Ta této možnosti využila. Na své ústavní stížnosti setrvala, přičemž dodala, že judikaturou bylo již dovozeno, že před rozhodováním o dalším trvání vazby dle § 72 trestního řádu má být obviněný předem upozorněn, že bude takto rozhodováno, aby měl vůbec možnost své právo žádat konání vazebního zasedání využít (neboť pokud obviněný neví, že bude rozhodováno, logicky nemůže vědět o možnosti využít svého práva, to jest je svého práva fakticky zbaven). Stěžovatelka byla tedy zkrácena na svých právech již tím, že nebyla nijak předem upozorněna, že bude rozhodováno o dalším trvání vazby.
III.

Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od okresního soud předmětný spis sp. zn. 40 Nt 916/2013 (dále jen "spis okresního soudu"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud úvodem poznamenává, že s účinností od 1. 1. 2012 došlo ke komplexní změně právní úpravy rozhodování o vazbě a proto dřívější judikatura, představovaná i nálezem sp. zn. I. ÚS 969/11, na který stěžovatelka odkazuje, je již jen omezeně použitelná, byť z pohledu požadavků ústavnosti pochopitelně nadále platí obecný princip, že vazebně stíhanému je nutno poskytnou možnost předložit svoji argumentaci k důvodům vazby, a to v určitých případech i formou osobního slyšení, zejména pak tehdy, pokud o to požádá a pokud označí nějaká fakta, která by nebylo možno jinak, než provedením osobního slyšení, objasnit (srovnej i např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1184/08).

Dle současné právní úpravy v § 73d odst. 3 trestního řádu soud musí o ponechání ve vazbě rozhodnout "ve vazebním zasedání, jestliže o to obviněný výslovně požádá, nebo soud a v přípravném řízení soudce považuje osobní slyšení obviněného za potřebné pro účely rozhodnutí o vazbě. Vazební zasedání však není třeba konat, i když o jeho konání obviněný výslovně požádal, jestliže a) obviněný se jej následně odmítl zúčastnit, b) obviněný byl slyšen k vazbě v posledních šesti týdnech, neuvedl žádné nové okolnosti podstatné pro rozhodnutí o vazbě nebo jím uváděné okolnosti zjevně nemohou vést ke změně rozhodnutí o vazbě, c) zdravotní stav obviněného neumožňuje jeho výslech, nebo d) obviněný se propouští z vazby."

Klíčovou otázkou tedy je, zda stěžovatelka o konání vazebního zasedání výslovně požádala. Ústavní soud přitom dospěl k závěru, že nikoliv. Jestliže stěžovatelka poukazuje na svoji žádost o vazební zasedání formulovanou v její žádosti o propuštění z vazby, tato není v nynějším kontextu relevantní. Uvedená žádost se totiž týkala jiného řízení, totiž řízení o žádosti o propuštění z vazby, a nikoliv řízení o ponechání ve vazbě, které je předmětem současné ústavní stížnosti. To vyplývá jednak již právě z toho, že to byla žádost o propuštění z vazby, ve které byl požadavek na vazební zasedání uveden, a dále pak z časových sousledností případu. Jestliže totiž stěžovatelka svoji žádost o konání vazebního zasedání, jak sama uvádí, v pátek 3. 5. 2013 teprve odeslala, a to Krajskému státnímu zastupitelství v Ústí nad Labem, bylo by stěží možno požadovat po okresním soudu, který rozhodoval v pondělí 6. 5. 2013, aby ji reflektoval. Jak uvádí i komentář (Šámal, Pavel a kol.: Trestní řád komentář; 7. vydání, Praha, C. H. Beck, 2013 str. 929), pro žádost o konání vazebního zasedání (o osobní slyšení) nestanoví zákon žádnou lhůtu, z povahy věci je však zřejmé, že musí být učiněna v určitém časovém předstihu před vydáním příslušného rozhodnutí.

Pro úplnost Ústavní soud podotýká, že zcela jinou otázkou je, jak byl požadavek stěžovatelky na osobní slyšení následně reflektován v řízení o její žádosti o propuštění z vazby, do kterého její požadavek na vazební zasedání směřoval, nicméně tímto aspektem se Ústavní soud nemůže zabývat, neboť v takovém případě by ústavní stížnost musela být podána proti jiným rozhodnutím obecných soudů.

Ústavní soud dále zvažoval, zda absence relevantní žádosti stěžovatelky o vazební zasedání nebyla způsobena tím, že jí k jejímu podání nebyl poskytnut nezbytný prostor, kdy stěžovatelka argumentuje, že judikaturou bylo již dovozeno, že před rozhodováním o dalším trvání vazby dle § 72 trestního řádu má být obviněný na toto rozhodování předem upozorněn. Ani v tomto směru však Ústavní soud nemohl stěžovatelce přisvědčit. Stěžovatelka neuvádí, co za konkrétní judikaturu má na mysli, zřejmě však se jedná o usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tvo 9/2012, ve kterém Nejvyšší soud vyslovil, že "jestliže soud mimo hlavní líčení či veřejné zasedání rozhoduje o dalším trvání vazby (§ 72 odst. 1, 3, 4 trestního řádu), pak v souladu s ustanovením § 73d odst. 3 věta první trestního řádu je povinen sdělit obviněnému, že bude rozhodováno o jeho vazbě, poučit jej o právu požádat o konání vazebního zasedání a stanovit mu lhůtu, aby mohl toto právo uplatnit." K tomuto usnesení Nejvyššího soudu se však Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti již opakovaně vyslovil tak, že se s výkladem § 73d odst. 3 trestního řádu v něm zaujatým neztotožnil, a naopak se přiklonil k závěru, že je věcí obviněného požádat o konání vazebního zasedání, aniž by soud byl povinen jej o tomto právu poučit či jinak informovat o tom, že bude rozhodováno o dalším trvání vazby (srovnej usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2215/12, IV. ÚS 3228/12).

Ústavní soud vychází z toho, že vazebně stíhaným nic nebrání, aby prostřednictvím svého advokáta o konání vazebního zasedání požádali podle ustanovení § 73d odst. 3 trestního řádu, zejména mají-li zato, že lze uvést nové okolnosti podstatné pro rozhodnutí o vazbě; stěží lze akceptovat argumentaci, že by advokát, jako osoba práva znalá, měl být ve všech případech o procesním právu svého klienta soudem poučován, a to zejména za situace, kdy je mu bez jakýchkoliv pochybností známo, že o dalším trvání vazby bude (a musí) vazební soud v zákonné lhůtě rozhodovat. Jinak řečeno, je přímo povinností advokáta v rámci obhajoby jím poskytované, včas požádat o konání vazebního zasedání, domníval-li se on nebo jeho klient, že lze uvést nové okolnosti podstatné pro rozhodnutí o vazbě; pokud tak neučiní, nelze nevyužití daného procesního prostředku přičítat obecným soudům.

Ústavní soud tedy v neprovedení osobního slyšení stěžovatelky neshledal porušení jejích ústavních práv, kdy lze navíc přisvědčit i poukazu Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem na to, že stěžovatelka uplatňuje toliko stále stejné skutečnosti. Ústavní soud rovněž neshledal, že by ústavní stížností napadená rozhodnutí nebyla řádně odůvodněna.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. ledna 2014

Kateřina Šimáčková, v.r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.