I. ÚS 2774/13
I.ÚS 2774/13 ze dne 1. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem v právní věci stěžovatelky Oblastní nemocnice Náchod, a. s., IČ: 26000202, se sídlem v Náchodě, Purkyňova 446, zastoupené JUDr. Petrem Nuckollsem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Ústí nad Orlicí, Barcalova 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 7. 2013 č. j. 8 Cmo 17/2013-83, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 10. 2012 č. j. 39 Cm 220/2011-70 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 4. 2012 č. j. 39 Cm 220/2011-43, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení a za účasti Přemysla Peterky, jako vedlejšího účastníka řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Stěžovatelka napadá ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 9. 2013 shora označená rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi bylo porušeno ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala vydání směnečného platebního rozkazu, ve kterém by soud uložil vedlejšímu účastníkovi řízení zaplacení směnečné sumy 2 460 Kč s 6 % úrokem od 26. 12. 2008 do zaplacení a náhradu nákladů řízení.

Soud prvního stupně žalobu zamítl s tím, že jde o neplatnou směnku - splatnost dána lhůtou určenou ve prospěch dlužníka. Nadto uvedl, že uplatněný nárok nemohl soud stěžovateli přiznat z jiného právního důvodu než ze směnky, protože nejde o spor mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti a požadovaná částka nepřevyšuje 100 000 Kč; ve sporu není dána věcná příslušnost krajských soudů a tedy ani příslušnost Krajského soudu v Hradci Králové. Dne 4. 10. 2012 vydal soud usnesení, kterým zamítl návrh žalobce na vydání doplňujícího rozsudku; návrh žalobce shledal nedůvodným.

Odvolací soud, který rozhodoval o odvolání stěžovatelky proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 10. 2012 č. j. 39 Cm 220/2011-70, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Soud nad rámec odůvodnění uvedl, že stěžovatelka podala též odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 4. 2012 č. j. 39 Cm 220/2011-43, které Vrchní soud v Praze dne 20. 8. 2012 usnesením č. j. 8 Cmo 326/2012-60 odmítl.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že její opodstatněnost spatřuje mimo jiné již v tom, že obecné soudy znemožnily právní předchůdkyni stěžovatelky domáhat se stanoveným postupem svého práva u soudu pro neodůvodněný závěr o neplatnosti účastníkem předložené listiny a soud, na který se právní předchůdkyně stěžovatelky obrátila, se proto necítil být věcně příslušným.

Na závěr ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud vydal nález, kterým by shora označená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové zrušil.
II. Ústavní soud je povinen v prvé řadě posoudit, zda byla ústavní stížnost podána v souladu s ustanovením § 75 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Z obsahu listin předložených stěžovatelkou plyne, že ústavní stížnost směřuje proti těmto rozhodnutím: a) usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 7. 2013 č. j. 8 Cmo 17/2013-83; b) usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 10. 2012 č. j. 39 Cm 220/2011-70; c) rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 4. 2012 č. j. 39 Cm 220/2011-43.

Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). Podle odst. 2 téhož ustanovení Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, nebo v řízení o podaném opravném prostředku podle odstavce 1 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma.

Z usnesení Vrchního soudu v Praze plyne, že stěžovatelka proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 4. 2012 č. j. 39 Cm 220/2011-43 podala odvolání. Ústavní soud vycházel z informací obsažených v usnesení Vrchního soudu v Praze a dospěl k závěru, že ústavní stížnost zde byla podána zjevně opožděně. Vrchní soud v Praze o odvolání stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové rozhodl pod č. j. 8 Cmo 326/2012-60 dne 20. 8. 2012. Podle ustanovení § 75 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném do 1. 1. 2013, lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku. Ústavní stížnost byla však podána dne 10. 9. 2013.

Pokud jde o část ústavní stížnosti směřující proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 10. 2012 č. j. 39 Cm 220/2011-70 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 7. 2013 č. j. 8 Cmo 17/2013-83, jde o nepřípustný návrh. Obě dvě rozhodnutí obecných soudů jsou povahy nemeritorní, posuzující návrh stěžovatelky na vydání doplňujícího rozsudku. Usnesení Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího bylo vydáno dne 17. 7. 2013 a obsahuje správné poučení o opravném prostředku - dovolání k Nejvyššímu soudu. Odvolací soud též neopomenul uvést zákonné podmínky pro uplatnění mimořádného opravného prostředku uvedením odkazu na ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Podle ustanovení § 237 o. s. ř., ve znění zákona č. 404/2012 Sb., je účastníkům řízení dán bezpochyby širší prostor pro uplatnění dovolání, než tomu bylo doposud. Na tuto koncepční změnu přípustnosti dovolání reaguje ustanovení § 75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu.

Dosavadní konstrukce ustanovení § 75 zákona o Ústavním soudu mířila na dovolání podle dosavadního ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Vzhledem k tomu, že se opouští dosavadní koncepce přípustnosti dovolání podle občanského soudního řádu, která byla založena na diformitě, skryté diformitě a judikatorním přesahu rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně, dochází též ke změně podmínek přípustnosti ústavní stížnosti. Podle nově účinné právní úpravy musí stěžovatel vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a to včetně mimořádného opravného prostředku - zde dovolání. Pokud tak neučiní, bude ústavní stížnost bez dalšího nepřípustná (srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 404/2012 Sb., čl. III., bod 6).

Ústavní soud na závěr shrnuje, že ústavní stížnost směřující proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 4. 2012 č. j. 39 Cm 220/2011-43 je podána dílem opožděně a zbylá část ústavní stížnosti směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 7. 2013 č. j. 8 Cmo 17/2013-83 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 10. 2012 č. j. 39 Cm 220/2011-70 je nepřípustná.

S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než aby část návrhu ve vztahu ke stěžovatelce odmítl dle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném do 1. 1. 2013, jako návrh podaný opožděně; ve zbylé části ústavní stížnosti, v níž nebyl vyčerpán mimořádný opravný prostředek (dovolání), dospěl Ústavní soud k závěru, že o ní není oprávněn rozhodnout jinak, než ji pro nepřípustnost odmítnout [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 82/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném po 1. 1. 2013].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. října 2013

Ludvík David, v. r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.