I. ÚS 2773/08
I.ÚS 2773/08 ze dne 10. 12. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Ivanou Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. B., zastoupeného Mgr. Ivanou Stlukovou, advokátkou, se sídlem Křemencova 1, 110 00 Praha 1, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. 8 T 230/2007, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. 5 To 333/2008, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 11. 2008, stěžovatel napadl usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. 8 T 230/2007 (dále jen "usnesení obvodního soudu"), kterým bylo podle § 31 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") rozhodnuto, že předseda senátu JUDr. O. H. není ve smyslu § 30 odst. 1 trestního řádu vyloučen z rozhodování ve stěžovatelově věci. Rovněž napadl usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. 5 To 333/2008 (dále jen "usnesení městského soudu"), jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení obvodního soudu.

Stěžovatel v ústavní stížnosti trvá na svém názoru, že citovaný předseda senátu je podjatý. V průběhu hlavního líčení byl totiž tento soudce nucen stěžovatele již jednou propustit z vazby na svobodu, neboť v rozporu se zákonem opominul prodloužil její trvání. Z podnětu státního zástupce na něj v této souvislosti byla podána kárná žaloba a toto kárné řízení probíhalo souběžně s hlavním líčením vedeným proti stěžovateli.

Stěžovatel je přesvědčen, že obvodní soud výše uvedeným rozhodnutím porušil jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces, jak stanoví čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

II.

Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.

Obvodní soud sdělil, že předmětné kárné řízení skončilo s výsledkem "od uložení kárného opatření se upouští", odůvodněným především kladným hodnocením soudce a nepříznivou situací u zdejšího soudu, která spočívá v nedostatečném obsazení soudci a personálem. Pochybení v tomto směru byla vytknuta městskému soudu a Ministerstvu spravedlnosti.

Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 2 poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužilo.

Městský soud toliko odkázal na odůvodnění svého usnesení.

Městské státní zastupitelství v Praze sdělilo, že uvedené námitky stěžovatele nelze považovat za důvodné a navrhlo ústavní stížnost odmítnou jako zjevně neopodstatněnou.

Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovateli k případné replice. Ten sdělil, že na podané ústavní stížnosti trvá.
III.

Ústavní stížnost není přípustná.

Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád České republiky stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat. Princip subsidiarity je přitom nutno důsledně uplatňovat i ve vztahu k trestnímu řízení.

Všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práv poskytuje, nebyly před podáním ústavní stížnosti vyčerpány. Stěžovatel měl totiž k dispozici možnost podat dovolání, kdy námitka uplatněná v ústavní stížnosti spadá pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) trestního řádu. Na věci nic nemění ani skutečnost, že toto dovolání by nemohlo být podáno přímo proti ústavní stížností napadeným rozhodnutím, nýbrž proti rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé. Splnění požadavku na vyčerpání veškerých procesních prostředků je totiž nutno posuzovat v celkovém kontextu. Z Ústavním soudem opatřeného spisového materiálu obvodního soudu přitom vyplývá, že pokud jde o některé body obžaloby, soudem druhého stupně již bylo rozhodnuto o vině a trestu před datem podání ústavní stížnosti a proti takovýmto pravomocným výrokům již bylo možno podat dovolání.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za nepřípustnou a podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. prosince 2009

Ivana Janů, v.r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.