I. ÚS 277/05
I.ÚS 277/05 ze dne 21. 3. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. R., zastoupené JUDr. Jiřím Novákem, advokátem se sídlem Praha 2, Sokolská třída 60, pobočka v Přerově, náměstí TGM 11, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2005, čj. 7 Afs 11/2005 - 95, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 8. 2004, čj. 15 Ca 164/2003 - 66, za účasti Finančního ředitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení shora označených rozhodnutí pro porušení čl. 1 a čl. 90 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních lidských práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též "Úmluva"). Shrnula procesní historii svého případu a uvedla, že Krajský soud v Ústí nad Labem (dále též "krajský soud") usnesením ze dne 4. 8. 2004, čj. 15 Ca 164/2003 - 66, odmítl správní žalobu stěžovatelky, podanou dne 25. června 2003, protože nebyla dodržena lhůta dvou měsíců, určená v § 72 odst. 1 soudního řádu správního (dále jen "SŘS"), která počíná běžet od oznámení rozhodnutí doručením jeho písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem. Za den rozhodný pro počátek běhu lhůty považoval krajský soud 24. duben 2003, kdy bylo správní žalobou napadené rozhodnutí doručeno právnímu zástupci stěžovatelky. Nikoliv tedy 25. duben 2003, kdy bylo totéž rozhodnutí doručeno samotné stěžovatelce. Lhůta pro podání správní žaloby proto stěžovatelce marně uběhla již 24. června 2003 a její správní žaloba, podaná dne 25. června 2003, byla podána opožděně. Tento právní názor krajského soudu potvrdil Nejvyšší správní soud přesto, že stěžovatelka tvrdila, že plná moc udělená jejímu právnímu zástupci nebyla neomezená, naopak byla omezená jen na určité úkony.

Stěžovatelka odkázala na závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 433/01 nebo nálezu sp. zn. IV. ÚS 239/03, které rozlišují plnou moc speciální a plnou moc generální. Plná moc právního zástupce stěžovatelky ze dne 6. dubna 2001 byla, ve smyslu těchto nálezů, speciální, tedy "omezená", týkající se jen určitých úkonů. Stěžovatelka upozornila na skutečnost, že v průběhu řízení před správcem daně vystavila dvě plné moci, nejprve plnou moc pro jejího daňového poradce ze dne 24. 2. 2001, která byla zjevně neomezená ("... aby mne zastupoval bez omezení v daňovém a správním řízení před finančním úřadem"). Druhá plná moc, udělená právnímu zástupci JUDr. Rudolfu Postlovi dne 6. 4. 2001, byla podle stěžovatelky zjevně plnou mocí omezenou, a to na již vydané platební výměry finančního úřadu.

Podle nálezu sp. zn. I. ÚS 433/01 je pochybení správního soudu, v určení povahy plné moci, důvodem pro úspěšnou ústavní stížnost. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je, podle stěžovatelky, v rozporu též s jeho vlastní judikaturou čj. 5 Afs 16/2004 - 60, publikovanou pod č. SJS 437/2005 ve Sbírce rozhodnutí NSS č. 1/2005. Pokud se Nejvyšší správní soud dostal do rozporu i s vlastní judikaturou, je to o to závažnější, protože podle § 12 odst. 1 SŘS je jedním z hlavních úkolů Nejvyššího správního soudu zajišťovat jednotnost a zákonnost rozhodování ve správním soudnictví. Skutečnost, že jde o plnou moc omezenou, ostatně akceptoval jak finanční úřad, tak i finanční ředitelství, které doručovaly písemnosti stěžovatelce i jejímu právnímu zástupci. Navíc doložka právní moci, vyznačená na rozhodnutí, vycházela výlučně z data doručení rozhodnutí stěžovatelce, nikoliv jejímu právnímu zástupci. Postup správních orgánů i doložka právní moci tak založily dobrou víru stěžovatelky o tom, že dnem rozhodným pro počátek běhu lhůty k podání správní žaloby je až 25. duben 2003, tedy den doručení rozhodnutí stěžovatelce. V tomto směru stěžovatelka odkázala na nález sp. zn. III. ÚS 456/97, potvrzený stanoviskem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 8/98.

Konečně stěžovatelka přinesla argument, že Nejvyšší správní soud se ve svém rozhodnutí vůbec nezabýval námitkou, že správní rozhodnutí muselo být stěžovatelce doručeno v každém případě proto, že měla, ve smyslu § 17 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., v daňovém řízení něco vykonat. To je v rozporu s konstantní judikaturou Ústavního soudu, např. s nálezem sp. zn. I. ÚS 492/03.

Ústavní soud požádal, v souladu s ustanovením § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), účastníky řízení o vyjádření.

Krajský soud v Ústí nad Labem plně odkázal na své rozhodnutí.

Nejvyšší správní soud mj. uvedl, že stěžovatelka jen opakuje námitky, uplatněné již v kasační stížnosti. To, že plná moc, udělená 6. dubna 2001 právnímu zástupci stěžovatelkou, je plnou mocí neomezenou, vyplývá jak z jejího textu, tak zejména z vyjádření stěžovatelky ze dne 5. března 2002 do protokolu u finančního úřadu. Nejvyšší správní soud odmítl tvrzení stěžovatelky, že se nezabýval její námitkou o tom, že jí rozhodnutí mělo být doručeno proto, že měla něco osobně vykonat. Odkázal na str. 3 a 4 odůvodnění svého rozhodnutí. Na správnosti jeho rozhodnutí nic nemění ani vyznačení doložky plné moci, kterým správní soud není vázán. Stěžovatelka ostatně nemohla být jednáním správního orgánu ani uvedena v omyl, proto není aplikovatelný stěžovatelkou zmíněný nález sp. zn. III. ÚS 46/97. Stěžovatelkou citovaný judikát Nejvyššího správního soudu řeší zcela jinou situaci, takže na její věc není aplikovatelný, stejně jako nález sp. zn. I. ÚS 433/01, kterým argumentuje stěžovatelka. Nejvyšší správní soud proto navrhl odmítnutí, resp. zamítnutí ústavní stížnosti.

Stěžovatelka v replice k vyjádření Nejvyššího správního soudu poznamenala, že ani ve svém vyjádření se Nejvyšší správní soud nedokázal vypořádat s její námitkou, že v dané věci měla osobně něco vykonat, ve smyslu § 17 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., a proto měla, v každém případě, obdržet rozhodnutí správního úřadu. Stěžovatelka nesouhlasí s interpretací svého vyjádření ze dne 5. března 2002 do protokolu finančního úřadu.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud na úvod zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických a právnických osob a korektností aplikace každého jednotlivého zákonného ustanovení, ledaže by to současně znamenalo porušení základního práva nebo svobody, zaručeného ústavním pořádkem ČR (srov. nález sp. zn. I. ÚS 68/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 1, str. 123). Jak Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesně-právním a hmotně-právním rámci. Procesně-právní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy České republiky. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 Ústavy ČR) a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů svá rozhodnutí odůvodnit. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy ČR.

Naopak v případě, kdy obecné soudy respektují kautely určující minimální míru racionality a konzistence skutkové a právní argumentace, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzovat skutkový stav, jako správně zjištěný obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, str. 257 a násl. a ustálená judikatura na tento nález navazující).

Příkladem, kdy Ústavní soud zasáhne a rozhodnutí obecného soudu zruší, jsou případy svévolné aplikace podústavního práva ze strany obecného soudu, jíž schází smysluplné odůvodnění (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 549/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 22, str. 65 a další).

Obě napadená rozhodnutí řeší otázku včasnosti podání správní žaloby stěžovatelky, která závisí na otázce, od kterého okamžiku začala běžet lhůta na podání žaloby. Buď začala běžet od doručení rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem stěžovatelce nebo od doručení napadeného rozhodnutí právnímu zástupci stěžovatelky. Správný závěr vyplývá, ve smyslu § 17 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, z posouzení plné moci právního zástupce stěžovatelky. Buď se jedná o plnou moc neomezenou (kdy se doručuje jen zástupci) nebo o plnou moc omezenou jen na určité úkony (kdy se doručuje jak zástupci, tak příjemci).

Podle § 17 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb. "má-li příjemce zástupce s neomezenou plnou mocí pro celé daňové řízení, doručuje se písemnost pouze tomuto zástupci. Pokud má zástupce příjemce plnou moc omezenou na určité úkony, doručuje se písemnost vztahující se k takovým úkonům příjemci i jeho zástupci. Má-li příjemce osobně v daňovém řízení něco vykonat, doručuje se písemnost jemu i jeho zástupci." Je nepochybné, což vyplývá i z judikatury Ústavního soudu, že za určitých okolností může být interpretace tohoto ustanovení protiústavní. Tak k tomu došlo v případě stěžovatelkou citovaného nálezu sp. zn. IV. ÚS 239/03, kde Ústavní soud mj. uvedl, že "byla-li v daňovém řízení udělena plná moc pouze pro zastupování v odvolacím řízení, nelze ji považovat za plnou moc udělenou pro celé řízení ve smyslu ustanovení § 17 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb." (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 31, str. 159). Obdobně rozhodl Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 433/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 29, str. 117).

I když byly tyto nálezy vydány za právní úpravy správního soudnictví, platné před 1. lednem 2003, jsou přiměřeně použitelné též za právní úpravy nové. Při výkladu těchto nálezů však nelze nevzít zřetel na to, že počínaje 1. lednem 2003 je to Nejvyšší správní soud, který sjednocuje judikaturu správních soudů a přispívá tak k právní jistotě adresátů veřejnoprávních norem. Dbá též o ústavní konformitu interpretace těchto norem v souladu se závěry vymezenými nálezy Ústavního soudu. Řada rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, např. rozsudek ze dne 2. 6. 2005, čj. 2 Afs 37/2005 - 89, příp. rozsudek ze dne 14. 9. 2005, čj. 2 Afs 180/2004 - 44 (oba publikované na www.nssoud.cz), nasvědčují, že Nejvyšší správní soud si je vědom své povinnosti ústavně konformního výkladu a povinnosti respektovat nálezy Ústavního soudu. Shora citované nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 239/03 a sp. zn. I. ÚS 433/01 tedy neznamenají, a za nové úpravy správního soudnictví, počínaje 1. lednem 2003, ani znamenat nemohou (v rozporu s tím, jak tyto nálezy hodnotí stěžovatelka), neomezenou možnost Ústavního soudu přezkoumávat výklad § 17 odst. 7 u každého jednotlivého rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Je zásadně na správním soudnictví, aby při respektování judikatury Ústavního soudu určilo, kdy je určitá plná moc, ve smyslu § 17 odst. 7 omezená a kdy je neomezená. Ústavní soud zasáhne pouze v případě excesu při hodnocení určité plné moci, tedy ve smyslu shora citované judikatury Ústavního soudu, v případě "extrémního nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními", resp. "svévolné aplikace normy podústaního práva ze strany obecného soudu".

Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu se plně a ústavně konformně vypořádalo se všemi námitkami stěžovatelky, vyjma námitky, týkající se aplikace § 17 odst. 7 in fine zákona č. 337/1992 Sb. (k tomu viz níže). Ústavní soud nepřehlédl, že Nejvyšší správní soud aplikoval relevantní judikaturu Ústavního soudu. Stěžovatelkou citované nálezy nelze bez dalšího na její situaci aplikovat. Podle § 10 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb. lze plnou moc udělit ústně do protokolu. Proto nebylo protiústavní a není na Ústavním soudu, aby tuto aplikaci § 17 odst. 7 přehodnocoval, pokud Nejvyšší správní soud přihlédl k vyjádření stěžovatelky do protokolu finančního úřadu, že "plná moc pro JUDr. Rudolfa Postla platí pouze v daňovém řízení ohledně platebních výměrů na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 1996 - 1999, včetně odvolacího řízení souvisejícího s platebními výměry, které jsou výslovně uvedeny v plné moci ze dne 6. 4. 2001" (zvýraznění doplněno). Tím se podle Nejvyššího správního soudu ozřejmilo, že plná moc není omezena jen na odvolací řízení a není z této plné moci ani jinak vidět snaha stěžovatelky zastoupení omezit (na rozdíl od shora citovaných nálezů sp. zn. IV. ÚS 239/03 a sp. zn. I. ÚS 433/01).

Ústavní soud neshledává nic protiústavního na názoru Nejvyššího správního soudu, který shledal jako relevantní pro výklad § 17 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb. také ustanovení § 10 odst. 3 téhož zákona, podle něhož "daňový subjekt, jeho zákonný zástupce nebo ustanovený zástupce se může dát zastupovat zástupcem, jehož si zvolí. V téže věci může mít současně jen jednoho zástupce. Zástupce jedná v rozsahu plné moci udělené písemně nebo ústně do protokolu. Není-li rozsah zmocnění vymezen nebo není-li vymezen přesně, je tato plná moc pro daňové řízení neomezená." Citované ustanovení § 10 odst. 3 in fine, podle Nejvyššího správního soudu, zakotvuje fikci, podle níž, nemá-li plná moc přesně vymezený rozsah zmocnění, platí, že jde o plnou moc neomezenou. Na takovémto závěru Nejvyššího správního soudu není nic protiústavního a Ústavní soud jej akceptuje, protože správný význam správního práva určuje s konečnou pravomocí Nejvyšší správní soud (pokud takovýto význam není v rozporu s ústavním pořádkem). Ústavní soud jako obiter dictum upozorňuje, že tento výklad je v souladu též s relevantní právní doktrínou (např. Kaniová, L., Schillerová, A., Správa daní, Linde, Praha 2001, str. 57).

Stěžovatelka rovněž argumentuje nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 456/97 (publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 10, str. 289), podle kterého doložka právní moci sice není právní skutečností, která by zakládala, měnila nebo rušila právní vztahy, avšak je úředním osvědčením o právní skutečnosti (nabytí právní moci). Jako takové jí svědčí presumpce správnosti a strana soudního sporu není povinna zkoumat, či nahlížením do spisu ověřovat, zda takto úředně osvědčená právní skutečnost nastala tak, jak je v osvědčení uvedeno. Stěžovatelka ovšem pomíjí, že předmětem aplikace v řízení před obecnými soudy, ve věci sp. zn. III. ÚS 456/97, byl tehdy platný občanský soudní řád, resp. ustanovení § 240 odst. 1 OSŘ, podle něhož bylo možno podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu. Nesprávným vyznačením právní moci tak obecný soud uvedl účastníka řízení ve věci sp. zn. III. ÚS 456/97 v omyl o běhu lhůty pro podání dovolání.

Naopak v přezkoumávané věci bylo aplikováno ustanovení § 72 odst. 1 SŘS, podle něhož musí být žaloba proti rozhodnutí správního orgánu podána do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem. Na rozdíl od případu sp. zn. III. ÚS 456/97, tedy v tomto případě, lhůta pro podání žaloby byla závislá nikoliv na právní moci správního rozhodnutí, ale na doručení tohoto rozhodnutí. Z toho plyne, že nález sp. zn. III. ÚS 456/97 není na tento případ použitelný.

Stěžovatelka dále tvrdí, že finanční úřad i finanční ředitelství akceptovaly, že jde o plnou moc omezenou, protože doručovaly písemnosti stěžovatelce i jejímu právnímu zástupci. K tomu Ústavní soud (který se v tomto ztotožňuje s oběma správními soudy) uvádí, že nemůže být protiústavní, pokud správní soudy dospěly k závěru, že stěžovatelka měla v předmětné věci zástupce s neomezenou plnou mocí, a proto bylo zcela postačující, aby bylo doručeno pouze tomuto zástupci. Pokud finanční ředitelství doručilo, nad rámec povinností uložených zákonem, své rozhodnutí i stěžovatelce, je třeba toto doručení považovat, z hlediska ustanovení § 17 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., za zcela nadbytečné a zároveň i právně irelevantní pro posuzování dodržení lhůty k podání žaloby.

Stěžovatelka poukázala na to, že napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu je v rozporu též s publikovanou judikaturou Nejvyššího správního soudu, konkrétně s jeho právním názorem, vysloveným pod č. 437 Sb. NSS. Pokud by se tak stalo, mohlo by to, za určitých podmínek, vskutku založit protiústavnost rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Součástí ústavního rámce nezávislosti soudů je totiž také jejich povinnost dbát rovnosti v právech, plynoucí z čl. 1 Listiny. Tomu korespondují základní práva, vyplývající z principu rovnosti. Rovnost v právech ve vztahu k obecným soudům zakládá, kromě jiného, právo na stejné rozhodování ve stejných případech. Tím vylučuje libovůli při aplikaci práva ve smyslu shora citované judikatury Ústavního soudu. Za porušení principu rovnosti v právech nutno považovat též případy, kdy týž obecný soud neposkytne účastníkům ochranu v jejich základních právech a svobodách, ač již tato ochrana ve skutkově obdobných případech byla stejným orgánem přiznána.

Podle právní věty č. 2 rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, publikovaného pod č. 437 Sb. rozhodnutí NSS, jak ji cituje i stěžovatelka, "plná moc zmocňující zástupce daňového subjektu ke všem úkonům, týkajícím se daňové kontroly, není neomezenou plnou mocí pro celé daňové řízení (...). Písemnosti vztahující se k daňové kontrole, resp. i k dodatečnému platebnímu výměru, proto správce daně doručuje daňovému subjektu i jeho zástupci (...); dodržení lhůty k podání žaloby (...), proti rozhodnutí o zamítnutí žalobcova odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru se však posoudí od jeho doručení daňovému subjektu." Ústavní soud nevidí nic protiústavního na tom, co uvádí Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření, tedy, že tuto právní větu nutno vykládat v kontextu celého rozhodnutí. Z toho vyplývá, že plná moc byla, v případě publikovaném jako č. 437 Sb. rozhodnutí NSS, omezena na daňovou kontrolu a podání odvolání. Na rozdíl od případu stěžovatelky tedy obsahovala přesné vymezení úkonů, takže odlišnost obou věcí je očividná. Vnitřní rozpornost judikatury Nejvyššího správního soudu, kterou argumentuje stěžovatelka, proto není dána.

Stěžovatelka konečně upozornila na to, že Nejvyšší správní soud se v napadeném rozhodnutí nijak nevypořádal s její námitkou, že v dané věci měla osobně něco vykonat ve smyslu § 17 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., a proto měla v každém případě obdržet rozhodnutí správního úřadu.

Ústavní soud souhlasí se stěžovatelkou, že v tomto aspektu se Nejvyšší správní soud s její námitkou nevypořádal, na rozdíl od Krajského soudu v Ústí nad Labem, podle kterého se o rozhodnutí, podle něhož má stěžovatelka osobně něco vykonat, nemůže v žádném případě jednat (viz str. 2 napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem). Ústavnímu soudu je z právní literatury a judikatury obecných soudů známo (a vyplývá to též z napadeného rozhodnutí krajského soudu), že platební výměr ani dodatečný platební výměr nemají povahu rozhodnutí, kterým by se ukládalo příjemci tohoto rozhodnutí ve smyslu § 17 odst. 7 in fine zákona č. 337/1992 Sb. "osobně v daňovém řízení něco vykonat" (srov. např. Kobík, J., Správa daní a poplatků s komentářem, ANAG 2004, str. 70). Pokud by tedy mělo být toto opomenutí, v odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, důvodem pro jeho zrušení, byl by zrušovací nález Ústavního soudu čistě formalistický, neboť jediným výsledkem zásahu Ústavního soudu by bylo, že by se stěžovatelce dostalo, v odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu, výslovně takové informace, která je v právní oblasti všeobecně známá a nekontroverzní.

Ústavní soud v této souvislosti upozorňuje na svou konstantní judikaturu (viz nález sp. zn. I. ÚS 60/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 11, str. 9 a další), podle níž není "superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionisticky "předělávat řízení", které před obecnými soudy proběhlo a případně sestavovat inventář všech možných pochybení. Jeho povinností je neztratit ze zřetele skutečné poslání Ústavního soudu a omezit se na svůj základní úkol, jímž není kontrola a sjednocování soudní činnosti ve všech směrech a ohledech, nýbrž posuzování její konformity s Ústavou ČR ve sporných případech. Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu musí být proto intenzita, s níž bylo zasaženo do Ústavou ČR zaručených základních práv a v této souvislosti zjištění, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření, základních práv." Ústavní soud, který chápe ústavnost v jejím materiálním, a nikoliv formálním pojetí, tedy dospěl k závěru, že případný nález, zrušující rozsudek Nejvyššího správního soudu proto, že se nevyjádřil k jednomu bodu kasační stížnosti, by za těchto (shora vysvětlených) okolností zcela zastřel smysl a podstatu Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti, nikoliv zákonnosti.

Ústavní soud, s ohledem na všechny shora uvedené důvody, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a proto ji, podle ustanovení § 43 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. března 2006

František Duchoň předseda I. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.