I. ÚS 2765/09
I.ÚS 2765/09 ze dne 17. 12. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Ji. J., zastoupené JUDr. Vladimírem Turkem, advokátem se sídlem Praha 2, Krkonošská 16, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 8. 2009, čj. 1 Co 100/2009 - 383, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2009, čj. 37 C 35/2003 - 370, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včasnou ústavní stížností stěžovatelka požaduje zrušení v záhlaví uvedených usnesení obecných soudů a tvrdí, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 7 odst. 1 a 2, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 11 odst. 1, čl. 28, čl. 36 odst. 1, 2 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatelka zrekapitulovala průběh řízení před obecnými soudy, které skončilo zastavením řízení o její žalobě na ochranu osobnosti s návrhem na přiznání nemajetkové újmy ve výši 600.000,- Kč, neboť nezaplatila soudní poplatek z odvolání. Obecné soudy nebraly v potaz důkazy, které předkládala. Z řízení se stala "fraška", kdy se jí účastníci řízení vysmívali. Namítla i podjatost soudkyně, rozhodující v její věci. Stěžovatelka dále polemizuje s odůvodněním usnesení Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 866/09, kterým byla odmítnuta její předchozí ústavní stížnost s tím, že konstatování Ústavního soudu, že napadená rozhodnutí nevykazují prvky svévole, ač to podrobně popsala, považuje za tristní.

Z připojených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze, jako soud prvního stupně, v záhlaví označeným usnesením zastavil odvolací řízení, neboť stěžovatelka, přes výzvu soudu, nezaplatila soudní poplatek. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze zmíněné usnesení městského soudu potvrdil. Poukázal na skutečnost, že usnesením městského soudu ze dne 22. 11. 2006, čj. 37 C 35/2003 - 160, ve spojení s usnesením odvolacího soudu ze dne 5. 3. 2007, čj. 1 Co 8/2007 - 174, bylo stěžovatelce odňato osvobození od soudních poplatků v rozsahu jedné čtvrtiny. Její návrh, aby byla osvobozena zcela, byl zamítnut usnesením městského soudu ze dne 3. 11. 2008, čj. 37 C 35/2003 - 356, ve spojení s usnesením odvolacího soudu ze dne 17. 12. 2008, čj. 1 Co 509/2008 - 366. Za této situace vyzval soud prvního stupně stěžovatelku k zaplacení soudního poplatku 6.000,- Kč z odvolání do 3 dnů a poučil ji o následcích jeho nezaplacení. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka soudní poplatek nezaplatila, soud odvolací řízení zastavil podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991, o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích").

Odvolací soud dále konstatoval, že nepřehlédl žádost stěžovatelky ze dne 5. 2. 2009 o "odstranění tvrdosti zákona", avšak postup podle § 9 odst. 4 zákona o soudních poplatcích nepřicházel v její věci v úvahu, neboť soudu, ve lhůtě určené k zaplacení poplatku, nesdělila žádné okolnosti, které by nasvědčovaly nebezpečí z prodlení, jak uvedené ustanovení předpokládá.
Na základě přezkoumání ústavní stížnosti a napadených usnesení Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelka napadla usnesení obecných soudů o nepřiznání osvobození od soudních poplatků a o zastavení řízení. Stěžovatelka uvedla v podstatě totožné argumenty jako v řízení před obecnými soudy. Jak soud prvního stupně, tak odvolací soud se ovšem, jak vyplývá z výše citovaného, její věcí důsledně zabývaly a rozhodly po správné aplikaci příslušných zákonných ustanovení. Odvolací soud se nadto vypořádal se všemi námitkami stěžovatelky, které opět vznesla i v ústavní stížnosti.

Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že i tato ústavní stížnost stěžovatelky staví Ústavní soud do role další přezkumné instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší, s ohledem na ustanovení čl. 83 Ústavy ČR. Posláním Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva či svobody stěžovatelů. K tomu ovšem v dané věci nedošlo. Soudy obou stupňů se dostatečně a řádně věcí zabývaly a svá rozhodnutí podrobně a srozumitelně odůvodnily. Ústavní stížnost představuje především pouhý nesouhlas stěžovatelky s výsledkem rozhodnutí obecných soudů a neochotu vzít na vědomí skutečnost, že nesplňuje podmínky pro úplné osvobození od soudních poplatků. Ústavní soud tak ve zkoumané věci neshledal nic, co by ji posouvalo do ústavně právní roviny.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. prosince 2009

František Duchoň, v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.