I. ÚS 276/17
I.ÚS 276/17 ze dne 7. 3. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Ing. Aleše Čecha, t. č. ve Vazební věznici Olomouc, zastoupeného Mgr. Michalem Zbožínkem, advokátem se sídlem kanceláře v Olomouci, Sokolská 7, proti usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. října 2016 č. j. 49 T 7/2015-11579 a Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. listopadu 2016 č. j. 2 To 87/2016-11746, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odstavcích 2 a 5 a v čl. 36 odstavci 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Shora citovaným usnesením Krajský soud v Ostravě zamítl žádost o propuštění z vazby stěžovatele obžalovaného pro zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku spáchaný formou organizované zločinecké skupiny podle § 129 trestního zákoníku. Soud zároveň nepřijal návrh na uložení dohledu probačního úředníka ani návrh na uložení omezení spočívajícího v zákazu vycestování do zahraničí ani nabídku písemného slibu stěžovatele; nepřijal dále ani nabídku na převzetí záruky za další jeho chování předloženou devíti osobami. Následnou stížnost Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením zamítl.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rekapituluje průběh svého vazebního stíhání. Při rozhodování o dalším trvání vazby má podle stěžovatele být pečlivě posuzováno, zda je tento institut nezbytným nástrojem pro dosažení účelu, či zda je možno nahradit jej nástrojem jiným; poukázal přitom na doktrínu zesílených důvodů pro další ponechání ve vazbě a připomněl judikaturu Ústavního soudu k této problematice. Dodává, že je ve vazbě již od 13. 5. 2015. V jeho případě je důvodnost vazby útěkové podle soudu dána hrozbou vysokého trestu, existujícími kontakty v zahraničí, kde kdysi stěžovatel studoval, a faktem, že hovoří anglicky a německy. To stěžovatel považuje za odůvodnění nedostatečné, založené toliko na nepodložených spekulacích. V minulosti měl pracovní kontakty se spoluobžalovaným Fischer-Bernardem. Ty však již v současné době nemá. Žádné další kontakty se zahraničím neexistují. K údajnému přístupu k finančním prostředkům dodává, že pokud by rozsáhlými prostředky stěžovatel disponoval, zcela jistě by jich využil pro složení peněžité záruky, která by mohla nahradit jeho vazbu. Důkazní situace v rámci trestního stíhání se podle názoru stěžovatele nevyvinula takovým způsobem, aby vyšly najevo nové skutečnosti zvyšující podezření z útěku.

4. Paušálně obecné soudy odmítají i všechny navrhované náhrady za vazbu. Jako nepřípustnou hodnotí i úvahu obecných soudů, podle níž jeho nezpochybněné fungující rodinné zázemí a renomé ve společnosti nezabránily v zapojení do struktur páchajících trestnou činnost.

5. Stěžovatel má podle svého tvrzení silné vazby k rodině i ke svému rodišti, což vylučuje náhlé změny. Proto má za to, že by měl být z vazby propuštěn na svobodu a navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
6. Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud předesílá, že osobní svoboda představuje v demokratickém právním státě jednu z nejdůležitějších hodnot. Je předpokladem toho, aby si mohl každý sám uspořádat svůj vlastní život, aby mohl rozhodovat o jeho podstatných aspektech a naplno uplatňovat svá další práva (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 916/13). Význam osobní svobody plyne již ze samotné systematiky Listiny, v níž je čl. 8 zaručující osobní svobodu jednotlivce zařazen hned po právu na život (čl. 6) a právu na osobní integritu, včetně práva nebýt mučen či podroben krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení (čl. 7).

8. Jakkoliv tato svoboda již ze své podstaty nemůže být neomezená, se zásahy do ní mohou být spojeny neodstranitelné následky ve všech sférách života jednotlivce. Omezením osobní svobody je často znemožněn, implicitně ztížen či dotčen výkon některých dalších práv a svobod, jako je například svoboda pohybu a pobytu podle čl. 14 Listiny či právo na soukromý a rodinný život podle čl. 10 odst. 2 Listiny. Stát, který je založen na úctě k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 odst. 1 Ústavy), do ní proto může zasahovat pouze na základě zákona a v jeho mezích a nesmí se při tom dopustit svévole (čl. 8 odst. 1 a 5 ve spojení s čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny). Trvání na dodržení všech zákonem stanovených podmínek omezení osobní svobody představuje základní garanci, že budou skutečně respektována práva dotčeného jednotlivce a že v jeho případě nedojde ke zneužití moci (nález ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 916/13). Obdobné záruky poskytují čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), či čl. 9 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

9. Vazbě, jakožto legitimní ústavní výjimce z obecného pravidla nepřípustnosti zásahu do osobní svobody jednotlivce (čl. 8 odst. 5 Listiny), byla v judikatuře Ústavního soudu věnována mimořádná pozornost. Vazba představuje významný zásah do života obviněného, neboť jej izoluje od jeho rodinného a sociálního prostředí a nezřídka jej stigmatizuje, což má pro něj závažné sociální, psychologické, ale rovněž ekonomické důsledky, spočívající v pozbytí možnosti pracovat a tím i zdroje příjmů. Držení ve vazbě může také sloužit jako prostředek nátlaku na obviněného, aby se dosáhlo jeho doznání. Výjimečnost tohoto zajišťujícího institutu je dána především tím, že zbavuje svobody a vystavuje výše popsaným negativním dopadům osobu presumovaně nevinnou před definitivním zjištěním viny [srov. Repík, B.: Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo. Praha: Orac, 2002, s. 228, též nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 897/08 (N 139/50 SbNU 235)].

10. Zásada presumpce neviny, dle níž musí být s každým jednotlivcem zacházeno jako s nevinným až do chvíle, než je pravomocným odsuzujícím rozsudkem prokázán opak (čl. 40 odst. 2 Listiny), je neodmyslitelnou součástí vztahu mezi státem a jednotlivcem v otevřené demokratické společnosti. Tato zásada má svůj význam nejenom z hlediska předcházení justičním omylům, ale také z hlediska vyvážení nerovnosti mezi jednotlivcem a státem. Stát, na rozdíl od jednotlivce, totiž disponuje početným aparátem a širokým spektrem pravomocí, díky nimž může jednotlivce podrobit vyšetřování, trestnímu stíhání, soudnímu procesu či odsouzení a potrestání; má tedy jasnou mocenskou převahu. Demokratický právní stát, na rozdíl od státu autoritářského, musí tyto pravomoci využívat v souladu s určitými standardy, jakými jsou především respekt k důstojnosti a autonomii každého člověka (čl. 1 Listiny). Proto, uplatňuje-li stát vůči jednotlivci svoji moc ve fázích předcházejících vynesení rozsudku o vině, musí k tomu předložit dostatečně silné důvody. Tuto povinnost má bez ohledu na to, jak přesvědčivé či dokonce zjevné jsou důkazy svědčící o vině dané osoby. Presumpce neviny totiž neznamená faktickou presumpci, že se stíhaná osoba činu nedopustila, nýbrž jde především o právně politický a morální princip, který je základem vztahu mezi státem a jednotlivcem, a který určuje, jakým způsobem má být vůči jednotlivcům uplatňována státní moc [srov. Ashworth, A.: Four Threats to the Presumption of Innocence. International Journal of Evidence & Proof. 2006, 10(4), 241-279, 149].

11. Příslušná zákonná ustanovení, která jsou podkladem pro uvalení vazby, je s ohledem na shora uvedené důvody nutno vždy vykládat výhradně restriktivním způsobem [nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2006 sp. zn. III. ÚS 612/06 (N 215/43 SbNU 393]. Pro vzetí do vazby (resp. ponechání v ní, srov. níže) musí svědčit velmi závažné důvody, přičemž je na příslušných orgánech, aby existenci těchto důvodů dostatečně prokázaly. Vazby může být použito pouze tam, kde existuje reálné a aktuální riziko ohrožení některého ze zájmů chráněných trestním zákonem. Povinnost restriktivního výkladu je inherentně obsažena již v samotném ustanovení čl. 8 Listiny, ale plyne také z jejího článku 4 odst. 4. Výše uvedené potvrzuje i judikatura ESLP, podle níž má seznam výjimek z práva na svobodu vyčerpávající charakter, a proto je pouze úzká interpretace slučitelná s cílem ustanovení čl. 5 Úmluvy (rozsudek ze dne 1. 7. 1997 ve věci Giulia Manzoni v. Itálie, stížnost č. 19218/91, nebo ze dne 22. 3. 1995 ve věci Quinn v. Francie, stížnost č. 18580/91).

12. Ústavní soud konečně podotýká, že požadavky na zákonnost zbavení osobní svobody ve smyslu čl. 8 Listiny, resp. čl. 5 Úmluvy, se do značné míry překrývají s právem na spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 Úmluvy. Rozhodnutí soudu, na jehož základě došlo k zbavení osobní svobody, musí být náležitě odůvodněno, což mimo jiné znamená, že z něj musí být seznatelné důvody, pro které soud považoval za splněné výše uvedené ústavněprávní požadavky pro tento zásah [srov. z judikatury Ústavního soudu např. nález ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2468/11, nález ze dne 27. 3. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723) nebo nález ze dne 22. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 1834/10 (N 231/59 SbNU 357)]. Argumenty použité soudy k odůvodnění existence reálného rizika, či důvodné obavy, musí mít jasnou vazbu k danému riziku. Jen tak je totiž možné ověřit, zda byly výše uvedené ústavněprávní požadavky dodrženy. Výklad podústavních norem přitom nesmí být svévolný či nerozumný, nebo vybočující z obecně akceptovaných pravidel výkladu právních předpisů [např. nález ze dne 18. 10. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1796/11 (N 178/63 SbNU 69), nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17) nebo nález ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. I. ÚS 2654/10 (N 94/61 SbNU 453)]. Pokud by odůvodnění rozhodnutí soudu těmto požadavkům nedostálo, mohlo by toto pochybení založit porušení práva účastníka řízení na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a odůvodnit tak jinak v zásadě nepřípustný zásah Ústavního soudu do činnosti soudů (srov. čl. 83 a čl. 90 Ústavy).

13. Stěžovateli lze v obecné rovině přisvědčit, že jiné (nižší) nároky je možno klást na důvodnost trestního stíhání a jiné nároky platí pro důvodnost a podloženost pokračování vazebního omezení osobní svobody.

14. Současně však nelze opomíjet, že Ústavní soud opakovaně konstatoval, že rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného; vazba je zajišťovacím institutem, který slouží k dosažení účelu trestního řízení a každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze jen odhadovat [srov. nález ze dne 7. 6. 2007 sp. zn. I. ÚS 603/07 (N 95/45 SbNU 353) a usnesení ze dne 21. 11. 2007 sp. zn. I. ÚS 2705/07]. Tento závěr vyplývá jak z teorie trestního práva, tak z dikce příslušných ustanovení tr. řádu.

15. Tím více platí, že Ústavnímu soudu v této fázi trestního řízení zásadně nepřísluší přehodnocovat závěry orgánů činných v trestním řízení co do důvodnosti trestního stíhání stěžovatele, přičemž právě tato polemika představuje obsahové těžiště ústavní stížnosti. Jak bylo předznačeno, předmětem přezkumu Ústavním soudem tedy může být toliko otázka, zda se soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly se základní zákonnou podmínkou vzetí stěžovatele do vazby a jejího trvání, tj. tím, zda dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný (§ 67 tr. řádu).

16. Podle závěrů obecných soudů, vedle hrozícího vysokého trestu ve výměře 9 - 13 let, soudy poukázaly na skutečnost, že dosud zjištěná škoda zřejmě přesahuje částku 100 mil. Kč, tyto prostředky byly přesměrovány do zahraničí a dosud se je nepodařilo zajistit. Obžalovaný René Fisher-Bernard, který měl patřit mezi organizátory trestné činnosti, je stíhán jako uprchlý a lze se domnívat, že právě on má možnost s prostředky nakládat a stěžovateli při případném pobytu v zahraničí poskytnout pomoc. Obecné soudy v napadených rozhodnutích k námitkám stěžovatele rozvedly i důkazní prostředky, z nichž dovozují vazby stěžovatele na jednotlivé subjekty zapojené do protiprávní činnosti i jeho postavení vedoucího pracovníka. Obecné soudy zohlednily i skutečnost, že stěžovatel má fungující rodinné zázemí a délku dosavadního omezení jeho osobní svobody s ohledem na doktrínu zesílených důvodů, podmínky pro jeho propuštění na svobodu však neshledaly. Zohlednily přitom vedle shora zjištěných skutečností i věk, perfektní jazykové vybavení, postavení ve společnosti a schopnosti stěžovatele. Nabízené instituty nahrazující vazbu se v naznačených souvislostech soudům jevily jako nedostatečné. Vysvětlily rovněž, z jakých důvodů u jiných v téže věci stíhaných osob k nahrazení vazby nakonec přistoupily.

17. Za východisko svého přezkumu považuje Ústavní soud, že soudy vycházely z přiměřeně odůvodněného podezření, že skutky, pro které bylo zahájeno trestní stíhání, byly spáchány, že tyto skutky mají všechny znaky označeného trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal stěžovatel, a s ohledem na osobu stěžovatele, povahu a závažnost trestné činnosti, pro kterou je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením.

18. Aniž by Ústavní soud předjímal výsledek trestního řízení, ve vztahu k ústavněprávní regulérnosti napadených rozhodnutí je podstatné, že soudy podaly v odůvodnění svých usnesení řadu konkrétních údajů ohledně stíhaného jednání stěžovatele a specifikovaly rovněž důkazní prameny (srov. rozsudky ESLP ze dne 6. 12. 2007 ve věci Lind v. Rusko, stížnost č. 25664/05, ze dne 9. 4. 2009 ve věci Kondratyev v. Rusko, stížnost č. 2450/04, ze dne 21. 12. 2010 ve věci Michalko v. Slovensko, stížnost č. 35377/05, a ze dne 8. 2. 2011 ve věci Ignatenco v. Moldavsko, stížnost č. 36988/07).

19. Současně je třeba připomenout, že při rozhodování o vazbě není možné požadovat naprostou jistotu, že dotyčný bude jednat dle § 67 tr. řádu, nebude-li vzat do vazby (respektive v ní ponechán), nýbrž postačuje, že tato hrozba je reálná s ohledem na konkrétní skutečnosti, respektive právě na zmiňovanou objektivní konstelaci faktů. Není věcí Ústavního soudu, aby on sám konkrétně hodnotil, zda v trestní věci stěžovatele existují obavy, že bude jednat dle § 67 tr. řádu, neboť takové hodnocení zásadně přísluší soudům. V posuzovaném případě tedy Ústavní soud neshledal, že by uvedený důvod vazby podle § 67 písm. a) tr. řádu ve výroku napadených rozhodnutí soudů a posouzení, jaké skutečnosti vedly soudy k tomuto závěru, vybočovaly z mezí ústavnosti.

20. V nyní projednávané věci těmto požadavkům na řádnou identifikaci důvodů, pro které hrozí, že propuštěním stěžovatele na svobodu by bylo zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání, soudy dostály.

21. Ústavní soud připomíná, že v případě dalšího rozhodování o ponechání obviněného ve vazbě či jeho propuštění na svobodu je třeba dostatečně zkoumat důvody pro trvání vazby, neboť v průběhu trvání vazby tyto mohou slábnout a mohou být nahrazeny některými ze substitutů vazby. Aby byl zajištěn respekt a ochrana základního práva na osobní svobodu, musí být brán zřetel na tzv. doktrínu zesílených důvodů. Soudy jsou povinny respektovat požadavek nezbytnosti existence zesílených důvodů pro trvání vazby, jinak nelze pokračující omezení osobní svobody, byť k uvalení vazby mohlo dojít na základě důvodného podezření, aprobovat. Konkrétně vzato, trvání podezření je podmínkou sine qua non pro zákonnost pokračování vazby, ale po určité době samo o sobě nepostačuje. V takových případech musí soud určit, zda existují jiné relevantní a dostačující důvody předložené orgány činnými v trestním řízení, které by ospravedlnily toto pokračující odnětí svobody [srov. rozsudek ESLP ze dne 7. 4. 2005 ve věci Rokhlina v. Rusko, stížnost č. 54071/00, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 6/10 (N 89/57 SbNU 167; 163/2010 Sb.)]. V posuzovaném případě však, ani s ohledem na délku vazebního řízení, Ústavní soud neshledal důvod pro zrušení napadených rozhodnutí.

22. Dlužno zaznamenat, že pokud stejné (relevantní a postačující) důvody pro ponechání obviněného ve vazbě přetrvávají po celou dobu jejího trvání, a jestliže zákonnost vazby byla předmětem několikerého přezkoumání, není namístě soudu vytýkat, že tyto důvody v odůvodnění svého rozhodnutí - s náležitým vysvětlením - opakoval (srov. rozsudky ESLP ze dne 4. 11. 2008 ve věci Janulis v. Polsko, stížnost č. 20251/04, a ze dne 28. 10. 2010 ve věci Knebl v. Česká republika, stížnost č. 20157/05).

23. Tato zjištění představují z ústavněprávních hledisek dostatečný důvod pro to, aby soudy shledaly vazbu jako nezbytnou, nenahraditelnou jiným opatřením.

24. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že postup soudů vedoucí k vydání napadených rozhodnutí o vazbě, posuzován ve svém celku, umožňoval konstatovat, že svoboda stěžovatele byla omezena v souladu se zákonem, a tudíž ústavně dovoleným způsobem. Napadená usnesení byla vydána na základě zákona, dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena a nelze je označit za rozhodnutí svévolná. Důvody, pro které stížnostní soud rozhodl výše specifikovaným výrokem, jsou v jeho rozhodnutí přehledně a zcela srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto odkazuje, nepovažuje za nutné cokoliv - kromě výše uvedeného - k nim dodávat. Principy spravedlivého procesu, aplikované ve vazebním řízení, stejně jako princip presumpce neviny, nebyly dle přesvědčení Ústavního soudu porušeny.

25. Ani potud (co do argumentačních jednotlivostí) není tedy opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

26. Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků) usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. března 2017

Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.