I. ÚS 2754/09
I.ÚS 2754/09 ze dne 7. 4. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ivanou Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. J. K., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 5. 2007, čj. 23 C 73/2005-97, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2008, čj. 62 Co 460/2007-189, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2009, čj. 21 Cdo 2669/2008-217, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Stěžovatel se ústavní stížností domáhal zrušení shora označených rozhodnutí civilních soudů, neboť jimi byla porušena jeho základní práva a svobody zaručené Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel ústavní stížnost vlastnoručně podepsal a na jejím rubru uvedl, že je právně zastoupen tam blíže identifikovaným advokátem. K ústavní stížnosti stěžovatel připojil opět vlastnoručně podepsaný návrh na upuštění od ústního jednání, v němž mj. uvedl: "Jelikož já jako stěžovatel a přímý účastník celého soudního řízení i advokát bychom při případně nařízeném ústním jednání neměli k tomu, co z listinné podoby soudního spisu vyplývá a je tedy zřejmé, nic nového co dodat ani přidat, tak já i advokát tímto předem vyjadřujeme souhlas s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem, jelikož bychom při něm byli zcela zbyteční. ... Z důvodu tohoto našeho návrhu na upuštění od ústního jednání před Ústavním soudem České republiky, čímž společně vyjadřujeme svůj souhlas s tímto upuštění od ústního jednání, není mně jakožto stěžovateli a ani advokátovi zasílat výzvu, zda s tímto upuštěním on ústního jednání souhlasíme, neboť tímto podáním je náš souhlas již dán. Nezasláním výše uvedené výzvy se aspoň ušetří zbytečná administrativní práce" (pozn. Ústavního soudu: jde o doslovnou citaci, včetně překlepů a jiných jazykových nedostatků). K ústavní stížnosti připojil stěžovatel plnou moc, jíž zmocnil advokáta uvedeného na rubu ústavní stížnosti k tomu, aby jej zastupoval v dovolacím řízení.

Na základě automaticky generované zprávy o přidělené spisové značce a složení senátu, který bude věc projednávat, oznámil zdejšímu soudu stěžovatelem označený advokát, že pana J. K. nezastupuje a žádný návrh na zahájení řízení u Ústavního soudu nepodal. Tomu dle zjištění Ústavního soudu odpovídá i fakt, že stěžovatelem přiložená plná moc se vůbec nevztahuje na řízení o ústavní stížnosti, ale na řízení dovolací. Stěžovatel tedy není ve skutečnosti advokátem zastoupen, třebaže se snaží v ústavní stížnosti a v návrhu na upuštění od jednání vytvořit dojem, že advokátem zastoupen je.
Z tohoto důvodu vyzval Ústavní soudu stěžovatele, aby v prvé řadě vysvětlil, z jakého důvodu označuje za svého zástupce advokáta, jenž jej v řízení o Ústavní stížnosti nezastupuje, a dále jej poučil o tom, že projednání jeho ústavní stížnosti brání nedostatek zastoupení. Z tohoto důvodu je nezbytné, aby se nechal pro řízení o ústavní stížnosti zastoupit advokátem na základě speciální plné moci pro toto řízení, a aby tento advokát také sepsal jeho ústavní stížnost; nestane-li se tak do 15 dnů ode dne doručení výzvy, bude ústavní stížnost odmítnuta podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

Ústavní soud se tuto výzvu pokusil doručit nejprve na adrese uvedené stěžovatelem, neboť ta je v souladu s návětou § 46b o. s. ř. adresou pro doručování prostřednictvím doručujícího orgánu; písemnost se však soudu vrátila bez uložení, s tím, že adresát byl na uvedené adrese neznámý. Stejný výsledek a postup doručujícího orgánu se opakoval při opětovném pokusu o doručení na tuto adresu, jakož i při dalším pokusu o doručení na adresu, jež byla uvedena v záhlaví napadeného usnesení Nejvyššího soudu. S ohledem na to, že kvůli postupu doručujícího orgánu nebylo možno na adresu uvedenou stěžovatelem doručit ani náhradním způsobem, pokusil se Ústavní soud o doručení na adresu místa trvalého pobytu dle § 46b písm. a) o. s. ř. Na této adrese nebyl adresát zastižen, a proto mu byla písemnost dne 15. 2. 2010 uložena s výzvou k jejímu vyzvednutí. Protože si ji adresát do konce desetidenní úložní lhůty nevyzvedl, nastala 25. 2. 2010 fikce jejího doručení; s ohledem na to, že písemnost nebylo možné vložit do schránky adresáta, jenž se dle poznámky doručujícího orgánu odstěhoval, byla písemnost vrácena soudu.

Výzva k odstranění vad tedy byla doručena náhradním způsobem dne 25. 2. 2010; patnáctidenní lhůta k odstranění vad uplynula dne 15. 3. 2010. Stěžovatel v této lhůtě - a ani později do dne rozhodnutí Ústavního soudu - neodstranil vytýkané vady podání. S ohledem na to, že nedostatek povinného zastoupení brání věcnému projednání ústavní stížnosti, Ústavní soud ji odmítl dle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

K tomu Ústavní soud dodává, že po každém účastníku řízení o ústavní stížnosti lze spravedlivě požadovat, aby vyvíjel dostatečnou součinnost, umožňující řádný průběh řízení. Tím spíše to platí pro stěžovatele, tedy pro osobu, z jejíž iniciativy se řízení před Ústavním soudem zahajuje; lze po něm přinejmenším požadovat, aby předložil bezvadnou ústavní stížnost a splnil procesní podmínky, které na jeho stranu zákon ukládá (zejména povinné zastoupení advokátem), a případně aby dbal o odstranění jejich nedostatku na výzvu soudu. K tomu samozřejmě patří i okolnost, že účastník bude soudu k dispozici na adrese, kterou ve svém podání uvede. Z faktu, že účelem řízení o ústavní stížnosti je poskytování ochrany porušeným nebo ohroženým skutečným (a nikoliv fiktivním) základním právům a svobodám, dále přirozeně pro účastníky vyplývá povinnost pravdivosti: účastníci se tedy ve svých podáních nesmí dopustit úmyslné lži, což platí nejen pro líčení skutečností vztahujících se k věci samé, ale rovněž pro uvádění skutečností ryze procesní povahy.

Nic z právě uvedeného však stěžovatel nerespektoval. Svou ústavní stížností se snažil vytvořit dojem, že je zastoupen advokátem - jehož jménem mj. i vyjadřoval souhlas s upuštěním od jednání -, ačkoliv jím vůbec zastoupen nebyl a toliko bez vědomí advokáta, který jej zastupoval v dovolacím řízení, zneužil jeho jména a jemu udělenou plnou moc. Takové jednání lze charakterizovat nejen jako porušení povinnosti pravdivosti, ale především také jako pokus o procesní podvod. Toto počínání, které navíc ohrožuje důstojnost Ústavního soudu, by konec konců mohlo samo o sobě být důvodem pro odmítnutí ústavní stížnosti, neboť Ústavní soud zde není od toho, aby "poskytoval ochranu" těm, kdo se pokoušejí získat výhody podvodným jednáním. Krom toho stěžovatel, jenž se pokusil zatajit nedostatek povinného zastoupení, jehož si musel být dobře vědom, nebyl soudu k dispozici na žádné ze známých adres, a to včetně té, kterou sám uvedl na rubru ústavní stížnosti, a tím znemožnil případné odstranění tohoto jím úmyslně vyvolaného nedostatku. Za těchto okolností se jeví odmítnutí ústavní stížnosti jako následek zcela adekvátní nejenom marnému uplynutí lhůty k odstranění nedostatku povinného zastoupení, ale též svévolnému postupu stěžovatele.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. dubna 2010

Ivana Janů, v.r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.