I. ÚS 2752/09
I.ÚS 2752/09 ze dne 17. 12. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele R. H., zastoupeného JUDr. Daliborem Grůzou, Ph.D., advokátem se sídlem v Hustopečích, Mírová 4, proti usnesení Okresního soudu v Břeclavi, č. j. 53 Nc 2763/2008-5 z 16. 5. 2008, a usnesení Krajského soudu v Brně, č. j. 26 Co 690/2008-18 ze dne 26. 6. 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 23. 10. 2009 se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí krajského soudu a jemu předcházejícího rozhodnutí Okresního soudu v Břeclavi ze dne 16. 5. 2008, č. j. 53 Nc 2763/2008-5 [pozn.: stěžovatel v závěru ústavní stížnosti uvádí, že chce zrušit rozhodnutí Okresního soudu v Břeclavi ze dne 16. 5. 2008, č. j. 54 Nc 2205/2008-7, nicméně jak z ústavní stížnosti samé, tak i z napadeného rozhodnutí krajského soudu je zjevné, že se jedná o chybu v psaní]. Meritem obou rozhodnutí je nařízení exekuce na majetek stěžovatele.

Ze své úřední činnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal proti citovanému rozhodnutí krajského soudu společně s ústavní stížností i dovolání. Ústavní soud si proto u Nejvyššího soudu ověřil, že dovolání bylo podáno včas a že o něm nebylo dosud rozhodnuto. Stěžovatel v dovolání poukazuje na to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Vzhledem k dále uvedeným důvodům, pro které byla ústavní stížnost odmítnuta, není třeba obsah ústavní stížnosti ani jí napadených rozhodnutí rekapitulovat.

II. Předtím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jeho projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). To se týká i podmínky ust. § 75 odst. 1 zákona, které vyžaduje před podáním ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 75 odst. 1, věta za středníkem, § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
III. Základní právo na projednání věci soudem zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jehož součástí je i právo na přístup k soudu, Ústavní soud nevyjímaje, není absolutní a připouští jistá omezení, zejména co se týče podmínek přípustnosti. Podle článku 88 odst. 1 Ústavy "Zákon stanoví, kdo a za jakých podmínek je oprávněn podat návrh na zahájení řízení a další pravidla o řízení před Ústavním soudem.". Uplatňovaná omezení (ať již stanovená zákonem, případně aplikovaná Ústavním soudem při jeho výkladu) nicméně nemohou zužovat možnosti jednotlivce takovým způsobem či v takové míře, aby došlo k zásahu do samotné podstaty tohoto práva. Tato omezení jsou ústavně souladná pouze tehdy, sledují-li legitimní účel a existuje-li vztah přiměřenosti mezi použitými prostředky a sledovaným účelem (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva z 12. 11. 2002 ve věci Zvolský a Zvolská proti České republice, stížnost č. 46129/99, odst. 46 a násl., publikovaný v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, 4/2002, str. 174, dostupný též na www stránkách Ministerstva spravedlnosti - kanceláře vládního zmocněnce, resp. v oficiálním anglickém znění na http://cmiskp.echr.coe.int).

Výše uvedené je vyjádřením principu subsidiarity, jehož primárním účelem je umožnit rozhodujícím orgánům veřejné moci napravit porušení základních práv a svobod, která jsou jim vytýkána, dříve, než jsou tvrzení o zásahu do těchto práv předložena Ústavnímu soudu.

Princip subsidiarity je třeba vykládat ve světle principu právního státu, jehož základním prvkem je mimo jiné zásada právní jistoty, která požaduje, aby ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představovala účinný právní prostředek nápravy (v teorii i praxi) umožňující dovolávat se základních práv a svobod. Právní úprava formálních požadavků a lhůty, kterou je nutno dodržet při podání ústavní stížnosti, tak má směřovat k zajištění řádného výkonu ústavního soudnictví a zejména k dodržení výše uvedené zásady právní jistoty. Zákonná úprava podmínek řízení o ústavní stížnosti, její výklad a aplikace Ústavním soudem, proto nemohou účastníkům bránit ve využití tohoto právního prostředku nápravy. Pokud by Ústavní soud procesní podmínky projednatelnosti ústavní stížnosti vykládal příliš restriktivně a na základě takového výkladu odmítl rozhodnout o meritu věci, došlo by tím k porušení samotné podstaty základního práva na projednání věci soudem.

Ústavní soud konstatuje, že posuzování podmínek řízení o ústavní stížnosti z hlediska její přípustnosti, resp. výklad časového určení dies a quo pro výpočet šedesátidenní lhůty k podání ústavní stížnosti (stanovené v § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), za situace, kdy ústavní stížnost byla podána souběžně s dovoláním, nebylo v minulosti vždy jednotné; o tom ostatně svědčí i výše citovaný rozsudek Evropského soudu pro lidská práva i jeho další rozsudky proti České republice, např. ve věci Běleš a ostatní, 2002). V některých případech bylo řízení o ústavní stížnosti přerušováno, v jiných případech bylo s rozhodnutím o ústavní stížnosti bez přerušení řízení vyčkáváno do rozhodnutí dovolacího soudu, případně byla ústavní stížnost odmítána pro nevyčerpání všech procesních prostředků. Stěžovatelé přitom začasté podávali ústavní stížnost souběžně s dovoláním z procesní opatrnosti, jež byla namístě v důsledku právní nejistoty vyplývající z rozdílného posuzování začátku běhu lhůty k podání ústavní stížnosti Ústavního soudu v obdobných věcech.

IV.

Dne 24. 7. 2007 rozhodlo plénum Ústavního soudu o publikaci usnesení IV. ÚS 393/06 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. Uvedeným usnesením byla jako nepřípustná odmítnuta ústavní stížnost podaná souběžně s dovoláním. V odůvodnění tohoto usnesení se kromě jiného výslovně uvádí:

"Stěžovatel napadl naříkaná rozhodnutí před podáním ústavní stížnosti i dovoláním, o němž dosud rozhodnuto nebylo. ...... Přezkum těchto rozhodnutí Ústavním soudem ještě předtím, než by o podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud, znamenal by faktické nahrazení rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu rozhodnutím Ústavního soudu, jenž by tímto nepřijatelně vstoupil do soustavy soudů obecných; takový postup Ústavního soudu by ovšem byl nejen v rozporu s ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ale popíral by i samu podstatu postavení Ústavního soudu i podstatu řízení před ním vedeného. ...... Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.".

Z ustanovení § 72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu mimo jiné vyplývá, že tam Ústavní soud nerozlišuje mezi řádnými a mimořádnými opravnými prostředky, a že tedy navrhovatelé jsou povinni vyčerpat oba druhy těchto procesních prostředků, s výjimkou návrhu na obnovu řízení (který je citovaným ustanovením výslovně vyloučen) a mimořádného opravného prostředku schopného odmítnutí z důvodů závisejících na uvážení rozhodujícího orgánu ve smyslu § 75 odst. 1 věta za středníkem cit. zákona. Stěžovatel proto nebyl povinen (ve smyslu podmínky přípustnosti ústavní stížnosti) podat dovolání podmíněně přípustné dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; pokud však takové dovolání podal, je evidentní, že v soustavě obecných soudů nebylo řízení o jeho věci definitivně ukončeno, takže z důvodů výše i níže vyložených prostor pro (aktuální) řízení před Ústavním soudem otevřen není.

Současné podávání dovolání a ústavní stížnosti tedy nemá oporu v ustanoveních zákona o Ústavním soudu a navíc není řešením, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty. Ani stěžovatel ani Ústavní soud nemohou předvídat, zda bude dovolání Nejvyšším soudem vyhodnoceno jako přípustné či nikoliv; věcným projednáním ústavní stížnosti by mohlo dojít k vydání dvou rozdílných rozhodnutí v téže věci. Za dané situace je tedy podání ústavní stížnosti předčasné.

Ústavní soud nemá rovněž důvod na rozhodnutí Nejvyššího soudu vyčkávat, neboť by tím jednak zbytečně prodlužoval řízení o ústavní stížnosti, a jednak nepřímo pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, což však - jak již uvedeno - není namístě.

Odmítnutí ústavní stížnosti přitom nijak právo stěžovatele na případné posouzení napadených rozhodnutí obecných soudů Ústavním soudem nenarušuje, neboť: "Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku" (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Citovat lze v této souvislosti i z usnesení III. ÚS 1102/07 (nepublikováno), v němž se uvádí: "U mimořádného opravného prostředku (kterým je i dovolání), který může orgán, jenž o něm rozhoduje, odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení a v době jeho podání tedy není zřejmé, zda je či není přípustný, zákon netrvá na tom, aby stěžovatel takový opravný prostředek uplatnil před podáním ústavní stížnosti. Na straně druhé však takový mimořádný opravný prostředek lze uplatnit, aniž by tím byla ohrožena možnost posléze podat ústavní stížnost, neboť jestliže orgán odmítne takový opravný prostředek z důvodů závisejících na jeho uvážení, zůstává stěžovateli otevřena lhůta pro podání ústavní stížnosti (§ 72 odst. 4 ZÚS). Podmínkou je pouze to, aby stěžovatel předchozí mimořádný opravný prostředek uplatnil řádně, aby nedošlo k jeho odmítnutí z jiného důvodu (např. pro opožděnost).".

Z výše vyložených důvodů Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k důvodnosti ústavní stížnosti, předložený návrh podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, jako nepřípustný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 17. prosince 2009

Vojen Güttler v.r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.