I. ÚS 2750/09
I.ÚS 2750/09 ze dne 8. 4. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. A., zastoupené JUDr. Michalem Rezkem, advokátem se sídlem Brno, Tomáškova 19, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 8. 2009, čj. 20 Co 235/2005 - 183, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včasnou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví označeného rozsudku, jímž v bodě II. výroku nebyla žalobcům přiznána náhrada nákladů odvolacího, dovolacího a řízení před Ústavním soudem. V odůvodnění ústavní stížnosti uvedla, že Krajský soud v Brně rozhodl ve prospěch žalobců (stěžovatelky a jejího bratra S. M.), neboť byl vázán názorem Ústavního soudu, uvedeným v nálezu ze dne 25. 6. 2009 sp. zn. I. ÚS 89/07. Tímto nálezem byla zrušena předchozí rozhodnutí krajského soudu i Nejvyššího soudu ČR, jimiž byla určovací žaloba stěžovatelky a jejího bratra zamítnuta.

Tím, že krajský soud, na základě ustanovení § 150 OSŘ stěžovatelům náklady řízení nepřiznal, jednal v rozporu s ustanovením § 142 odst. 1 OSŘ. Nepřiznal totiž úspěšné straně náhradu nákladů řízení a pokračoval v libovůli zakázané článkem 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Krajský soud v Brně, přes svůj nesouhlas, byl nucen díky nálezu Ústavního soudu změnit svůj názor a jejich žalobě vyhovět. Nepřiznání náhrady nákladů řízení byl jediný způsob, jak žalobcům tuto výhru znepříjemnit. Porušil tak, podle názoru stěžovatelky, její ústavní právo na možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny.

Z připojených soudních rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2004, čj. 34 C 135/97 - 126, bylo určeno, že B. M. byla ke dni své smrti dne 3. 5. 1980 vlastníkem označených nemovitostí. Dále určil, že žalobci jsou spoluvlastníky každý ideální 1/6 těchto nemovitostí. Žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobcům společně a nerozdílně náklady řízení v částce 44.250,- Kč. Poté co věc prošla odvolacím i dovolacím řízením, včetně řízení před Ústavním soudem, Krajský soud v Brně rozsudek městského soudu potvrdil, vázán závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 89/07.

Pokud jde o náklady řízení, krajský soud považoval za spravedlivé přiznat žalobcům náklady řízení, které jim vznikly do vydání přezkoumávaného rozsudku soudu prvního stupně, tedy do 12. 10. 2004. Pokud jde o náklady řízení další, uvedl, že odvolací řízení probíhalo v době, kdy již byla ustálena judikatura, která se zabývala otázkami restitucí a určovacích sporů ohledně vlastnictví k nemovitostem, na něž se vztahují restituční předpisy. Ze strany žalovaného bylo tedy legitimní očekávání, že na tento případ bude nahlíženo stejně jako na jiné obdobné případy, které byly v té době řešeny u Krajského soudu v Brně, Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Proto, s použitím ustanovení § 150 OSŘ, nepřiznal žalobcům náklady řízení, protože by to bylo nespravedlivé vůči žalovanému, který nemohl předvídat, že na tento konkrétní případ bude nahlíženo jinak než na případy srovnatelné a postupoval tak, jak je mu ukládáno při správě státního majetku.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti napadla rozhodnutí krajského soudu o nákladech řízení tvrzením, že jí jako straně úspěšné měla být přiznána náhrada nákladů řízení podle ustanovení § 142 odst. 1 OSŘ. Podle jejího názoru nebylo namístě použít ustanovení § 150 OSŘ.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen v případě, že shledá současně porušení základního práva či svobody. Ústavní soud proto posuzoval, zda obecné soudy v řízení svévolně neaplikovaly právní normy, resp. zda právní závěry učiněné obecnými soudy nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně uvedl, že při posuzování problematiky nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o náhradě nákladů řízení přistupuje pouze výjimečně. Je výlučně v pravomoci obecných soudů posoudit úspěch stran v řízení a na základě toho rozhodnout o přiznání náhrady nákladů řízení a jejich výši. Ústavní soud může zasáhnout do rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení pouze v případech, jestliže by došlo rozhodnutím obecného soudu k procesnímu excesu, majícímu charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti.

I když se může rozhodnutí o náhradě nákladů řízení citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity porušení základních práv a svobod. Procesní povaha rozhodnutí o nákladech řízení způsobuje, že zde není přímý vztah k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny ústavním pořádkem ČR (viz např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 10/98, III. ÚS 255/05). Připuštění výjimky z výše uvedeného přístupu znamená, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Protože se jedná o zpochybnění výkladu a aplikace práva, je třeba respektovat zásadu, že o protiústavnost rozhodnutí jde v případě zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardního výkladu procesněprávních ustanovení, což znamená nepředvídatelnou interpretační libovůli. Výše uvedené vady musí tedy dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Ve zvýšené míře se zde tedy uplatní zásada, že pouhá eventuální nesprávnost není hlediskem ústavněprávního přezkumu.

Vzhledem k výše uvedenému je třeba považovat rozhodování o nákladech řízení výhradně za doménu obecných soudů. Ústavní soud není oprávněn podrobovat přezkumu každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. Mohl by tak učinit pouze tehdy, pokud by rozhodnutí obecného soudu mělo charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti. To se však v dané věci nestalo.

V předmětné věci nález Ústavního soudu, jímž byl krajský soud při svém rozhodování o odvolání žalobců vázán, obsahoval závěry odlišné od předchozí judikatury obecných soudů i samotného Ústavního soudu. Ústavní soud v dané věci vzal zřetel na její specifické a konkrétní podmínky. Stejným způsobem, tj. přihlédnutím ke zvláštnostem daného případu, postupoval i Krajský soud v Brně při rozhodování o nákladech řízení a své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnil. V podrobnostech lze odkázat na jeho závěry. Skutečnost, že tyto závěry nevyzněly pro stěžovatelku příznivě, ještě neznamená, že nesou prvky libovůle a jsou protiústavní. Ústavní soud tak ve věci neshledal nic, co by ji posouvalo do ústavněprávní roviny.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. dubna 2010

Vojen Güttler, v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.