I. ÚS 2746/12
I.ÚS 2746/12 ze dne 24. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Ludvíka Davida a Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti OSONA holding, a.s., se sídlem v Plzni, Slovanská alej 32, zastoupené JUDr. Václavem Hajšmanem, advokátem, sídlem v Plzni, Perlová 9, P.O.BOX 181, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2012 č. j. 12 Co 118/2012-73 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 11. 2011 č. j. 24 C 38/2010-54, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Ústavní stížností doručenou dne 18. 7. 2012 se OSONA holding, a.s., se sídlem v Plzni (dále jen "žalobkyně" případně "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil výrok II v záhlaví uvedeného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "nalézací soud") a v záhlaví uvedené usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud").

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí lze dovodit následující skutečnosti.

Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala proti České pojišťovně, a.s. (dále též jen "žalovaná") vydání vozidla Nissan (nebo zaplacení 600 000 Kč), které nabyla na základě obchodní smlouvy ze dne 20. 10. 2003, avšak dne 1. 12. 2006 musela vydat Polici ČR po zjištění, že se jedná o vozidlo kradené. Dne 11. 4. 2007 Policie ČR usnesením vozidlo vydala žalované České pojišťovně, a.s.

Dne 11. 11. 2011 nalézací soud podle § 92 odst. 2 o. s. ř. připustil záměnu účastníků na straně žalované tak, že Česká pojišťovna, a.s. z řízení vystoupí a na její místo do řízení vstoupí společnost Autoleasing a.s. se sídlem v Praze (výrok I), a žalobkyni uložil povinnost zaplatit ve stanovené lhůtě k rukám právního zástupce žalované na náhradě nákladů řízení částku 60 240 Kč (výrok II).

Dne 2. 4. 2012 odvolací soud k odvolání žalobkyně usnesení nalézacího soudu ze dne 11. 11. 2011 v napadeném výroku o nákladech řízení, ve výši 60.240 Kč, potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). V odůvodnění odvolací soud mimo jiné uvedl, že žalobkyně měla včas k dispozici přípis Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 4. 9. 2008, kde se uvádí, že "auto bylo policií vydáno České pojišťovně, a.s. a touto dále prodáno ... České pojišťovně bylo vozidlo předáno toliko do úschovy", přičemž žalobkyně žalobu podala až dne 1. 2. 2010.

V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila porušení základního práva na spravedlivý proces a práva vlastnit majetek dle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Konstatovala, že žalovaná, s níž jednala pět měsíců, nikdy nezpochybnila vlastnictví předmětného vozu, ačkoli ve skutečnosti jednala vždy pouze jen jako příkazník na základě příkazní smlouvy z 23. 7. 2008 uzavřené s jeho skutečným majitelem, tj. společností Autoleasing, a.s.; tuto skutečnost účelově zamlčela, resp. ji zmínila až ve svém prvním vyjádření z 28. 4. 2010 k žalobě, čímž způsobila zbytečné náklady řízení. Napadenými rozhodnutími tak došlo k zásahu do práva stěžovatelky na spravedlivý proces a práva vlastnit majetek dle výše citovaných článků Listiny.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné prostředky k ochraně svého práva.
II. Ústavní soud ústavní stížnost shledal zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s důsledkem připuštění záměny účastníků na straně žalované spočívajícím v povinnosti zaplatit původní žalované na náhradě nákladů řízení částku 60 240 Kč. Jinak řečeno, stěžovatelka nesouhlasí se závěry obecných soudů, dle nichž to byla ona, kdo z procesního hlediska zavinil, že vůči žalované bylo řízení ukončeno tím, že na její místo vstoupil nový subjekt, v důsledku čehož byla zatížena povinností nahradit původní žalované náklady řízení.

K ústavním stížnostem proti náhradově nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud připomíná, že ačkoliv se žádné z ustanovení Listiny či Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") o nákladech civilního řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje, principy spravedlivého procesu zakotvené v článku 36 a násl. Listiny resp. článku 6 odst. 1 Úmluvy je nezbytné přiměřeně aplikovat i na rozhodování o nákladech řízení za předpokladu, že tyto náklady vznikly v průběhu rozhodování věci týkající se občanských práv nebo závazků, k čemuž v projednávaném případě došlo.

Současně však je třeba mít na zřeteli, že pokud jde o konkrétní výši náhrady, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance ve vztahu k rozhodnutím přijatým obecnými soudy; v tomto směru je třeba respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců zakotvené v čl. 81 a čl. 82 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Je tudíž úlohou obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní zákonná pravidla procesní a hmotněprávní povahy; navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovují obecnému požadavku procesní spravedlivosti obsaženému v článku 36 a násl. Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud se otázkou nákladů řízení zabýval v řadě svých rozhodnutí (srov. např. nález ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03, N 69/33 SbNU 189, 194), v nichž uvedl, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část dopadají postuláty spravedlivého procesu. Nesouhlasí-li účastník se způsobem, jakým obecné soudy rozhodly o nákladech řízení, může v argumentaci k ústavní stížnosti uplatňovat výlučně jen námitky týkající se údajné nespravedlivosti postupu obecných soudů, např. že rozhodnutí o náhradě nákladů nebylo dostatečným způsobem odůvodněno, účastník neměl možnost se vyjádřit apod. Ústavní soud je pak oprávněn posoudit, zda rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení a postup mu předcházející vyhovují ústavním požadavkům procesní spravedlivosti.

Vztáhnuv shora uvedené obecné principy na projednávaný případ dospěl Ústavní soud k závěru, že postup nalézacího i odvolacího soudu vedoucí k vydání (resp. potvrzení) napadeného náhradově nákladového výroku nelze označit za svévolný či nepřiměřený. Nalézací soud dospěl z konkrétních skutečností k závěru, že v projednávaném případě to byla stěžovatelka, která zastavení řízení vůči žalované zavinila; z pohledu ústavněprávního nelze shledat na tomto závěru nic, co by mohlo stěžovatelkou požadovaný kasační zásah opodstatnit; nesouhlasná polemika stěžovatelky s postupem obecných soudů důvod pro zásah Ústavního soudu nezakládá.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. října 2013

Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.