I. ÚS 2745/12
I.ÚS 2745/12 ze dne 13. 8. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 13. srpna 2012 v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera, soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti Mgr. B. N., zastoupené Mgr. Lubošem Kratochvílem, advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné nám. č. 6, proti rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu č. j. 76921/2010-603 ze dne 26. ledna 2011, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 49 Nc 591/2009 ze dne 28. července 2010 a usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 23 Co 467/2010 ze dne 3. prosince 2010 a usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 961/2011 ze dne 29. května 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Stěžovatelka svou ústavní stížností Ústavnímu soudu doručenou dne 18. července 2012 napadá, s tvrzením porušení čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i porušení čl. 4 odst. 4 a čl. 90 Ústavy ČR, v záhlaví uvedená rozhodnutí správního orgánu a obecných soudů a domáhá se jejich zrušení a zároveň navrhuje, aby Ústavní soud do doby svého meritorního rozhodnutí odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.

Podstatou argumentace obsáhlé ústavní stížnosti je v podstatě tvrzení, že v řízení před Českým telekomunikačním úřadem (dále jen "ČTÚ") se tento správní orgán předtím, než jí stanovil povinnost k zaplacení vymáhané pohledávky za poskytované služby, nedostatečně zabýval zjišťováním jejího skutečného bydliště, ustanovení opatrovníka ve správním řízení bylo nadbytečné (její správnou adresu společnost T-Mobile znala, neboť na ni jí byly doručovány písemnosti související s jejím faktickým telefonním číslem), navíc opatrovník byl ustanoven z řad zaměstnanců ČTÚ, který z povahy věci nemohl její práva účinně hájit a ani tak nečinil. Rozhodnutím uvedeného správního orgánu ze dne 29. 3. 2002 č. j. 007491/2002-631/Suš/G bylo uloženo stěžovatelce zaplatit specifikované částky plynoucí ze smlouvy o poskytování telekomunikačních služeb se společností Radio Mobil a. s. (nyní T-mobil), kteroužto smlouvu, jak opětovně zdůrazňuje, stěžovatelka neuzavřela, přitom, obdobně jako před obecnými soudy, upozorňuje také na jiný tvar rodného čísla, jenž je ve smlouvě uveden a který je odlišný od tvaru rodného čísla jejího, tuto skutečnost rovněž správní orgán přehlédl. O tom, že by měla být dlužnicí, se stěžovatelka dověděla až z písemností zaslaných jí soudním exekutorem a teprve dne 26. 4. 2010 si označené rozhodnutí správního orgánu převzala. Následně pak podala proti tomuto rozhodnutí dne 6. 5. 2010 rozklad, o němž bylo rozhodnuto v záhlaví označeným ústavní stížností napadeným rozhodnutím předsedy Rady ČTÚ tak, že se rozklad jako opožděný zamítá, aniž byly prováděny důkazy, které navrhovala a jimiž se snažila shora uvedená a další svá tvrzení prokázat, a aniž bral uvedený orgán v úvahu její odkazy na judikaturu Ústavního soudu týkající se doručování písemností a ustanovení osoby opatrovníka a další její námitky. V zásadě stejně pak postupovaly i další v záhlaví uvedené soudy, které ústavní stížností napadenými rozhodnutími nevyhověly jejímu návrhu na zastavení exekuce, nařízené na podkladě rozhodnutí ČTÚ ze dne 29. 3. 2002. Stěžovatelka tvrdí, že exekuční soudy v napadených rozhodnutích měly k tvrzeným skutečnostem přihlédnout jako ke skutečnostem rozhodným pro nařízení exekuce a měly jejímu návrhu na zastavení exekuce, který odůvodňovala ustanovením § 268 odst. 1 písm. a), b) a h) o. s. ř., vyhovět. Namísto toho však formalisticky posoudily exekuční titul jako formálně vykonatelný. Porušení svých základních práv proto stěžovatelka spatřuje i v navazujících exekučních usneseních a rozhodnutí dovolacího soudu, který její následně podané dovolání jako nepřípustné odmítl.
Ústavní soud posoudil stížnost v části směřující proti rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 26. 1. 2011 o rozkladu proti rozhodnutí ČTÚ ze dne 29. 3. 2002 jako podanou po lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu, a v části směřující proti shora označeným rozhodnutím obecných soudů jako zjevně neopodstatněnou.

Ve vztahu k zachování lhůty pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí předsedy Rady ČTÚ lze konstatovat, že § 72 odst. 5 (rovněž odst. 3, 4, 5) zákona o Ústavním soudu vyžaduje podání ústavní stížnosti v subjektivní lhůtě 60 dnů ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu do základního práva dozvěděl (resp. kdy mu bylo rozhodnutí doručeno). V dané věci byla ústavní stížnost proti rozhodnutí ČTÚ podána k poštovní přepravě dne 16. 7. 2012, přičemž stěžovatelka sama uvádí, že toto rozhodnutí jí bylo doručeno dne 31. 1. 2011. Ústavní soud má tedy za zřejmé, že lhůta pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí předsedy Rady ČTÚ uběhla marně, neboť stěžovatelka vyčkávala rozhodnutí dovolacího soudu v exekuční věci a běh lhůty zřejmě odvozovala teprve od doručení tohoto rozhodnutí dovolacího soudu. V této části je ústavní stížnost podána opožděně a musí být odmítnuta. K uvedenému možno poznamenat, že i kdyby byla ústavní stížnost proti uvedenému odvolacímu rozhodnutí správního orgánu podána včas, musela by být odmítnuta jako nepřípustná, neboť stěžovatelka, alespoň to z obsahu její stížnosti neplyne, nepodala proti uvedenému rozhodnutí správní žalobu.

Ve vztahu k části ústavní stížnosti napadající usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 49 Nc 591/2009 ze dne 28. 7. 2010, usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 23 Co 467/2010 ze dne 3. 12. 2010 a usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 961/2011 ze dne 29. 5. 2012 pak třeba uvést, že stěžovatelka vůči těmto rozhodnutím v podstatě namítá právě nezákonný procesní průběh řízení před ČTÚ. Tato argumentace však nemůže obstát. Ve své judikatuře, jak na to upozornil naposledy ve svém rozhodnutí ze dne 23. 7. 2012 sp. zn. I. ÚS 863/2012, Ústavní soud často zdůrazňuje zásadu vigilantibus iura scripta sunt a princip subsidiarity. Tu lze ve vztahu ke stěžovatelce reformulovat tak, že námitky určitého druhu lze uplatňovat toliko v řízení, v nichž je orgán příslušný o těchto námitkách rozhodovat (na základě běžného opravného prostředku či ústavní stížnosti), a naopak se nelze úspěšně domáhat nápravy závadného stavu tam, kde stěžovatel již procesní příležitost k ochraně svých subjektivních práv sám promeškal.

V předložené věci obecné soudy s odvoláním na judikaturu Nejvyššího soudu konstatovaly, že je-li účastník v exekučním titulu označen způsobem, který neodpovídá požadavkům ustanovení § 79 odst. 1 věty druhé a třetí o. s. ř., není to na újmu vykonatelnosti rozhodnutí, pokud je možné z něj bez pochybností dovodit, komu bylo přiznáno právo nebo uložena povinnost, dále že soud výkonu rozhodnutí není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí, jehož obsahem je vázán a z něhož je povinen vycházet, a že v exekučním řízení není soud oprávněn posuzovat důvodnost ustanovení opatrovníka, toliko řádnost doručení tomuto opatrovníkovi v rámci ověření vykonatelnosti určitého titulu. V minulosti již Ústavní soud akceptoval praxi, dle níž exekuční soud v rámci rozhodování o nařízení exekuce je povinen zkoumat, zda je exekuční titul vykonatelný a zda byl tedy povinnému i řádně doručen (viz usnesení ze dne 29. 8. 2002 sp. zn. 20 Cdo 1020/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. 4, ročník 2002, poř. č. 25). Zároveň však akceptoval závěr, že soud již není v exekučním řízení povolán, aby se zabýval okolnostmi, které mohly způsobit vadu řízení, jež vydání exekučního titulu předcházelo. Proto také v nyní projednávané věci obecné soudy vycházely ze stanoviska, že námitkou nezákonnosti ustanovení opatrovníka v řízení, z něhož vzešel exekuční titul, se soud v řízení o výkonu takového rozhodnutí (exekuce) zabývat nemůže (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2002 sp. zn. 20 Cdo 554/2002 uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. 7, ročník 2004, poř. č. 62). K tomu srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 39/10 ze dne 11. března 2010; dále rovněž např. usnesení I. ÚS 3083/09 ze dne 5. ledna 2010; judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz. Vzhledem k uvedenému posoudil Ústavní soud stížnost v této části jako zjevně neopodstatněnou.

Stejně jako ve zmiňované věci sp. zn. I. ÚS 863/12 však Ústavní soud podotýká, že popsaný postup ČTÚ v otázce ustanovení opatrovníka z řad vlastních zaměstnanců naplňuje tytéž znaky, pro něž byla jiná rozhodnutí ČTÚ v minulosti zrušena jako protiústavní.

Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů stížnost odmítl zčásti jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. srpna 2012

Vojen Güttler předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.