I. ÚS 2744/12
I.ÚS 2744/12 ze dne 1. 10. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného Mgr. Janem Hraškem, advokátem se sídlem Revoluční 123, Liberec, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 4. 2012 sp. zn. 2 To 112/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní soud zjistil z předložených dokumentů následující skutečnosti.

Usnesením ze dne 29. 11. 2011 č. j. 56 T 2/2010-1352 Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci stanovil stěžovateli jako obhájci celkem odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 233 030 Kč. Co do zbytku stěžovatelem uplatněného nároku ve výši 98 586 Kč jeho návrh zamítl.

Vrchní soud napadeným usnesením rozhodl, že podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. ř. se citované usnesení krajského soudu zrušuje a znovu se rozhoduje, že stěžovateli se stanoví odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 233 390 Kč.

Vrchní soud v Praze v odůvodnění napadeného usnesení uvedl hlavně následující: "...hlavní líčení dne 19. 8. 2010 bylo odročeno na 14. 9. 2010 v 9,00 hod. Dne 14. 9. 2010 se obhájce M. K. dostavil k hlavnímu líčení. Z protokolu o hlavním líčení je patrno sdělení trestní věci v 9,00 hod. Po zjištění přítomnosti osob, které se k hlavnímu líčení dostavily, bylo soudem prvního stupně zjištěno, že se bez omluvy nedostavil obžalovaný J. Z. a proto bylo hlavní líčení odročeno na 6. 10. 2010 ve 13,00 hod. Hlavní líčení bylo skončeno v 9,19 hod. Z uvedeného je patrno, že obhájce byl přítomen u hlavního líčení, které je formou jednání soudu v trestním řízení. Po formální stránce tak je splněna podmínka naplnění úkonu právní služby podle § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu - účast na jednání před soudem. Z materiálního hlediska však z jeho strany k úplnému naplnění právní služby obhájcem nedošlo, neboť jednání soudu se omezilo pouze na zjištění procesních skutečností odůvodňujících odročení hlavního líčení. Vzhledem k tomu krajský soud důvodně nepřiznal obhájci odměnu za poskytnutí úkonu právní služby a správně mu přiznal náhradu za ztrátu času podle § 14 odst. 2 advokátního tarifu ve výši 1395 Kč. S ohledem na uvedené skutečnosti je patrno, že krajský soud se dostatečně nezabýval otázkou, zda je možno poskytnout ustanovenému obhájci v daném případě též náhradu hotových výdajů dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu když se spokojil s argumentací, že obhájce obdržel náhradu za ztrátu času, která nezakládá důvod k přiznání paušální náhrady hotových výdajů dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Jak výše uvedeno, nestojí tomuto poskytnutí náhrady hotových výdajů v cestě námitka, že nedošlo k úkonu právní služby, neboť pojmové znaky úkonu podle § 11 odst. 1 písm. g) formálně naplněny byly. Pokud jde o hotové výdaje obhájce, pak není pochyb o tom, že jeho situace se v daném případě oproti situaci, kdy by poskytl plnohodnotný úkon právní služby nemění. Vynaložení nákladů na místní přepravné, vnitrostátní poštovné a místní hovorné v rámci obhajoby, v situaci jež nastala, bylo iniciováno předvoláním soudu a je stejně důvodné jako v případech provádění jakýchkoliv jiných úkonů právní služby. Proto je oprávněný i nárok uplatňovaný obhájcem, aby mu za den 14. 9. 2010 byl přiznán nárok na náhradu hotových výdajů dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč a DPH 20 % z této částky ve výši 60 Kč. Celkem tedy je oprávněná odměna obhájci a náhrada hotových výdajů včetně DPH ve výši 233 390 Kč. Stížnostní soud má za to, že přiznání hotových výdajů podle § 13 odst.3 advokátního tarifij zajišťuje v daném případě i proporcionalitu mezi zájmem obhájce na získání adekvátní odměny a náhrad hotových výdajů a zájmem obecným, aby odměny obhájcům nebyly poskytovány nedůvodně, aniž by naplňovaly smysl právní služby, kterou mají poskytovat klientovi... Jednalo se tedy dle krajského soudu o konzultace přes zprostředkovatele (koncipienta) a krajský soud má za to. že porady s klientem, které se týkají přípravy na hlavní líčení má učinit v "krajských trestních věcech" samotný obhájce, neboť zastupuje v těchto věcech klienta před soudem.... Podle § 35 odst. 1 tr.řádu v řízení před krajským soudem jako soudem prvního stupně se obhájce nemůže dát zastoupit koncipientem. Obdobně takové zastoupení nepřipouští Usnesení představenstva ČAK z 8. 12. 1998 (AD). Vzhledem k těmto skutečnostem nebylo uplatnění nároků obhájce na odměnu za úkony provedené koncipientem v řízení probíhajícím před krajským soudem jako soudem prvního stupně oprávněné a opodstatněné. Proto soud prvního stupně správně rozhodl, pokud odměnu za uvedené úkony požadovanou obhájcem z důvodů vysvětlených v napadeném usnesení, nepřiznal.".

II.

Stěžovatel ústavní stížností navrhl zrušit rozhodnutí obecného soudu citované v záhlaví pro porušení svých základních práv, hlavně základního práva na spravedlivý proces (podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a pro porušení svého práva dle čl. 28 Listiny základních práv a svobod (per analogiím), podle něhož zaměstnanci mají právo na spravedlivou odměnu za práci. Podle stěžovatele se vrchní soud dopustil výkladové libovůle.

Konkrétně stěžovatel nesouhlasí s nepřiznáním odměny za úkon právní služby - účast na jednání před soudem. Stěžovatel se dostavil k jednání, ale protože se nedostavil obžalovaný, proto muselo být jednání odročeno. Argumentace napadeného usnesení vrchního soudu je podle stěžovatele zcela v rozporu s argumentací Ústavního soudu v nálezu ze dne 29.11.1994 sp. zn. I.ÚS 89/94. V ustanovení § 205 trestního řádu je uvedeno, že hlavní líčení zahájí předseda senátu sdělením věci, která bude projednávána, potom předseda zjistí, zda se dostavily osoby, které byly k hlavnímu líčení předvolány nebo o něm vyrozuměny, a zjistí jejich totožnost. U osob, u kterých je třeba zachovat lhůtu k přípravě, zjistí, zda tato lhůta byla zachována. Jestliže se některá z předvolaných osob nedostavila, rozhodne soud po slyšení přítomných stran, zda je možno líčení přesto provést, či zda je nutno je odročit. Z hlediska této zákonné dikce bylo v případech stěžovatele hlavní líčení zahájeno, i když bylo bez jednání odročeno. Ve vyhlášce č. 177/1996 Sb. se v § 11 odst. 1 písm. g) právním úkonem míní účast na jednání před soudem, aniž by bylo vysloveno, že tato účast musí být spojena s bezprostředním aktivním vystupováním obhájce. Celkově lze proto dovodit, že za právní pomoc je třeba pokládat i právní asistenci advokáta, který se na jednání připravoval, případ se zřetelem na danou fázi řízení zpracoval a jenž v každém stadiu jednání sleduje oprávněné zájmy svého klienta a je hotov v případě potřeby aktivně jednat; to platí i v té procesní situaci, která pro nepřítomnost svědka vedla k odročení jednání (advokát sleduje dodržení procesních pravidel, zda byl svědek řádně obeslán, zda je doručení obsílky řádně vykázáno, atd.).

Dále stěžovatel namítl, že druhým sporným bodem napadeného usnesení je vyúčtování jeho zastoupení advokátním koncipientem ve třetím roce koncipientské praxe. Podotýká, že se konkrétně jednalo o konzultaci trestní věci s klientem a ne o účast na jednání před soudem. Stěžovateli je dobře známo, že advokátní koncipient nemůže zastoupit advokáta u trestního jednání před krajským soudem jako soudem prvního stupně. Žádný právní předpis však nezakazuje zastoupení advokáta advokátním koncipientem při poskytování konzultací při účasti na výsleších či při podání vysvětlení. V napadeném usnesení je uvedeno, že konzultace, "které nebyly stěžovateli přiznány", uskutečnil advokátní koncipient v době, kdy již byla podána obžaloba a koncipient nemůže zastupovat obžalovaného v trestních věcech, které přísluší krajskému soudu jako soudu prvního stupně. Neexistuje však jediný důvod rozlišovat mezi substitučním zastoupením advokáta koncipientem v přípravném řízení a mezi substitučním zastoupením advokáta advokátním koncipientem ve stadiu po podání obžaloby. Stěžovatel se tedy domnívá, že se v případě napadeného usnesení jedná o nepřípustné vybočení z interpretačních standardů, což je ústavněprávně nepřípustné.
III.

Ústavní soud konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.

Stěžovatel předně nesouhlasí s nepřiznáním odměny za úkon právní služby - účast na jednání před soudem. Na podporu svého názoru se dovolává nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 11. 1994 sp. zn. I. ÚS 89/94. I proto (zřejmě) dovozuje porušení svého základního práva dle čl. 28 Listiny základních práv a svobod per analogiím, které právě citovaný nález aplikoval.

Nicméně, stěžovatel přehlíží, že nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 89/94 byl již v judikatuře Ústavního soudu překonán, a to plénem Ústavního soudu (skládajícího se ze všech soudců Ústavního soudu, a contrario tříčlenný senát).

Plénum Ústavního soudu dne 21. 5. 1996 přijalo - podle § 23 zákona č. 182/1993 Sb. ve věci předložení právního názoru III. senátu Ústavního soudu, odchylného od právního názoru Ústavního soudu, vysloveného v nálezu sp. zn. I. ÚS 89/94 - stanovisko sp. zn. Pl.ÚS-st. 1/96. Plénum v něm vyjádřilo právní názor i k interpretaci čl. 9 odst. 2 písm. d), čl. 28 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Podle stanoviska pléna Ústavního soudu je ústavní přípustnost institutu nutné obhajoby dána čl. 9 odst. 2 písm. d) a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Nárok obhájce na odměnu a náhradu hotových výdajů v případě nutné obhajoby je upraven v § 151 odst. 2 až 4 tr. ř., jejich výše § 23 odst. 2 vyhl. č. 270/1990 Sb., ve znění vyhlášky č. 573/1990 Sb. Při posuzování rozporu rozhodnutí obecných soudů s ustanoveními vyhl. č. 270/1990 Sb., ve znění vyhl. č. 573/1990 Sb., z hlediska ústavního je tudíž rozhodné, zdali tento rozpor se dotýká čl. 9 odst. 2 písm. d) Listiny základních práv a svobod intenzitou, narušující princip proporcionality, tj. způsobem, spojujícím nepřiměřenou pracovní zátěž k úrovni přiznané odměny a náhrady hotových výdajů. V této souvislosti Ústavní soud citoval i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle níž nutnou obhajobu bez nároku na odměnu a náhradu hotových výdajů je nutno posuzovat z úhlu normálnosti a proporcionality, tedy i z pohledu, zda nevýhody takového obhájce v podobě nezaplacení odměny a výloh současně nedoprovází výhody, v podobě např. profesního monopolu advokacie na obhajobu.

Jinými slovy, rozhodné pro ústavněprávní rovinu nyní posuzované věci je otázka, zda vrchní soud nenarušil princip proporcionality, tedy - zda důsledně vzato nebyla nutná obhajoba prováděná stěžovatelem nepřiměřenou pracovní zátěží.

Tu Ústavní soud dovozuje, že vrchní soud posoudil věc s výše uvedeným principem proporcionality souladně. Stěžovateli byla přiznána náhrada za ztrátu času a náhrada hotových výdajů. Stěžovatel se však (patrně) domáhá toho, aby mu byla poskytnuta odměna v takové výši, jako by hlavní líčení plnohodnotně proběhlo, byť se jednání soudu omezilo pouze na zjištění procesních skutečností odůvodňujících odročení hlavního líčení; tím však je srovnáváno nesrovnatelné a bylo by to zjevně nepřiměřené. Ostatně, ve shora citovaném stanovisku pléna Ústavního soudu je uváděn rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (Van der Mussele v. Belgium), který neshledal porušení práv obhájce ani za situace, kdy nejen že nedošlo k vyplacení odměny, ale dokonce ani náhrady výdajů (k čemuž však v nyní posuzované věci došlo); to s odkazem na profesní monopol advokacie na obhajobu - což je výhodou - kterým disponuje i advokacie v České republice.

Stěžovatel dále namítl, že nedošlo k zaplacení odměny za konzultace obviněného s advokátním koncipientem, který u něho působí. Vrchní soud i krajský soud argumentovaly § 35 odst. 1 tr. řádu, podle kterého v řízení před krajským soudem jako soudem prvního stupně se obhájce nemůže dát zastoupit koncipientem; s tím stěžovatel v daném kontextu nesouhlasí, neboť šlo o konzultace.

Tu Ústavní soud předně uvádí, že stěžovatel opomíjí, že krajský soud nepřiznal odměnu stěžovateli za právní konzultace provedené koncipientem hlavně z důvodu jiného, reprodukovaného i v napadeném usnesení vrchního soudu: "Soud nepřiznal ... odměnu za právní konzultace ...z důvodu, že nepostačuje k přiznání úkonu právní služby spočívajícího v další poradě s klientem přesahující jednu hodinu pouze potvrzení o tom, že se obviněný dostavil do advokátní kanceláře ke konzultaci a k nahlížení do spisového materiálu s tím, že tato doba přesahuje jednu hodinu, neboť je nutné aby úkony byly obhájcem vynaloženy účelně, což soud v tomto případě neshledal. Kromě toho uvedené konzultace učinil advokátní koncipient v době, kdy již byla podána obžaloba a koncipient nemůže zastupovat obžalovaného v trestních věcech, které přísluší krajskému soudu jako soudu prvního stupně.". Výše zmíněný hlavní argument však stěžovatel v ústavní stížnosti nerozporuje a akcentuje až druhou částí odůvodnění vrchního soudu.

Ostatně, argument obecných soudů ustanovením § 35 odst. 1 tr. řádu za racionálně neobhajitelný - a tak i za protiústavní - považovat nelze. Teleologické východisko je, že věci v řízení před vrchním soudem, před Nejvyšším soudem a i v řízení před krajským soudem jako soudem prvního stupně jsou nadány větší závažností a právní složitostí trestních věcí; proto u nich kvalitní a zákonu odpovídající obhajobu může poskytovat jen advokát. Podstatné pak je, že právní pomoc je obviněnému poskytována nejen při samotném jednání před soudem, ale i v rámci konzultací (u nichž se například řeší příprava na soudní jednání, strategie obhajoby aj., tedy to, co posléze bude před soudem realizováno).

IV.

Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Pokud zjištěné informace vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Proto Ústavní soud - tedy po té, co usoudil, že základní práva či svobody stěžovatele zjevně porušena nebyla - ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. října 2012

Vojen Güttler, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.