I. ÚS 2738/09
I.ÚS 2738/09 ze dne 13. 4. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelů MUDr. V. Ř., A. Ř., MUDr. V. Ř. ml., a A. Ř., všech zastoupených JUDr. Milanem Milerem, advokátem v Praze 9, Jablonecká 413, proti usnesení Nevyššího soudu č. j. 28 Cdo 3105/2008-286 ze dne 2. července 2009, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 64 Co 443/2007-246 ze dne 14. února 2008 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 27 C 328/2002-183 ze dne 25. července 2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelé proti usnesení Nevyššího soudu č. j. 28 Cdo 3105/2008-286 ze dne 2. července 2009, jímž bylo odmítnuto jejich dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 64 Co 443/2007-246 ze dne 14. února 2008, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 27 C 328/2002-183 ze dne 25. července 2007. Rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta jejich žaloba o určení, že jsou vlastníky pozemků parc. č. 984/6, 984/7, 984/8, 980/4 a 963/36 v katastrálním území Lhůtka, obec Praha, a to každý ideální 1/4 ve vztahu k celku. Podle názoru stěžovatelů bylo napadenými rozhodnutími porušeno ustanovení čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Porušení práva na ochranu vlastnictví spatřují stěžovatelé zejména v následujících skutečnostech: Stěžovatelé tvrdí, že stát vyvlastnil majetek v rozporu se zákonem. Svůj žalobní návrh na určení vlastnictví k předmětným pozemkům opřeli o prokázané tvrzení, že původní vlastnice sporných pozemků Š. G. nabyla vlastnictví na základě trhové smlouvy ze dne 27. 2. 1919. V roce 1939 emigrovala před nacisty do USA, kde XX. X. XXXX zemřela. Stěžovatelé dále prokázali, že jediná dědička po zemřelé, její dcera C. G. D., zemřela dne XX. XX. XXXX. Závětí ze dne 10. 8. 1996 učinila dodatek a odkázala stěžovatelům veškerý movitý a nemovitý majetek, zvláště pak předmětné pozemky, které patřily jejich rodině a byly nezákonně vyvlastněny již tehdy zemřelé S. G. Takto také bylo projednáno dědictví po zemřelé.

Stěžovatelé nezákonnost vyvlastnění dovozují z toho, že paní G. byla již v době vedení řízení o vyvlastnění předmětných pozemků mrtvá a o vlastnictví k těmto pozemkům nebylo rozhodnuto. Řízení tak bylo vedeno s v právním smyslu neexistující osobou. K těmto závěrům dospěly oba obecné soudy, přesto však nebylo žalobnímu návrhu stěžovatelů vyhověno. Soud prvního stupně odůvodnil své rozhodnutí tím, že stát nabyl vlastnictví ke sporným pozemkům vydržením, odvolací soud však uvedl, že stěžovatelé neuplatnili své nároky restituční.

Stěžovatelé nesouhlasí se závěry obou soudů, neboť sporný pozemek nemohl přejít do vlastnictví státu, protože jeho vlastníkem byla v době vydání vyvlastňovacího rozhodnutí dcera původní vlastnice. Podle názoru stěžovatelů se proto na tento případ nemohl restituční zákon vztahovat.

Stěžovatelé proto navrhli, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil.

II.

Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že při posuzování daného případu vycházel z rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, jehož zásadní teze podpořil později i Ústavní soud v plenárním nálezu sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05. Městský soud v Praze ve svém vyjádření prohlásil, že se zabýval všemi právně významnými skutečnostmi a své závěry v odůvodnění napadeného rozsudku vyložil s tím, že tyto závěry mají oporu v provedeném dokazování i v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu. Pro stručnost pak na své odůvodnění napadeného rozsudku plně odkázal. Za tohoto stavu nevzal Ústavní soud uvedená vyjádření za základ svého rozhodnutí, neboť nic nového - oproti napadeným rozhodnutím - nepřinášela.

III.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 27 C 328/2002 vedený u Obvodního soudu pro Prahu 4. Ze spisu zjistil, že stěžovatelé jako žalobci podali žalobu o určení, že jsou vlastníky výše uvedených pozemků, a to každý ideální 1/4, neboť jsou dědicové po zemřelé C. G. D., která byla dcerou původní vlastnice pozemků - S. G. Stěžovatelé tvrdili, že vyvlastnění pozemků byl právní akt nulitní, protože v době tohoto řízení již byla původní vlastnice mrtvá a ani podle tehdejších zákonů nebylo možné nemovitost vyvlastnit ani poskytnout náhradu. Obvodní soud z provedeného dokazování zjistil, že ve vyvlastňovacím řízení v roce 1971 zastupoval původní vlastnici první stěžovatel na základě plné moci a řízení bylo ukončeno vyplacením náhrady. Dále prokazatelně zjistil, že původní vlastnice zemřela v roce 1967. Soud prvního stupně pak usoudil - s odvoláním na ustálenou judikaturu - že rozhodnutí o vyvlastnění bylo nulitním aktem, protože původní vlastnice v té době jako osoba v právním slova smyslu neexistovala. Soud však dospěl k závěru, že stát pozemek držel v dobré víře, že jej vyvlastnil, protože na základě provedeného dokazování nelze dovodit, že stát či první stěžovatel o úmrtí původní vlastnice věděli. Proto byla žaloba stěžovateli napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 zamítnuta.

K odvolání stěžovatelů Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 64 Co 443/2007-246 ze dne 14. února 2008 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně; k právním závěrům uvedl, že se nepochybně jedná o situaci, kdy stát převzal majetek v rozhodném období bez náležitého právního titulu a navrácení takového majetku řešily restituční zákony, jejichž přijetí současně legalizovalo i převzetí věci státem bez právního důvodu. Prohlásil, že i na situaci stěžovatelů dopadá názor Nejvyššího soudu vyslovený v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 ze dne 11. 9. 2003, který v otázce vztahu vlastnické žaloby a žaloby z restitučních předpisů sjednotil dosud nejednotnou judikaturu; v něm se uvádí: "Oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 bez právního důvodu, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, a to ani formou určení vlastnického práva podle § 80 písm. c) o. s. ř." Odvolací soud v této souvislosti poukázal i na judikaturu Ústavního soudu, která uvedený závěr rovněž akceptuje.

Dovolání stěžovatelů bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3105/2008-286 ze dne 2. července 2009 odmítnuto jako nepřípustné. Dovolací soud poukázal na výše citované rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu; uvedl, že bez ohledu na to, zda došlo k vyvlastnění pozemků za podmínek odpovídajících restitučním zákonům nebo protiprávně, je rozhodující, že k odnětí vlastnictví došlo v rozhodném restitučním období a bylo na straně stěžovatelů, aby uplatnili restituční nárok (i když vzhledem k pozdějším okolnostem užívání pozemků připadal v úvahu spíše restituční náhrada). Dále se zabýval námitkou stěžovatelů týkající se toho, že soudy nižší instance věc posoudily právně odlišně. Dovolací soud nesdílel názor stěžovatelů, že by rozdílné právní posouzení věci nižšími instancemi zakládalo přípustnost dovolání pro diformitu rozsudků nižších instancí. Uvedl, že takový názor nemá oporu ani v zákoně ani jeho interpretaci. Zmíněné rozdílné právní posouzení lze kvalifikovat jako vadu řízení (porušení dvojinstančnosti), ta by však byla důvodem zrušení rozsudku nižších instancí jen v případě, že by po případném kasačním rozsudku dovolací instance přicházelo v úvahu jiné rozhodnutí - ve prospěch žalující strany, což - jak se podává - v úvahu nepřipadá.
IV.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelé dovolávali svého základního práva na ochranu vlastnictví, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud uvádí, že výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Není tak zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého práva" a může tak činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy jednoduché právo aplikují svévolně [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 321/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), sv. 33, str. 371].

Významnou námitku stěžovatelů představuje tvrzení, že soud prvního stupně zamítl žalobu z jiného důvodu, než učinil soud odvolací. Dodali, že nesouhlasí se závěry obou soudů, neboť sporný pozemek nemohl přejit do vlastnictví státu, protože jeho právoplatným vlastníkem byla v době vydání vyvlastňovacího rozhodnutí dcera původní vlastnice. Z uvedeného důvodu se podle názoru stěžovatelů nemohl na daný případ vztahovat restituční zákon. Ústavní soud sice přisvědčuje tvrzení, že rozsudek odvolacího soudu byl veden jinými důvody než rozsudek soudu prvního stupně, nemůže se však ztotožnit s názorem, že takový postup vedl k porušení jejich práva na ochranu vlastnického práva.

Stěžovatelé se sice nedovolávali ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, leč Ústavní soud se přesto zabýval otázkou, zda nelze rozhodnutí odvolacího soudu považovat za "překvapivé". Za rozhodnutí, pro které se v judikatuře Ústavního soudu vžilo označení "překvapivé", je považováno zpravidla rozhodnutí, kterým soud druhého stupně buď potvrdí rozsudek soudu prvního stupně, avšak z jiného skutkového důvodu, než o který se opíralo rozhodnutí soudu prvního stupně, anebo rozhodnutí, ve kterém soud druhého stupně změní rozhodnutí soudu prvního stupně na základě vyslovení právního názoru, který nebylo možné na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně vůbec předvídat. V takových případech Ústavní soud rozhodnutí soudu druhého stupně zpravidla zrušil, neboť účastníku řízení byla odňata reálná a efektivní možnost právně i skutkově argumentovat (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 257/98, Sbírka rozhodnutí, sv. 13, str. 65, sp. zn. IV. ÚS 218/95, Sbírka rozhodnutí, sv. 9, str. 381 a sp. zn. III. ÚS 139/98, Sbírka rozhodnutí, sv. 12, str. 93). Skutková a právní situace však byla v nyní posuzované věci odlišná. Odvolací soud v předmětné věci vycházel v plném rozsahu ze skutkových zjištění provedených soudem prvního stupně, avšak vyslovil jiný právní názor; ten vycházel ze sjednocené judikatury Nejvyššího soudu, která byla akceptována i v judikatuře Ústavního soudu (srov. sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikovaný ve Sbírce zákonů pod č. 477/2005 Sb.), jimiž byla řešena otázka souběhu obecné žaloby na určení vlastnictví a zvláštního postupu podle restitučních předpisů, a to ve prospěch žaloby restituční. K obdobným závěrům dospěl Ústavní soud např. i v usnesení sp. zn. IV.ÚS 394/09 ze dne 18.01.2010 i dalších. V nyní souzené věci pak nelze aplikovat závěr vyjádřený v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 2502/09 ze dne 15.03.2010, který vyslovil, že "Předvídatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu lze docílit nejen zrušením rozhodnutí soudu prvního stupně a vrácením věci k dalšímu řízení (což je nyní možné jenom z důvodů taxativně vypočtených v § 220 o. s. ř.), ale také tím, že odvolací soud seznámí účastníky se svým odlišným právním názorem a dá jim příležitost se k tomuto názoru vyjádřit." Takový závěr, aplikovaný v předmětné věci by znamenal naprostý formalismus, neboť otázka souběhu výše zmíněných procesních postupů byla již před více lety jednoznačně vyřešena v rozhodovací praxi obecných soudu i v rozhodovací praxi Ústavního soudu; ze skutkových zjištění obsažených ve spisu je zřejmé, že právě takový stav existoval i v posuzovaném případě, protože - bez ohledu na další argumentaci stěžovatelů - ze skutkových zjištění vyplynulo, že v dané věci (převzetí majetku státem bez právního důvodu v rozhodném období) mělo být postupováno podle předpisů restitučních.

Ústavní soud ještě pro úplnost poukazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, který se uvedeným rozporem rovněž zabýval a dospěl k závěru, že za podstatnou vadu řízení by ho bylo možné považovat pouze tehdy, pokud by zrušením rozhodnutí bylo možno přivodit pro stěžovatele příznivější výsledek. To však v souzené věci evidentně v úvahu nepřicházelo.

Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí, konkrétně Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jsou logická, jasná, přesvědčivá, nemají znaky svévole a mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.

Ústavní soud za tohoto stavu dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutím k porušení práva stěžovatelů na ochranu vlastnického práva zjevně nedošlo.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. dubna 2010

Vojen Guttler v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.