I. ÚS 2736/09
I.ÚS 2736/09 ze dne 25. 11. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele: Mercedes-Benz Financial Services Česká republika s. r. o., se sídlem Praha 4 - Chodov, Daimlerova 2296/2, zastoupeného JUDr. Monikou Linhartovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Široká 6, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2008, čj. 28 Cm 331/2006 - 164, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 6. 2009, čj. 2 Cmo 31/2009 - 179, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených usnesení, z nichž prvým Městský soud v Praze zastavil řízení o zaplacení částky 1,377.594,- Kč s příslušenstvím a druhým v pořadí Vrchní soud v Praze usnesení městského soudu potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Stěžovatel v ústavní stížnosti napadl výroky o náhradě nákladů řízení tvrzením, že při rozhodování o nákladech řízení došlo k porušení jeho základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Soud prvního stupně při rozhodování o nákladech řízení pouze odkázal na ustanovení § 146 odst. 1 písm. c) OSŘ, aniž by jeho použití blíže odůvodnil. V této souvislosti stěžovatel odkázal na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, podle níž je jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí požadavek přesvědčivého, racionálního, logického a vyčerpávajícího odůvodnění rozhodnutí. Rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně považuje stěžovatel za nesprávná. Z odůvodnění usnesení soudu prvního stupně nevyplývá, jakými úvahami byl soud veden a na základě jakých skutečností shledal důvod pro aplikaci § 146 odst. 1 písm. c) OSŘ. Odvolací soud se s odůvodněním soudu prvního stupně ztotožnil, z odůvodnění jeho usnesení vyplývá, že zastavení řízení zavinil stěžovatel. Toto rozhodnutí se stěžovateli jeví jako rozporuplné, nepřesvědčivé a ústavně nekonformní. Sjednáním rozhodčí doložky vyjádřily smluvní strany vůli, aby určité majetkové spory byly svěřeny rozhodcům. Pokud se stěžovatel tohoto ujednání dovolal a vznesl námitku nedostatku pravomoci soudu, nelze v jeho chování spatřovat procesní zavinění, že řízení muselo být zastaveno. Procesní zavinění lze naopak spatřovat na straně žalobce, který i přes sjednanou rozhodčí doložku podal žalobu k soudu, jehož pravomoc rozhodčí smlouva vylučovala. U výroku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, stěžovatel namítl, že rozhodl podle § 8 vyhlášky č. 484/2000 Sb., zatímco měl v daném případě rozhodnout podle § 3 zmíněné vyhlášky.

Pokud jde o problematiku procesního zavinění na zastavení řízení, stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 315/07.

II. Ze shora označeného usnesení Městského soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že řízení o zaplacení částky 1,377.594,- Kč bylo zastaveno, dalším výrokem byl žalobci vrácen poplatek ve výši 55.100,- Kč a žádnému z účastníků řízení nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Městský soud vyšel ze zjištění, že stěžovatel v odůvodnění odporu proti vydanému platebnímu rozkazu namítl nedostatek pravomoci městského soudu s poukazem na ujednání ve "Všeobecných podmínkách finančního leasingu stěžovatele", jež tvoří nedílnou součást uzavřené leasingové smlouvy. Zde si strany dohodly, že v případě sporů vzniklých ze smlouvy nebo v souvislosti s její platností, účinností, prováděním nebo zánikem bude takový spor řešen rozhodcem. Proto městský soud vyhověl návrhu stěžovatele a řízení o podané žalobě zastavil podle § 106 odst. 1 OSŘ, čímž vyhověl jeho námitce o nedostatku pravomoci soudu. O vrácení soudního poplatku rozhodl podle § 19 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb. a výrok o nákladech řízení odůvodnil odkazem na ustanovení § 146 odst. 1 písm. c) OSŘ.

Vrchní soud v Praze, k odvolání obou stran sporu, usnesení Městského soudu v Praze potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Posoudil správnost postupu soudu prvního stupně podle § 106 odst. 1 OSŘ, poukázal na ustanovení § 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, zabýval se rovněž existencí rozhodčího orgánu, který byl v předmětné smlouvě uveden a dospěl k závěru, že rozhodčí doložka byla platně sjednána.

Pokud jde o argumenty stěžovatele ohledně rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, konstatoval, že soud prvního stupně rozhodl o nákladech řízení podle § 146 odst. 1 písm. c) OSŘ. Podle tohoto ustanovení právo na náhradu nákladů řízení nemá žádný z účastníků, jestliže řízení bylo zastaveno. V aplikaci citovaného ustanovení soudem prvního stupně odvolací soud neshledal pochybení s tím, že ustanovení § 146 odst. 2 věta druhá OSŘ na daný případ nedopadá. Nedostatek pravomoci soudu podle § 106 odst. 1 OSŘ nastává pouze za předpokladu, že je platně uzavřena rozhodčí smlouva a že žalovaný námitku nedostatku pravomoci soudu podle uzavřené rozhodčí smlouvy uplatní včas. Pokud by taková námitka nebyla stěžovatelem včas uplatněna, resp. pokud by účastníci prohlásili, že na rozhodčí smlouvě netrvají, soud by v rámci své pravomoci spor projednal a rozhodl. Nelze tedy učinit závěr, že žalobce podáním žaloby zavinil, z procesního hlediska, zastavení řízení. Procesním důvodem zastavení řízení byla stěžovatelova námitka nedostatku pravomoci soudu věc projednat a rozhodnout, odkazující na sjednanou rozhodčí smlouvu.
III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak Ústavní soud již mnohokrát judikoval, není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů nebo sjednocování jejich judikatury. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Ústavnímu soudu tedy nepřísluší přehodnocovat správnost výkladu výše uvedených ustanovení občanského soudního řádu, k čemuž ho stěžovatel vybízí, ani přehodnocovat důvody, které vedly obecné soudy k rozhodnutí o nákladech řízení.

Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces a práva vlastnit majetek, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení, z nichž tato rozhodnutí vzešla, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Otázkou náhrady nákladů řízení se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval a konstatoval, že tato problematika, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nemůže být zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje zásadně intenzity představující porušení základních práv a svobod (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2582/08).

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vyjádřil stanovisko, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě. Ke zrušení výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například jestliže zjistí, že došlo k vážnému porušení práva na spravedlivý proces nebo že bylo porušeno jiné základní právo (viz např. nález ze dne 21. 3. 2006, sp. zn. II. ÚS 259/05). Rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, proto se i na tuto část řízení vztahují principy spravedlivého procesu. Otázka náhrady nákladů řízení mohla nabýt ústavněprávní dimenze například tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace právních norem ze strany obecného soudu byl obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Takové pochybení však v souzené věci zjištěno nebylo. Lze sice souhlasit s námitkou stěžovatele, že soud prvního stupně svůj postup podle § 146 odst. 1 písm. c) OSŘ dostatečně neodůvodnil, ale tento nedostatek bezezbytku napravil soud odvolací.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. listopadu 2009

František Duchoň, v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.