I. ÚS 2719/13
I.ÚS 2719/13 ze dne 25. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Kateřiny Šimáčkové a Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele A. Š., zastoupeného Mgr. Martinou Štěpáníkovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Kodaňská 8, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2013, č. j. 72 Co 122/2013-616, a proti výroku V a VI rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 30. 5. 2012, č. j. 11 P 18/2009-426, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Z podané ústavní stížnosti plyne, že stěžovatel (otec) podal návrh, kterým bylo zahájeno řízení o úpravě styku matky s nezletilým. Výroky I až IV bylo zejm. rozhodnuto o rozsahu asistovaného styku matky s nezletilým. Nákladovými výroky V a VI rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 30. května 2012, č. j. 11 P 18/2009, byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit na náhradu nákladů státu v řízení částku 14 350 Kč ve lhůtě patnácti dnů od právní moci rozsudku. Státu nebyla přiznána náhrada nákladů vůči matce. Proti výrokům V a VI rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 podal stěžovatel odvolání, na základě kterého Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. května 2013, č. j. 72 Co 122/2013-616, rozsudek soudu I. stupně v napadených výrocích o nákladech státu potvrdil.

Soudy odůvodnily nákladové výroky tak, že v řízení vznikly státu náklady v souvislosti s vypracováním znaleckého posudku o psychickém stavu matky. Stěžovatel namítal, že náklady na tento posudek měla nést matka, soudy naopak aplikovaly zásadu, dle níž nesou náklady řízení oba rodiče rovným dílem. Na straně matky však dále shledaly podmínky pro osvobození od soudních poplatků (vzhledem k jejím příjmům a zdravotnímu stavu), na straně stěžovatele tyto podmínky neshledaly, neboť byly prokázány jeho příjmy ze zaměstnání ve výši 13 944 Kč. Stěžovateli byla uložena povinnost uhradit polovinu nákladů vzniklých státu v řízení.

Stěžovatel namítá, že vypracování znaleckého posudku bylo nezbytné, neboť matka projevovala zjevné anomálie v chování. Nesouhlasí s tím, že matce nebyla uložena povinnost hradit díl nákladů řízení, a poukazuje na to, že matka dlouhodobě neplatí výživné, za což byla v minulosti odsouzena. Podle stěžovatele opomněly soudy zhodnotit, že polovina nákladů řízení (14 350 Kč) převyšuje jeho měsíční příjem (13 944 Kč) z něhož, a z příjmu manželky, hradí potřeby rodiny (dvou nezletilých dětí). Považuje za porušení práva na spravedlivý proces, pokud soudy nepřihlédly k průběhu řízení a k důvodnosti jeho návrhu, která byla v řízení prokázána.

Ve druhé rovině své argumentace stěžovatel poukazuje na nepřiměřenou délku řízení, kdy byl návrh podán již 25. března 2011, přičemž ve věci spatřuje porušení svého práva na projednání bez zbytečných průtahů.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle ustanovení § 148 odst. 1 o. s. ř. má stát podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. O osvobození od soudních poplatků podle § 138 odst. 1 o. s. ř. platí, že na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že posouzení toho, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá výlučně do rozhodovací sféry obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2000 sp. zn. IV. ÚS 271/2000, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 19, usnesení č. 28, str. 275 a násl.). Pouze tehdy, jestliže by nesprávná aplikace zákonných ustanovení obecnými soudy měla za následek porušení některého z ústavně zaručených práv či svobod, například v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, byl by Ústavní soud povolán k ochraně práv stěžovatele zasáhnout (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2006 sp. zn. IV. ÚS 541/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 43, nález č. 216, str. 405 a násl., nebo nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný tamtéž, svazek č. 15, nález č. 98, str. 17 a násl.).

V dané věci Ústavní soud neshledal, že by se obecné soudy dostaly do extrémního rozporu s principy spravedlnosti, pokud neshledaly na straně stěžovatele podmínky pro osvobození od soudních poplatků. Skutečnost, že návrh stěžovatele byl důvodný, včetně potřeby znaleckého posudku, se projevilo především v meritorním výroku Obvodního soudu pro Prahu 9, jímž bylo stěžovateli v zásadě vyhověno. Skutečnost, že soudy shledaly podmínky pro osvobození od soudních poplatků na straně matky, nemůže způsobit zásah do základního práva stěžovatele. Posouzení příjmových a majetkových poměrů stěžovatele, jak jej provedly soudy, dle názoru Ústavního soudu není excesem, který by dosahoval intenzity protiústavnosti. Zvláště pokud stěžovatel poukazuje na dlouhodobé neplacení výživného ze strany matky, odkazuje Ústavní soud na standardní právní možnosti, jakým způsobem dosíci výkonu rozhodnutí.

K tvrzeným protiústavním průtahům v řízení zbývá dodat, že samotná existence průtahů nemůže zpravidla vést k odstranění rozhodnutí vydaných ve skončeném řízení, neboť ani jejich případné zjištění není zásadně způsobilé založit odlišný výsledek sporu. Ústavní stížností lze napadnout pouze aktuální, trvající zásah orgánu veřejné moci a stěžovatel tímto zásahem musí být již nebo ještě postižen. Procesním prostředkem k ochraně práva narušeného v již skončeném soudním řízení neodůvodněnými průtahy je nadto od účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., jímž byl novelizován zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), žaloba na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění podle jeho ustanovení § 31a.

Vzhledem k tomu, že nebyla dotčena základní práva stěžovatele, odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 25. listopadu 2013

Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.