I. ÚS 2702/13
I.ÚS 2702/13 ze dne 25. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Jarmily Novákové, zastoupené JUDr. Jiřím Šídlem, advokátem se sídlem Malá 967, Horoměřice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2013 sp. zn. 26 Cdo 1558/2013, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2012 sp. zn. 68 Co 469/2012 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. 9. 2012 sp. zn. 13 C 188/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byl dne 3. 9. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 bylo zastaveno řízení o vzájemném návrhu na zaplacení částky 323 325,38 Kč, a to z důvodu neodstranitelného nedostatku podmínek řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř. V odůvodnění soud I. stupně uvedl, že žalobce se podanou žalobou domáhá zaplacení částky ve výši 70 806 Kč z titulu dlužného nájemného a bezdůvodného obohacení za užívání bytu v jeho vlastnictví žalovanou (v řízení před Ústavním soudem stěžovatelkou) před a po skončení nájemního vztahu. U Obvodního soudu pro Prahu 3 byla projednávána a rozhodnuta právní věc, kdy se žalovaná domáhala po žalobci zaplacení částky 323 325,38 Kč s odůvodněním, že tyto prostředky investovala se souhlasem žalobce do rekonstrukce bytu II. kategorie ve IV. poschodí domu č. p. 2364, Chrudimská 4, Praha 3, kdy zásadní část rekonstrukce byla provedena v r. 2004, ale mohla být dokončena až po výměně stoupaček v listopadu 2007. Rozsudkem ze dne 29. 9. 2010, č. j. 8 C 618/2009-203 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 29 Co 40/2011-230 byla žaloba zamítnuta z důvodu promlčení.

3. Podáním Obvodnímu soudu pro Prahu 5 ze dne 21. 2. 2012 žalovaná uplatnila v rámci řízení formou vzájemného návrhu stejný nárok, o kterém již rozhodoval pod výše uvedenou spisovou značkou i Obvodní soud pro Prahu 3, když se domáhá úhrady stejných nákladů vynaložených na opravu stejného bytu se souhlasem pronajímatele, které částečně započetla vůči dlužnému nájemnému. Soud dovodil, že v případě vzájemného návrhu na zaplacení částky 323 325,38 Kč se jedná o stejné účastníky řízení i předmět sporu, když není rozhodující, že se žalovaná v tomto případě domáhá jiného právního posouzení. Z těchto důvodů soud řízení o vzájemném návrhu žalované zastavil. Proti usnesení podala stěžovatelka odvolání. Odvolací soud usnesení soudu I. stupně potvrdil.

4. Proti usnesení odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud zamítl. V odůvodnění mimo jiné uvedl, že překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává v první řadě tehdy, jde-li v novém řízení o projednání stejné věci. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v novém řízení rozdílné procesní postavení (např. vystupovaly-li v původním řízení jako žalovaní a v novém jako žalobci). Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Řízení se týká týchž osob rovněž v případě, jestliže v novém řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které byly účastníky pravomocně skončeného řízení. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek (skutkový děj), který byl předmětem původního řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává i tehdy, jestliže skutek (skutkový děj) byl soudem v původním řízení posouzen po právní stránce nesprávně nebo neúplně. O stejný předmět řízení jde také tehdy, jestliže byl stejný skutek (skutkový děj) v novém řízení právně kvalifikován jinak než v řízení původním.

5. Stěžovatelka s právním hodnocením obecných soudů nesouhlasí. Základní nárok stěžovatelky se odvíjel od uzavřené dohody se žalovanou stranou o tom, že jí uhradí náklady rekonstrukce. I když tento smluvní nárok byl s ohledem na běh času promlčen v roce 2004, nelze dalším výkladem o totožnosti skutku poškozovat nároky stěžovatelky poukazem na věc již jednou rozhodnutou. Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodoval pouze o nároku z procesního hlediska, tedy zda byla či nebyla věc promlčena a nikoliv o jejím materiální základu. Podle názoru stěžovatelky nelze připustit výklad, že i když vznikne nájemci nárok na náhradu vložených investic do bytu po skončení nájmu, věc se posoudí jako promlčená a s ohledem na předchozí řízení i jako totožný skutek před skončením nájmu. Stěžovatelka se proto domnívá, že tím, že řádně v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 5 uplatnila jako protinávrh své požadavky, vyplývající z titulu ukončení nájmu, nedošlo k "res iudicata" a naopak je možné ve věci jednat a rozhodnout.
6. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

7. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.

8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že v řízení byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny. K tomu Ústavní soud uvádí, že ze své pozice může pouze posoudit, zda se řízení svými procesními postupy a uplatněnými právními názory, jakož i celkovým výsledkem sporu, odbývalo v ústavněprávních mezích, jmenovitě zda nevybočilo ze zásad tzv. spravedlivého procesu ve smyslu citovaného článku Listiny.

9. Toto právo však stěžovatelce zjevně upřeno nebylo. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí, dostalo se jí adekvátního postavení účastníka řízení a proti nepříznivému rozhodnutí soudu prvního stupně podala odvolání. Odvolací soud se námitkami v něm formulovanými důsledně zabýval a v odůvodnění svého rozsudku podrobně vyložil, proč nepovažuje stěžovatelčinu argumentaci za správnou. Stěžovatelka ve věci vyčerpala rovněž mimořádný opravný prostředek - dovolání, které Nejvyšší soud shledal přípustným, napadené usnesení odvolacího soudu přezkoumal z hlediska argumentace stěžovatelky a dospěl ke shodnému závěru, jako soudy nižších instancí.

10. Ústavní soud ve věci ani neshledal, že by se stěžovatelce nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by její procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhému účastníku rovného (čl. 37 odst. 3 Listiny).

11. To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit.

12. Výjimkou - v rovině právního posouzení věci - jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v nauce a v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.

13. Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Posuzovaná ústavní stížnost je tak pouze pokračováním polemiky stěžovatelky se závěry obecných soudů a opakováním námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního, a stěžovatelka zřejmě, avšak nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu.

14. Z obsahu napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy dospěly ke shodnému závěru o překážce věci pravomocně rozhodnuté. Soudy porovnaly předchozí rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 a vzájemný návrh stěžovatelky a shledaly, že jak v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 3, tak v posuzovaném případě vzájemného návrhu, je mezi týmiž účastníky předmětem řízení pohledávka stěžovatelky vymezená jako náklady na úpravy předmětného bytu provedené převážně v roce 2004 a zcela dokončené v listopadu 2007 po výměně stoupaček, jež vznikly v celkové výši 379 641,38 Kč a jsou vyčísleny po provedených zápočtech částkou 323 325,38 Kč. Stěžovatelka tak požaduje svůj nárok s odkazem na shodná skutková tvrzení, jež uplatnila již v předchozím řízení. Podle právního závěru obecných soudů se jedná o totožnou věc ve smyslu § 159a odst. 5 o. s. ř., neboť okolnost, že účastníci mají v těchto řízeních opačné procesní postavení, že řízení o vzájemném návrhu se vede u Obvodního soudu pro Prahu 5, zatímco původní řízení proběhlo u Obvodního soudu pro Prahu 3, a že nárok byl posouzen dle § 667 odst. 1 obč. zák. a nyní jej stěžovatelka odůvodňuje ustanovením § 667 ve spojení s § 669 obč. zák., není rozhodná.

15. Ústavní soud v dané věci shledal, že napadená rozhodnutí vycházejí z poměrně přesně zjištěného skutkového stavu věci, obecné soudy postupovaly v mezích zákona a svůj právní názor dostatečně a přiměřeným způsobem odůvodnily, přičemž jejich právní závěry nelze označit jako extrémně nesouladné s vykonanými skutkovými zjištěními a z ústavněprávního hlediska obstojí.

16. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do práva stěžovatelky na spravedlivý proces, musel ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. listopadu 2013

Ivana Janů, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.