I. ÚS 27/10
I.ÚS 27/10 ze dne 29. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele M. V., zastoupeného JUDr. Evženií Pichertovou, advokátkou, pracoviště Škroupova 471, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2009, č. j. 28 Cdo 4026/2009-74, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 6. 2009, č. j. 24 Co 68/2009-53, a proti rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 10. 11. 2008 č. j. 4 C 106/2008-32, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů. Opírá jí zejména o následující důvody:

Stěžovatel se u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou domáhal žalobou určení vlastnictví k Utzovu mechanickému betlému. Rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou z 10. 11. 2008, č. j. 4 C 106/2008-32, byla žaloba zamítnuta a Krajský soud v Hradci Králové rozhodnutí okresního soudu rozsudkem z 29. 6. 2009, č. j. 24 Co 68/2009-53, potvrdil. Stěžovatel podal dovolání, leč Nejvyšší soud usnesením z 29. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4026/2009, toto dovolání odmítl.

Těmito rozhodnutími došlo - podle názoru stěžovatele - k porušení jeho základní subjektivních práv (svobod), jež jsou mu garantována zejména čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 17 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Zásahem státu bylo totiž stěžovateli odepřeno právo vlastnit majetek, jejž by jinak zdědil po své matce, resp. ho mohl získat na základě restitučních předpisů. Stěžovatel se prý domáhal vydání Utzova mechanického betlému (dále jen "betlém"), který před rokem 1989 získalo Okresní muzeum Orlických hor, dnes Muzeum a galerie Orlických hor v Rychnově nad Kněžnou (dále jen "muzeum"). Ředitelka tohoto muzea však stěžovateli dne 20. 3. 1991 [což bylo ještě před účinností zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve změní pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb.")] sdělila, že mu betlém vydat nemůže, což odůvodnila notářským zápisem NZ 26/53. Zároveň stěžovatele poučila, že se restituční zákonodárství na betlém (myšleno na jeho vydání stěžovateli) nevztahují. Jestliže pak obecné soudy v řízení, v němž se stěžovatel později domáhal na základě obecných občanskoprávních předpisů jednak určení, že je vlastníkem betlému, jednak vydání tohoto betlému, dovodily, že měl postupovat podle zákona č. 87/1991 Sb. (včetně lhůt v něm stanovených), pak se tyto soudy nesprávně vypořádaly se skutkovými zjištěními; jejich rozhodnutí tak vedlo nesprávnému právnímu posouzení věci. Napadená rozhodnutí je přitom nutno podle stěžovatele pokládat za akty přílišné tvrdosti, neboť nedodržení lhůty podle zákona č. 87/1991 Sb. bylo způsobeno toliko lživým poučením ze strany muzea - státního subjektu. Stát proto v tomto případě nemůže dovozovat své vlastnické právo a hovořit o nutnosti zachovat právní jistotu, tak jak je zmiňována i ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, č. j. Pl. ÚS-st. 21/05, na základě toho, že stěžovatel nesplnil podmínky stanovené restitučním zákonem, jestliže k tomuto zavdal příčinu právě sám stát, který ústy ředitelky muzea úmyslně nesprávně poučil stěžovatele o nemožnosti vlastnické právo uplatnit.

Stěžovatel dodal, že po smrti své matky dlouho nevěděl, bude-li výhradním dědicem pozůstalého betlému či nikoli; navíc si ani nebyl vědom přechodu vlastnictví k betlému na stát, neboť měl za to, že ten bude posléze předmětem dědického řízení. Poté, co se o přechodu vlastnictví na stát dozvěděl, kontaktoval muzeum, ale - jak je výše uvedeno - marně. Zároveň se domáhal dodatečného projednání dědictví ve vztahu k betlému, avšak soud jeho návrh usnesením ze dne 7. 1. 2009, č. j. 13 D 742/2007-33, zamítl.

Podle stěžovatele k prekluzi vlastnického práva nemůže dojít, a to ani na základě zákona č. 87/1991 Sb., neboť by to odporovalo dikci čl. 1 Listiny. Ačkoli tedy stát může prostřednictvím zákona a v jeho mezích uplatňovat svou státní moc (jak vyplývá z čl. 2 odst. 2 Listiny), nemůže na základě zákona zasahovat do základních lidských práv a svobod v jiných případech či ve větším rozsahu, než je mu umožněno Ústavou - případně Listinou; zde přitom odkázal na institut vyvlastnění, k němuž však v případě stěžovatelova betlému nedošlo.

II.

Ústavní soud si vyžádal spis uvedený Okresním soudem v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 4 C 106/2008. Zjistil, že stěžovatel se žalobou podanou dne 19. 3. 2008 (ve znění její opravy ze dne 1. 4. 2008 a upřesnění ze dne 25. 8. 2008) domáhal jednak určení, že je vlastníkem Utzova mechanického betlému, jednak toho, aby soud zavázal žalované Královéhradecký kraj a Muzeum a galerii v Rychnově nad Kněžnou (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastníci - dále jen "vedlejší účastníci") společnou a nerozdílnou povinností vydat stěžovateli uvedený betlém. Žalobce - stěžovatel přednesl, že se betlém od jeho matky dostal bez jejího vědomí do správy někdejšího Okresního muzea Orlických hor. Betlém však nikdy nebyl vyvlastněn, znárodněn či konfiskován. Jeho matka nikdy neobdržela žádnou písemnost, na jejímž základě by mohla pozbýt své vlastnické právo k betlému. Ředitelka muzea v roce 1991 sdělila stěžovateli, že betlém se dostal do muzea legální cestou a stěžovatele poučila, že se na vydání betlému restituční předpisy nevztahují. Proto neuplatnil ohledně betlému postup dle zákona č. 87/1991 Sb.

Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozsudkem z 10. 11. 2008, sp. zn. 4 C 106/2008, žalobu zamítl. Uvedl, že žaloba nemůže být úspěšná, ani v případě pravdivosti skutečností tvrzených stěžovatelem, tedy že se betlém dostal do držení muzea bez vědomí (případně proti vůli) jeho matky. Tuto skutkovou okolnost by totiž bylo nutno právně kvalifikovat jako převzetí věci bez právního důvodu ve smyslu ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Takovému převzetí věci bez právního důvodu ostatně plně odpovídají tvrzení stěžovatele (žalobce), že nebylo vydáno žádné rozhodnutí o vyvlastnění, zkonfiskování, zestátnění apod. Stěžovatel proto mohl postupovat toliko podle tohoto právního předpisu, který je ve vztahu k občanskému zákoníku předpisem zvláštním. Mohl se tedy domáhat vydání betlému v zákonem stanovených lhůtách (§ 5 odst. 2 a odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.); pokud tak neučinil, jeho nárok na vydání věci zanikl.

Podle okresního soudu je postup, který stěžovatel v projednávané věci zvolil (tedy cesta ochrany vlastnického práva podle obecných občanskoprávních předpisů), je vyloučen, neboť žalobou na určení vlastnického práva (resp. žalobou reivindikační) nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství; zde okresní soud odkázal jak na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu, tak na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05. Na tomto závěru podle okresního soudu nemohlo nic změnit ani to, že prý stěžovateli v roce 1991 povinná osoba sdělila, že se na tuto věc restituční předpis nevztahuje. Na tento případ totiž dopadá ustanovení § 5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., podle kterého mohl stěžovatel jakožto osoba oprávněná, jejíž výzvě k vydání věci nebylo za strany osoby povinné vyhověno, uplatnit svůj nárok na vydání věci u soudu ve lhůtě jednoho roku. Tato propadná lhůta však již uplynula, přičemž negativní stanovisko povinné osoby k vydání věci nelze považovat za překážku běhu uvedené lhůty.

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 29. června 2009, č. j. 24 Co 68/2009-53, rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud zejména uvedl, že marným uplynutím restitučních lhůt právo stěžovatele domáhat se ochrany vlastnického práva k dotčenému majetku zaniklo, obdobně jako zaniká v důsledku vydržení jinou osobou. Zmiňoval-li stěžovatel v odvolání, že vedlejší účastníci právo držby předmětného betlému vykonávají v rozporu s dobrými mravy (neboť zmeškání restitučních lhůt bylo zaviněno nepravdivým sdělením o tom, že se na vydání betlému restituční předpisy nevztahují), pak se sluší podle krajského soudu uvést, že bylo pouze věcí stěžovatele, zda osvědčí dostatečnou bdělost při ochraně svých práv a svůj restituční nárok na vydání betlému ve stanovené lhůtě uplatní u soudu či nikoliv. Nevyužil-li předvídané možnosti domáhat se vydání věci u soudu, nemůže jít uvedená okolnost k tíži žalovaných. Opačná situace by mohla nastat pouze v případě, kdyby povinná osoba ujišťovala osobu oprávněnou o tom, že věc jí bude vydána a osoba oprávněná by zmeškala restituční lhůty v dobré víře, že její restituční nárok bude uspokojen povinnou osobou mimosoudně. Tak tomu však v posuzovaném případě není. Pro úplnost krajský soud ve svém rozhodnutí ještě poznamenal, že rozhodnutí o tom, zda určitá věc je předmětem dědictví po zůstaviteli, náleží soudu pouze v řízení o dědictví a nikoli v řízení o reivindikační či vlastnické určovací žalobě. V řízení podle § 80 písm. c) o.s.ř. tak lze totiž rozhodnout pouze o určení vlastnického práva zůstavitele ke dni jeho úmrtí.

Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel dovoláním, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. To bylo usnesením Nejvyššího soudu z 29. 10. 2009, č. j. 28 Cdo 4026/2009-74, odmítnuto a náhrada nákladů dovolacího řízení nebyla přiznána žádnému z účastníků řízení. Dovolací soud shledal, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní právní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř.). Odkázal zejména na obecně uznávanou judikaturu svoji, jakož i na judikaturu Ústavního soudu (konkrétně například na rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, a na stanovisko pléna Ústavního soudu z 1. 11. 2005, Pl. ÚS-st. 21/05), jejichž právních závěrů se plně přidržel.

Ústavní soud konečně z předložených listin zjistil, že rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 7. 1. 2009, č. j. 13 D 742/2007-33, byl návrh stěžovatele na dodatečné projednání dědictví Utzova mechanického betlému zamítnut. Soud toto rozhodnutí odůvodnil odkazem na § 175x o. s. ř., protože nebyly splněny podmínky pro dodatečné projednání dědictví; žádný doklad, že byl betlém ve vlastnictví zůstavitelky R. V. nebyl zjištěn.
III.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával zejména svého základního práva na ochranu vlastnictví, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jádrem ústavní stížnosti byla otázka, zda se lze domáhat ochrany vlastnického práva právními prostředky upravenými v obecných právních předpisech, i když na ně dopadají normy speciálního (restitučního) zákonodárství.

Ve svém stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikovaném ve Sbírce zákonů pod č. 477/2005 Sb., z něhož při svých právních závěrech vycházely obecné soudy, plénum Ústavního soudu v podstatě akceptovalo závěr obsažený ve stanovisku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, podle kterého oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 bez právního důvodu, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů (zejména podle § 126 odst. 1 OZ), a to ani formou určení vlastnického práva podle § 80 písm. c) o.s.ř. Je zjevné, že tímto stanoviskem byly překonány právní názory obsažené v řadě nálezů a rozsudků dřívějších.

Ústavní soud a všichni jeho soudci jsou nyní uvedeným stanoviskem vázáni, a to i v případě, kdy buď vyjádřili svůj právní názor v odlišném stanovisku nebo se s tímto odlišným stanoviskem osobně ztotožňují, ačkoliv se vlastního hlasování pléna Ústavního soudu ze závažných důvodů nezúčastnili.

V citovaném stanovisku Ústavní soud rovněž uvedl, že tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele, není naplněna preventivní funkce žaloby dle § 80 písm. c) o.s.ř, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání. Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Ústavní soud dále - mimo jiné - konstatoval, že restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který tento získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, a to bez ohledu na to, že by jinak v některých případech bylo možné uplatnit vlastnické právo k takovému majetku podle obecných předpisů. Ústavní soud v této souvislosti zdůraznil, že smyslem restitučních předpisů bylo nastolení právní jistoty ve vlastnických vztazích; k nápravě křivd proto může docházet pouze ve věcném a časovém rámci předpisů, které byly za tímto účelem přijaty.

Ve vztahu k institutu určovací žaloby, jíž stěžovatel použil, Ústavní soud nad rámec výše uvedeného poznamenává, že se jedná o nástroj ochrany subjektivního práva před neoprávněnými zásahy, jež je svou povahou preventivní (srov. Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M.: Občanský soudní řád - komentář, I. díl, 6. vydání, Praha, 2003, str. 259). Smyslem určovací žaloby je předejít stavům nejistoty ohledně existence určitého práva nebo jeho výkonu. S tím souvisí požadavek, že musí být dán naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení a tento zájem musí být vyvolán stavem, který způsobuje, že právní vztah žalobce k věci se stal nebo stává nejistým. Jakmile právo již porušeno bylo, nemá preventivní ochrana postavení žalobce žádný smysl, neboť jejím prostřednictvím již v zásadě nelze odvrátit spory, které by o ně mohly v budoucnu vzniknout nebo jejichž vznik již bezprostředně hrozí. Již jen z toho důvodu - odhlédnuto od výše zmíněných specifik vztahu restitučních a občanskoprávních předpisů - nemohly obecné sody námitkám stěžovatele přisvědčit.

Ústavní soud proto konstatuje, že obecné soudy zcela respektovaly závěry stanoviska Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 477/2005 Sb., a to způsobem, který nevyžaduje jeho zásah; nejedná se o rozhodnutí extrémně nespravedlivá či dokonce svévolná. Závěry citovaného stanoviska totiž dopadají i na situaci stěžovatele; všechny jeho ostatní námitky uplatněné před obecnými soudy, jakož i v ústavní stížnosti, jsou pro posouzení podstaty věci zcela nerozhodné.

Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možné rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody stěžovatele zjevně porušeny nebyly.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. března 2010

Vojen Guttler v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.