I. ÚS 2698/09
I.ÚS 2698/09 ze dne 30. 11. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele V. G., zastoupeného JUDr. Helenou Tukinskou, advokátkou se sídlem v Teplicích, J. V. Sládka 1363/2, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23.7.2009, č. j 15 Ca 100/2007-233, proti rozhodnutím Celního ředitelství Ústí nad Labem ze dne 21.3.2007 č. j. 1724/07-2001-21-4, 1724/07-200121-5, 1724/07-2001-21-15, 1724/07-2001-21-20, 1724/07-2001-21-21, 1724/07-200121-22, 1724/07-2001-21-23, 1724/07-2001-21-24, a proti platebním výměrům Celního úřadu Ústí nad Labem ze dne 21.7.2006 č. 172/2006, č.173/2006, č. 183/2006, č. 188/2006, č.l89/2006, č. 190/2006, č. 191/2006, č.192/2006, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, Celního ředitelství Ústí nad Labem a Celního úřadu Ústí nad Labem jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 10. 2009, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, který byl při svém rozhodování vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v jeho rozsudku ze dne 14. 5. 2009, č. j. 7 Afs 55/2008-221, byly porušeny jeho základní práva a svobody zakotvené v čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst 1, čl. 11 odst. 5, čl. 36 odst. 2, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Evropské úmluvy. Porušení citovaných práv spatřuje stěžovatel zejména ve skutečnosti, že u něj celní orgány prováděly pravidelně kontroly bez toho, aby stěžovateli zdůvodnily, jaké důvody k těmto kontrolám měly. Stěžovatel se domnívá, že důvodem ke kontrolám byla pouze jeho osoba a že byl takto oproti jiným občanům postupem celního úřadu znevýhodněn, tento fakt však soudy při svém rozhodování vůbec nebraly v potaz. Dále stěžovatel uvádí, že v počátku řízení ani nevěděl, že postverifikační řízení bylo vůbec zahájeno, nemohl se k němu tedy vyjadřovat, hájit svá práva, ani neměl možnost využít služeb právního zástupce. Argument, že postverifikační řízení dle Protokolu 4 k dohodě o přidružení provádějí orgány vývozního státu a jeho účastníkem je vývozce, není dle stěžovatele dostatečným důvodem pro to, aby toto postverifikační řízení bylo vyloučeno ze soudního přezkumu z podnětu dovozce, obzvláště v případě, kdy stěžovateli zákon neumožňuje do tohoto řízení zasahovat. Postverifikační řízení je koncipováno tak, že dovozci je upřena možnost prominutí cla v případě pochybností o pravosti dokumentů, ale současně nelze spravedlivě požadovat po vývozci, aby se postavil za práva dovozce, když jeho majetku se zjištění celních orgánů nijak nedotkne. Stěžovatel odkazuje na ustanovení §16 zák. 337/1992 Sb., podle kterého má daňový subjekt právo být přítomen jednání se správcem daně, předkládat v průběhu daňové kontroly důkazní prostředky, případně navrhovat předložení důkazních prostředků, které sám nemá k dispozici, podávat námitky proti postupu pracovníka správce daně, vyjádřit se před ukončením daňové kontroly k výsledku uvedenému ve zprávě, ke způsobu zjištění, případně navrhnout jeho doplnění, a na § 2 tohoto zákona zakotvující zásadu zákonnosti a zásadu součinnosti v daňovém řízení, které byly ze strany správních orgánů v jeho věci porušeny. Stěžovatel má zato, že byly porušeny i další zásady daňového řízení uvedené v § 2 zák. č. 337/1992 Sb., stejně jako zásady stanovené v § 31 odst. 2, odst. 4, odst. 9 zák. 337/1992 Sb.

Ze spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 15 Ca 100/2007, který siÚstavní soud vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 10. 3. 2008, č. j. 15 Ca 100/2007 -168, ve výroku I. zrušil rozhodnutí Celního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 21. 3. 2007, č. j. 1724/07-200121-2, č. j. 1724/07-2001-21-3, č. j. 1724/07-2001-21-4, č. j. 1724/07-2001-21-5, č. j. 1724/07-2001-21-15, č. j. 1724/07-2001-21-16, č. j. 1724/07-2001-21-17, č. j. 1724/07-2001-21-18, č. j. 1724/07-2001-21-20, č. j. 1724/07-2001-21-21, č. j. 1724/07-2001-21-22, č. j. 1724/07-2001-21-23, č. j. 1724/07-2001-21-24 a současně i dodatečné platební výměry Celního úřadu Ústí nad Labem (dále také jen "celní úřad") ze dne 21. 7. 2006, č. 169 až 173/2006, č. 183 až 186/2006 a č. 188 až 192/2006, jimiž bylo stěžovateli doměřeno clo a daň z přidané hodnoty za dovoz osobních vozidel specifikovaných v těchto rozhodnutích a věc vrátil Celnímu ředitelství v Ústí nad Labem k dalšímu řízení. Dále ve výroku II. tohoto rozsudku krajský soud zamítl žalobu podanou stěžovatelem, kterou se domáhal zrušení rozhodnutí Celního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 21. 3. 2007, č. j. 1724/07-2001-21-6, č. j. 1724/072001-21-7, č. j. 1724/07-2001-21-8, č. j. 1724/07-2001-21-9, č. j. 1724/07-2001-21-10, č. j. 1724/07-2001-21-11, č. j. 1724/07-2001-21-12, č. j. 1724/07-2001-21-13, č. j. 1724/07-2001-21-14, č. j. 1724/07-2001-21-19, č. j. 1724/07-2001-21-25, č. j. 1724/07-2001-21-26, č. j. 1724/07-2001-21-27, č. j. 1724/07-2001-21-28, č. j. 1724/07-2001-21-29, č. j. 1724/07-2001-21-30, č. j. 1724/07-2001-21-31, č. j. 1724/07-2001-21-32, jimiž byla zamítnuta jeho odvolání proti dodatečným platebním výměrům celního úřadu ze dne 21. 7. 2006, č. 174 až 182/2006, č. 187/2006, č. 193 až č. 200/2006, na clo a daň z přidané hodnoty za dovoz osobních vozidel specifikovaných v těchto rozhodnutích. Proti tomuto rozsudku podal kasační stížnoststěžovatel i Celní ředitelství v Ústí nad Labem. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele zamítl jako nedůvodnou, protože však kasační stížnost Celního ředitelství vÚstí nad Labem shledal důvodnou, napadený rozsudek krajského soudu zrušil ve výroku I. ve vztahu k rozhodnutím Celního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 21. 3. 2007, č. j. 1724/07-2001-21-4, č. j. 1724/07-2001-21-5, č. j. 1724/07-2001-21-15, č. j. 1724/07-2001-21-20, č. j. 1724/07-2001-21-21, č. j. 1724/07-2001-21-22, č. j. 1724/07-2001-21-23 a č. j. 1724/07-2001-21-24, a věc v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Krajský soud v Ústí nad Labem, který byl vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným ve shora citovaném rozsudku, potéžalobu stěžovatele proti rozhodnutím Celního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 21. 3. 2007, č. j. 1724/07-2001-21-4, č. j. 1724/07-2001-21-5, č. j. 1724/07-2001-21-15, č. j. 1724/07-2001-21-20, č. j. 1724/07-2001-21-21, č. j. 1724/07-2001-21-22, č. j. 1724/07-2001-21-23 a č. j. 1724/07-2001-21-24, zamítl.
Po přezkoumání vyžádaného spisového materiálu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že ke stěžovatelem tvrzenému porušení jehoústavně zaručených práv postupem Krajského soudu v Ústí nad Labem nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhůzakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohotoustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smyslřízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí detailně přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Z obsahu ústavní stížnosti je však naopak zřejmé, že se stěžovatel v podstatě domáhá přezkoumání napadených soudních rozhodnutí tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Jak však Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl.87 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů, a jeho postavení ve vztahu k obecným soudům je limitováno čl. 83 Ústavy, ze kterého vyplývá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a pokud jde o posouzení rozhodnutí napadených ústavní stížností, ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. To mu dává pravomoc svým rozhodnutím zasáhnout pouze tam, kde došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připustil, že vobdobí, kdy nebyl zřízen Ústavou předpokládaný Nejvyšší správní soud, byl Ústavní soud sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekce právních názorů, které by jinak příslušely tomuto soudu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 49/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, č. 86, str. 25 a další). Nezbytnost výjimečného suplování těchto pravomocí Nejvyššího správního soudu však faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominula a Ústavní soud respektuje základní rozhraničení pravomocí obou soudů. Ústavní soud v tomto směru není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 156, str. 401 a další).V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu jednoduchého práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následekporušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů ausnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS,sv. 31, č. 129. str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl.

Ústavní soud především podotýká, že se stěžovatelem uváděnými námitkami týkajícími se problematiky tzv. postverifikačního řízení již dříve zabýval, a to taktéž vevěci stěžovatele ve svém usnesení ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. I. ÚS 1676/09. Ústavní soud v tomto rozhodnutí k námitce stěžovatele týkající se vyloučení postverifikčního řízení ze soudního přezkumu odkázal na závěr Nejvyššího správního soudu vyslovený v jeho rozsudku ze dne 31.3.2009, č.j. 7 Afs 54/2008-101, shodný se závěrem Nejvyššího správního soudu podaného v nyní projednávané věci, podle kterého podle ustanovení § 320 odst. 1 zákona č. 13/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "celní zákon") platí pro řízení před celními orgány, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak, právní předpisy uvedené v tomto ustanovení. Pro celní řízení tedy platí nejen předpisy uvedené v citovaném ustanovení, ale i předpisy jiné, včetně mezinárodních smluv. Takovou mezinárodní smlouvou je Evropská dohoda zakládající přidružení mezi Českou republikou na jedné straně a Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na straně druhé, která byla publikovaná sdělením Ministerstva zahraničních věcí pod č. 7/1995 Sb. V čl. 35 Dohody o přidružení se odkazuje na Protokol č. 4 k této Dohodě, který stanoví pravidla o původu zboží pro použití celních preferencí, jež má na zřeteli tato dohoda. Postupem předpokládaným v Protokolu č. 4 k Dohodě o přidružení se určí, jakého původu dovážené zboží je a zda má původ v některém členském státě Společenství na straně jedné anebo v České republice či třetím státě na straně druhé. Neoddělitelnou součástí těchto pravidel je pak určení státu, jehož celní (nebo jiný) orgán osvědčí původ zboží. Podle čl. 10 Ústavy jsou vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal souhlas Parlament a jimiž je Česká republika vázána, součástí právního řádu České republiky, přičemž stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Rovněž ustanovení § 96 zákona o správě daní a poplatků stanoví, že jeho ustanovení se použije, pokud mezinárodní smlouva, která je pro Českou republiku závazná, neobsahuje odlišnou úpravu. České celní orgány tedy správně postupovaly při ověřování důkazů původu osobních vozidel podle Protokolu č. 4, neboť právě v něm je daný postup konkrétně upraven a stanoven. Takový závěr Nejvyššího správního soudu považoval Ústavní soud ve svém usnesení zedne 24. 9. 2009, sp. zn. I. ÚS 1676/09, za ústavně souladný a ani v nyní projednávané věci neshledal důvod se od něj závěru odchýlit. Lze tedy uzavřít, že postverifikační řízení není vyloučeno ze soudního přezkumu, jak uvádí stěžovatel, ostatně v jeho věci byl postup celních orgánů přezkoumán správními soudy dvěma stupňů, tento přezkum však musí respektovat obsah příslušné mezinárodní smlouvy, která závazně postup celních orgánů zakotvuje.

V nyní projednávané věci dospěl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 14. 5. 2009, č. j. 7 Afs 55/2008-221, k závěru, že v souladu s postupem daným v Protokolu č. 4 k Dohodě o přidružení celní úřad požádal o provedení následného ověření původu zboží německé celní orgány, tj. orgány vyvážející země, a na základě výsledku tohoto ověření pak učinil závěr, že u daných osobních automobilů nelze přiznat příslušnou celní preferenci. Ze sdělení celních orgánů vývozní země ze dne 14. 9. 2005, 25. 4. 2006 a 22. 2. 2006 totiž vyplynulo, že následná verifikace proběhla se závěrem, že předmětná vozidla nelze považovat za původní ve Společenství ve smyslu podmínek stanovených Protokolem č. 4. Tento závěr vychází z toho, že vývozci nebyli schopni německým celním orgánům předložit podpůrné dokumenty, tj. dokumenty dokazující, že výrobky uvedené na faktuře s prohlášením vývozce mohou být považovány za výrobky původní ve Společenství, v České republice nebo v jedné ze zemí uvedených v čl. 3 a 4 Protokolu č. 4 a že splňují ostatní požadavky tohoto protokolu, přičemž tyto dokumenty je vývozce podle čl. 28 odst. 2 Protokolu č. 4 povinen uschovat nejméně po dobu tří let a je povinen je kdykoli na požádání celních orgánů vyvážející země předložit. Vývozci sice německým celním orgánům potvrdili, že kupní smlouvy či faktury včetně prohlášení o původu zboží vystavili a podepsali, ale nepředložili nezbytné doklady prokazující původ výrobků a splnění ostatních podmínek tohoto protokolu. České celní orgány pak nejen že neměly důvod samy ověřovat původ osobních vozidel podle tuzemské právní úpravy, ale ani nemohly, když uvedenýzávazný postup vycházel z mezinárodní smlouvy. Celnímu ředitelství v Ústí nad Labem proto nelze vytýkat nedostatečné zjištění skutkového stavu, vycházel-li, stejně jako celní úřad, pouze z výsledku následného ověřování důkazů původu provedeného celními orgány vyvážející země v souladu s Protokolem č. 4 k Dohodě o přidružení. Takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu, kterým byl ve svém napadeném rozhodnutí Krajský soud v Ústí nad Labem vázán, Ústavní soud neshledal, jak již bylo výše uvedeno, vybočujícím z mezí ústavnosti. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu včetně citovaných pro Českou republiku závazných norem mezinárodního práva a odkazů na judikaturu Evropského soudního dvora.

Pokud jde o námitku stěžovatele, že u něj celní orgány prováděly kontrolu pravidelně bez jakéhokoliv odůvodnění, čímž překročily jim zákonem svěřené kompetence, takový postup není v rozporu s čl. 32 odst.l Protokolu č. 4 k dohodě o přidružení, podle kterého se provádí následné ověřování důkazů původu namátkově nebo kdykoli mají celní orgány dovážející země opodstatněnou pochybnost o pravosti těchto dokumentů, o původu výrobků v nich uvedených nebo o splnění jiných podmínek tohoto protokolu, a který je v souladu s čl. 10 Ústavy pro tuzemské celní orgány závazný. Domněnka stěžovatele, že důvodem provádění kontrol celními orgány byla výhradně jeho osoba, je subjektivním a nepodloženým (alespoň dle obsahu vyžádaného soudního spisu) závěrem stěžovatele.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nemá shora uvedeným závěrům Krajského soudu v Ústí nad Labem z ústavněprávního hlediska co vytknout, neboť při svém rozhodování postupoval ústavně konformním způsobem a své rozhodnutí řádně a srozumitelně odůvodnil. Pouhý nesouhlas stěžovatele s napadeným rozhodnutím či textem mezinárodní smlouvy pak nemůže sám o sobě založit opodstatněnost ústavní stížnosti.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti neuvádí jiné skutečnosti, kterými by odůvodňoval porušení namítaných ústavně zaručených práv, Ústavní soud tedy neshledal zákonný důvod k tomu, aby využil svých mimořádných pravomocí, označil napadené soudní rozhodnutí za odporující ústavně zaručeným právům a svým nálezem zasáhl do nezávislého soudního rozhodování, proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. listopadu 2009

František Duchoň, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.