I. ÚS 2696/15
I.ÚS 2696/15 ze dne 21. 6. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Milana Netolického, zastoupeného JUDr. Milošem Jirmanem, advokátem se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Nádražní 21, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 5341/2014-283 ze dne 9. června 2015 a rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 12 Cmo 404/2013-252 ze dne 3. června 2014, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení a Jana Preislera, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Stěžovatel se v řízení před Krajským soudem v Hradci Králové - pobočkou v Pardubicích domáhal na vedlejším účastníkovi zaplacení částky 356 718 Kč. Krajský soud žalobě vyhověl, neboť dospěl k závěru, že stěžovatel vedlejšímu účastníkovi dodal knihy, které vedlejší účastník následně prodal a dluží tak stěžovateli jejich kupní cenu. Vrchní soud k odvolání vedlejšího účastníka rozhodnutí krajského soudu změnil tak, že žalobu v rozsahu 244 771 Kč zamítl, v rozsahu 111 947 Kč zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Učinil tak především proto, že stěžovatel neprokázal, že byly splněny podmínky pro vystavení faktur za dodané knihy, neprokázal tak, že je oprávněn po vedlejším účastníkovi požadovat kupní cenu.

2. Nejvyšší soud následné dovolání stěžovatele odmítl pro vady. Stěžovatel v něm nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu, který jen citoval. Z dovolání tudíž neplynulo, jaké otázky a ve vztahu ke kterému z předpokladů přípustnosti by měl dovolací soud řešit. Polemika se skutkovými závěry odvolacího soudu, případně námitky vůči procesním vadám pak přípustnost samostatně založit nemohou, tím spíše, že dovolání neobsahovalo náležitosti vyžadované zákonem.

3. Proti rozhodnutím Nejvyššího a vrchního soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu. Porušení stěžovatel spatřoval v tom, že rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo formalistické a nijak se nevypořádalo s jeho námitkami ve věci samotné. V skutková zjištění vrchního soudu neodpovídala provedenému dokazování. Ta spočívala především v tom, jak soud zhodnotil nároky na to, co by stěžovatel měl prokazovat. Stěžovatel nemohl prokázat týdenní hlášení ze strany vedlejšího účastníka, která měla být podkladem pro fakturaci, neboť tato hlášení probíhala prostřednictvím SMS zpráv, telefonicky a osobně. Pokud by k těmto hlášením nedocházelo, stěžovatel by ve věci postupoval zcela jinak (mohl by od vedlejšího účastníka žádat ještě více, protože absence hlášení by stěžovatele opravňovala k fakturaci všech knih). Vedlejší účastník přitom v celém řízení účelově popíral vzájemné obchodní vztahy, které soud vzal za prokázané. Odvolací soud také neprovedl podstatný důkaz účastnictvím vedlejšího účastníka, aniž by svůj postup vysvětlil.

4. Vedlejší účastník se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
5. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností, napadenými rozhodnutími a spisem krajského soudu; dospěl k závěru, že se jedná o zčásti návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].

6. S ohledem na to, že Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl pro vady, může být předmětem řízení o ústavní stížnosti toliko otázka splnění náležitostí dovolání podle § 241a odst. 2 občanského soudního řádu ve znění od 1. 1. 2013 [srov. nález sp. zn. III. ÚS 40/93 ze dne 3. 2. 1994 (N 6/1 SbNU 47)]. Samotná správnost rozhodnutí ve věci předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu být nemůže, neboť nebyla předmětem přezkumu ani před Nejvyšším soudem (a to ani kvazivěcného přezkumu odmítnutím opravného prostředku z důvodů závisejících na uvážení rozhodujícího orgánu).

7. V nálezu sp. zn. II. ÚS 1966/16 ze dne 15. 3. 2017 Ústavní soud uvedl, že jednou z povinných náležitostí dovolání je, že v něm musí být uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (což je náležitost odlišná od dovolacího důvodu). Účel tohoto požadavku spočívá v tom, aby se advokát dovolatele ještě před podáním dovolání seznámil s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu, a aby po seznámení se s ní zvážil, zda takovéto dovolání má šanci na úspěch, a tento názor sdělil dovolateli. Zákon nestanoví konkrétní způsob, jakým má být v dovolání uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Tyto skutečnosti z něj musí být seznatelné, mohou však být vyjádřeny v kterékoliv jeho části.

8. To znamená, že dovolatel je ze zákona povinen nejen uvést právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení, srov. § 241a odst. 3 občanského soudního řádu), ale též konfrontovat tuto nesprávnost s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, neboť tomu náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Podle toho je dovolatel povinen vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 občanského soudního řádu). Měl by tedy uvést, který z předpokladů vymezených v § 237 občanského soudního řádu je naplněn a proč. Jinými slovy: dovolatel je povinen jasně uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, nebo v čem je relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu rozporná, nebo v čem je třeba relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu změnit, nebo zda se jedná o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou. Případně lze přípustnost dovolání podle okolností vymezit i odkazem na rozhodovací činnost Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2000/16 ze dne 6. 12. 2016).

9. Z dovolání (č. l. 272-274 spisu krajského soudu) Ústavní soud zjistil, že stěžovatel splnění předpokladů přípustnosti dovolání vymezil toliko citací části § 237 občanského soudního řádu. Dále se stěžovatel věnoval argumentaci zpochybňující správnost právních a skutkových závěrů odvolacího soudu a vytkl mu též procesní pochybení. Judikaturu Nejvyššího či Ústavního soudu necitoval vůbec, nijak se vůči ní nevymezil a tím spíše její závěry nijak nepropojil s předpoklady přípustnosti vyjádřenými v § 237 občanského soudního řádu.

10. Závěry Nejvyššího soudu v napadeném rozhodnutí jsou tudíž přiléhavé: stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jak to vyžaduje § 241a odst. 2 občanského soudního řádu. Stěžovatel tak své právo před dovolacím soudem neuplatnil stanoveným postupem, který teprve požívá ochrany podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

11. V citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 1966/16 Ústavní soud dále uvedl, že podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti vůči rozhodnutí odvolacího a nalézacího soudu je vyčerpání dovolání, jehož přípustnost může být založena podle § 237 občanského soudního řádu. K efektivnímu vyčerpání dovolání nedojde, bude-li podáno vadně, tedy aniž by obsahovalo zákonem stanovené náležitosti, jež jsou uvedeny v § 241a odst. 2 a 3 občanského soudního řádu, nebo když bude nepřípustné z některého z důvodu uvedeného v § 238 občanského soudního řádu.

12. V posuzované věci bylo dovolání podáno vadně, ve vztahu k rozhodnutí vrchního soudu tedy stěžovatel řádně (efektivně) nevyčerpal procesní prostředky k ochraně práva. V tomto rozsahu je tak ústavní stížnost nepřípustná.

13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. e) ve spoj. s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jako návrh v části zjevně neopodstatněný a v části nepřípustný.

14. Nad rámec právě uvedeného Ústavní soud poznamenává, že řízení v rozsahu žalované částky 111 947 Kč stále pokračuje. Bude tak na krajském soudu, aby ve věci opětovně rozhodl. Přitom by měl zohlednit celkový obsah dohody mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem, tedy i to, že se vedlejší účastník podle čl. IV. 1 smlouvy zavázal zaplatit stěžovateli za zboží prodané z konsignačního skladu (rozhodné je tedy jaké zboží bylo vedlejším účastníkem prodáno, nikoliv pouze to, jaké zboží stěžovatel fakturoval). Stejně tak by měl krajský soud přihlédnout k čl. III. 5 smlouvy, podle něhož se veškeré uskladněné zboží považuje za prodané vedlejším účastníkem, pokud ten bude v prodlení s hlášením prodeje zboží delším jednoho týdne. Jaké zboží bylo prodáno, je skutečnost pro stěžovatele pravděpodobně neznámá, neboť jde o informaci v dispozici vedlejšího účastníka. Je to tedy vedlejší účastník, kterému by měla vzniknout tzv. vysvětlovací povinnost (srov. rozsudek NS sp. zn. 22 Cdo 883/2010 ze dne 16. 12. 2011).

15. Domněnka prodeje veškerého uskladněného zboží se neuplatní, pokud vedlejší účastník skutečný prodej zboží řádně a včas stěžovateli ohlásil (čl. III. 5 smlouvy). Takové hlášení odpovídá skutkovým znakům ujednání příznivého pro vedlejšího účastníka - je tedy na něm, aby prokázal, že pro něj příznivé skutečnosti jsou ve věci dány (srov. přiměřeně rozsudek NS sp. zn. 22 Cdo 3108/2010 ze dne 26. 2. 2013). Neprokáže-li, že prodej zboží ohlásil, může stěžovatel v rozsahu dosud projednávané části věci požadovat zaplacení veškerého uskladněného zboží (či jeho části, neboť je pánem sporu).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. června 2017

Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.