I. ÚS 2696/12
I.ÚS 2696/12 ze dne 27. 8. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. K., zastoupeného JUDr. Josefem Kulhavým, advokátem, se sídlem Legerova 44, 120 00 Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 6 To 29/2012, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 7. 2012, stěžovatel napadl usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 6 To 29/2012 (dále jen "usnesení vrchního soudu"), kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2012, č. j. 57 T 3/2012-2536, jímž bylo rozhodnuto o jeho ponechání ve vazbě.

Stěžovatel zejména zpochybňuje dostatečnost odůvodnění důvodu vazby dle § 67 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"). To je totiž opětovně jen nekritickou akceptací tvrzení policie, že jeho trvalé bydliště se nachází na Městském úřadu v B., že často mění místo svého bydliště, že neměl zvonek označený jmenovkou, že v době nemoci byl v zahraničí, a že v jednom případě mu policie musela doručovat obsílku. Dle stěžovatele se jedná sice o skutečnosti konkrétní, ovšem nikoliv způsobilé ani jednotlivě ani ve spojení odůvodnit tak hluboký zásah do osobní svobody, jakým je vazba, neb jde o skutečnosti zcela běžné v životě a navíc nepříčící se právnímu řádu. Termín návratu ze zahraniční cesty byl pevný a byl dodržen a policie zjevně ví, že pod neoznačeným zvonkem bydlí. Neskrýval se, naopak, policie na něj měla fungující telefonní spojení. Na území České republiky má rodinné vazby. Hrozba vysokého trestu pak sama o sobě držení ve vazbě nemůže ospravedlnit.

Stěžovatel konstatuje i existenci průtahů v řízení, kdy o stížnosti proti rozhodnutí o vazbě bylo rozhodnuto v odstupu cca 12 týdnů a to jen díky jeho intervenci u předsedy Městského soudu v Praze JUDr. Jana Sváčka.

Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.

II.

Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud konstatuje, že projednávaná ústavní stížnost, respektive v ní uplatněné námitky, jsou obdobné, jako námitky již řešené Ústavním soudem v rámci stěžovatelovy ústavní stížnosti proti dřívějšímu rozhodování o jeho vazbě sp. zn. II. ÚS 100/12, která byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Ústavní soud neshledává, že by došlo k nějaké podstatné změně situace, a obdobné tak zůstávají i důvody, pro které nelze ústavní stížnosti přisvědčit.

Ústavnímu soudu nezbývá, než zopakovat to, co již uvedl ve věci sp. zn. II. ÚS 100/12, totiž že pokud má stěžovatel za to, že se předmětná rozhodnutí neopírají ve svých vývodech o konkrétní skutečnosti, resp. že se jedná v některých ohledech o spekulace či pravděpodobnostní úsudky, z povahy věci - když nelze požadovat jistotu nastoupení následku, jemuž má útěková vazba čelit, leč toliko důvodnou obavu - plyne, že tomu ani jinak stran některých orgány činnými v trestním řízení předložených úvah být nemůže; rozhodující přitom z pohledu ústavněprávního je, že nejsou projevem svévole a zohledňují (v intencích účelu vazby) racionálně posuzované objektivní konstelace. Ze zorného úhlu stíhaného jednání jsou v napadených usneseních dostatečně popsány důvody vedoucí k obavám předvídaným v § 67 písm. a) trestního řádu a z jejich odůvodnění se dostatečně (a konkrétně) podávají i důvody, proč nebylo možno trestní stíhání dosud skončit a propuštěním stěžovatele by hrozilo, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání.

Pokud jde o otázku průtahů, Ústavní soud upozorňuje, že při posuzování ústavních stížností je vázán návrhem stěžovatele v souladu se zásadou ultra petitum partium iudex condemnare non potest. Proto se může věnovat jen takovým námitkám, které mají vztah k navrhovanému petitu. Z těchto důvodů se Ústavní soud tvrzenými průtahy nezabýval, neboť stěžovatel se v této souvislosti v mezích § 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu ničeho nedomáhal.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. srpna 2012

Vojen Güttler, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.