I. ÚS 2695/13
I.ÚS 2695/13 ze dne 24. 9. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Kateřiny Šimáčkové a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Petra Beneše, zastoupeného Mgr. Petrem Svobodou, advokátem, se sídlem V Holešovičkách 1579/24, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2013, č. j. 30 Cdo 1020/2013-382, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2012, č. j. 22 Co 229/2012-350, a proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 27. 1. 2012, č. j. 8 C 116/2009-313, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 9. 2013, která splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2013, č. j. 30 Cdo 1020/2013-382, bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Praze (dále také "odvolací soud") ze dne 9. 10. 2012, č. j. 22 Co 229/2012-350, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Příbrami (dále také "soud prvního stupně") ze dne 27. 1. 2012, č. j. 8 C 116/2009-313, o určení vlastnického práva žalobce k pozemku.

V ústavní stížnosti je popsán průběh řízení o žalobě ze dne 3. 4. 2009, kterou se žalobce Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Rašínovo nábřeží 42, Praha 2, domáhal určení vlastnického práva k pozemku parcelní číslo X, zapsaného na LV č. XX pro obec a k. ú. Solenice u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Příbram.

Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 17. 3. 2011, č. j. 8 C 116/2009-211, bylo určeno, že výlučným vlastníkem uvedeného pozemku je žalobce, resp. že se vzájemná žaloba stěžovatele na určení svého vlastnického práva zamítá. V odůvodnění se soud prvního stupně jednak věnoval otázce procesního nástupnictví na žalované straně, jednak samotnému skutkovému a právnímu posouzení věci. Uvedl, že řízení bylo zahájeno proti právní předchůdkyni stěžovatele, Ivance Benešové, která zemřela. V řízení vyšlo najevo, že v katastru nemovitostí bylo u předmětného pozemku vedeno duplicitní vlastnictví žalobce a (právní předchůdkyně) stěžovatele. Po provedeném dokazování soud prvního stupně dospěl k závěru, že vlastníkem předmětného pozemku je na základě kupní smlouvy ze dne 15. 12. 1959, uzavřené mezi Věrou Vlčkovou (právní předchůdkyní Ivanky Benešové) a Československým státem, žalobce. Z toho má být tedy zřejmé, že Ivanka Benešová, jako právní předchůdkyně stěžovatele nemohla nabýt vlastnické právo k předmětnému pozemku dědictvím.

Proti rozsudku soudu prvního stupně stěžovatel podal odvolání. V něm zejména uvedl, že napadený rozsudek spočívá na neúplně zjištěném skutkovém stavu a na nesprávném hodnocení provedených důkazů. Soud prvního stupně měl dále pochybit tím, že nevyčerpal všechny důkazní návrhy stran. Krajský soud v Praze těmto námitkám stěžovatele vyhověl a svým usnesením ze dne 30. 6. 2011, č. j. 22 Co 256/2011-75, rozsudek soudu prvního stupně zrušil. Soudu prvního stupně navíc uložil, aby se zabýval námitkami stěžovatele obsaženými v odvolání, stěžovatele vyzval k vylíčení rozhodných skutečností a označení navrhovaných důkazů a provedl důkaz dědickým spisem po zemřelé Věře Vlčkové.

V řízení po zrušení původního rozsudku soud prvního stupně vycházel z pokynů odvolacího soudu. V prvé řadě byl stěžovatel vyzván, aby vylíčil rozhodné skutečnosti a označil k nim důkazy s ohledem na jeho tvrzení ohledně neplatnosti kupních smluv, kterými Věra Vlčková měla převést nemovitost na jiné subjekty. Soud první stupně dále provedl důkaz dědickým spisem po zemřelé Věře Vlčkové a další důkazy, které byly navrženy účastníky řízení. Na základě zjištěného skutkového stavu věci dospěl ke stejným závěrům, jako v případě prvního (zrušeného) rozsudku, tedy že výlučným vlastníkem sporného pozemku je žalobce. Nabývacím titulem měla být kupní smlouva ze dne 15. 12. 1959, kterou Československý stát - Ředitelství vodohospodářských děl v Praze vykoupil od právní předchůdkyně stěžovatele Věry Vlčkové pozemky, z nichž jedním byl i právě sporný pozemek. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 27. 1. 2012, č. j. 8 C 116/2009-313, bylo opět rozhodnuto tak, že výlučným vlastníkem pozemku je žalobce, resp. že žaloba stěžovatele na určení svého vlastnického práva k pozemku se zamítá.

I proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání. Soudu prvního stupně vytýkal, že nenechal zpracovat revizní znalecký posudek a ani se nevypořádal s jeho námitkami o neplatnosti smlouvy uzavřené dne 15. 12. 1959. Podle jeho tvrzení totiž osoba, která za nabyvatele podepsala smlouvu, nebyla oprávněna za státní podnik jednat. Soud prvního stupně měl dále pochybit tím, že nevzal na zřetel námitku neurčitosti ujednání o kupní ceně a předmětu kupní smlouvy, dále nezohlednil skutečnost, že paní Věře Vlčkové nebyla doručena akceptace smlouvy, a pominul, že smlouva byla předložena pouze ve fotokopii účastníky nepodepsaného opisu.

Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2012, č. j. 22 Co 229/2012-350, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Odvolací soud se v odůvodnění soustředil jak na splnění podmínky naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva k pozemku, tak i na jednotlivé nabývací tituly, z nichž obě sporné strany uplatňovaly své vlastnické právo k pozemku. Zjištění soudu prvního stupně, tedy že nabývacím titulem pro žalobce je kupní smlouva uzavřená dne 15. 12. 1959 mezi Věrou Vlčkovou a Československým státem - Ředitelstvím vodohospodářských děl v Praze, označil jako správné. Uvedl, že zkoumání úředně ověřené kopie smlouvy, jejíž originál již není k dispozici, nemůže změnit závěr, že k uzavření kupní smlouvy skutečně došlo. Doložka Lidového soudu v Příbrami ze dne 2. 3. 1960 na opisu smlouvy totiž potvrzuje, že opis doslovně souhlasí s předloženým originálem, a prokazuje, že smlouva obsahovala jak podpis prodávající Věry Vlčkové, tak i osoby jednající za kupujícího. Námitku nesrozumitelného označení kupujícího, neurčitost ujednání o ceně a předmětu kupní smlouvy a nedostatek na straně podepisující osoby za kupujícího odvolací soud neuznal, přičemž své závěry řádně zdůvodnil. Odvolací soud se konečně soustředil i na argument stěžovatele, že soud prvního stupně neprovedl revizní znalecký posudek. Podle jeho názoru nebyly pro takový postup žádné důvody.

Stěžovatel napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, v němž zejména uvedl, že odvolací soud v části svého rozhodnutí týkající se vypořádání se s námitkou stěžovatele o neplatnosti titulu žalobce a v části týkající se posouzení identity pozemku rozhodoval nad rámec rozhodnutí soudu prvního stupně a nesprávně nahradil jeho činnost. Odvolací soud měl dále nesprávně hodnotit otázku identity sporného pozemku, k němuž se váže nabývací titul žalobce. Stejně tak měly být nesprávně posouzeny námitky ohledně neplatnosti nabývacího titulu žalobce.

Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2013, č. j. 30 Cdo 1020/2013-382, bylo dovolání stěžovatele odmítnuto. Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že stěžovatel prostřednictvím dovolací argumentace polemizuje s právním posouzením věci odvolacím soudem, příp. že odvolacímu soudu vytýká nesprávnost, resp. neúplnost reagování na odvolací námitky, což se mělo odrazit v nesprávném procesním postupu. Z dovolání však není zřejmé, v řešení které konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, příp. že by některá z takto nastolených otázek dosud nebyla Nejvyšším soudem vyřešena nebo jím byla rozhodována rozdílně. Rozsudek odvolacího soudu dle Nejvyššího soudu splňuje náležitosti kladené na obsahovou kvalitu těchto forem rozhodnutí.

Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel polemizuje zejména s rozhodnutím odvolacího soudu.

Soudu prvního stupně konkrétně vytýká absenci hodnocení provedených listinných důkazů, absenci hodnocení zpracovaného znaleckého posudku a absenci přihlédnutí k jednotlivým námitkám neplatnosti nabývacího titulu žalobce. K postupu odvolacího soudu dále uvádí, že zcela přehlédl své dřívější zrušující usnesení a plně přešel fakt, že rozsudek soudu prvního stupně trpí až fatálním nedostatkem odůvodnění, resp. že nebyly splněny pokyny odvolacího soudu. Odvolací soud měl dále pochybit tím, že se zabýval pouze jedinou z více námitek stěžovatele ohledně neplatnosti kupní smlouvy jako nabývacího titulu žalobce. Stejně tak měl porušit princip dvouinstančnosti řízení, neboť sám doplnil skutková zjištění a učinil závěry, které stěžovatel již nemohl nechat přezkoumat odvolacím soudem. Závěry odvolacího soudu mají být navíc nesprávné, jsoucí v rozporu s provedeným dokazováním a hmotným právem. Usnesení Nejvyšší soudu, a to zejména s ohledem na stručnost odůvodnění, označuje jako nesprávné a zasahující do práva na spravedlivý proces.

S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadenými rozhodnutími obecných soudů Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh stěžovatele není důvodný.

K zásahu do práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dle Ústavního soudu dochází zejména tehdy, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V souzené věci však k takovému zásahu nedošlo.

Z odůvodnění všech napadených rozhodnutí je zřejmé, že jak soud prvního stupně a soud odvolací, tak i Nejvyšší soud se návrhy stěžovatele řádně zabývaly a svá rozhodnutí podložily řádným odůvodněním. Postupu soudu prvního stupně ani postupu odvolacího soudu nelze nic vytknout. V souzené věci se správně soustředily na splnění předpokladů pro případné vyhovění určovací žalobě ve smyslu § 80 písm. c) občanského soudního řádu, kdy se věnovaly jak otázce naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva, tak i samotné existenci tohoto práva na obou stranách. Velmi správně se zabývaly srovnáním síly uplatňovaných nabývacích titulů stěžovatele i žalobce a se všemi námitkami stěžovatele se řádně vypořádaly. Z odůvodnění odvolacího soudu je navíc zřejmé, že se vypořádal se všemi tvrzeními stěžovatele obsaženými v odvolání, a proto Ústavní soud nesouhlasí s argumenty uplatňovanými v ústavní stížnosti, že odvolací soud měl přehlédnout fatální nedostatky rozsudku prvního stupně, resp. že by byl ohledně některých námitek nečinný. Ústavní soud nemůže rovněž uznat ani argument, že rozhodnutí odvolacího soudu by porušovalo prvky dvouinstančnosti civilního soudního řízení. Z jeho obsahu totiž není zřejmé, že by se některým otázkám věnoval nad rámec přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně. Lze tedy konstatovat, že jeho postup byl plně v souladu s ustanovením § 213 a § 213a občanského soudního řádu. Postupu Nejvyššího soudu rovněž není co vytknout a Ústavní soud plně souhlasí s jeho závěrem, že z dovolání není zřejmé, v řešení které konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, příp. že by některá z takto nastolených otázek dosud nebyla Nejvyšším soudem vyřešena nebo jím byla rozhodována rozdílně, resp. že by měla být rozhodována jinak.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. září 2013

Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.