I. ÚS 269/05
I.ÚS 269/05 ze dne 26. 1. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o návrhu Ing. L. Š., zastoupeného Mgr. Martinou Pešákovou, advokátkou se sídlem Kozinova 2, Šumperk, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 1. 2005, sp. zn. 3 To 1/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Stěžovatel brojí ústavní stížností proti v záhlaví označenému rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a základních svobod (dále jen" Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva") a domáhá se jeho zrušení.

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 14. 9. 2004, sp. zn. 43 T 23/98, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon ( dále jen "trestní zákon"). Za tento trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 trestního zákona a za sbíhající se trestný čin padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2, 3 písm. b) trestního zákona, trestný čin padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 trestního zákona, trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 trestního zákona, trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 trestního zákona ve stadiu přípravy podle § 7 odst. 1 trestního zákona, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 9. 2001, sp. zn. 50 T 2/2000, když tento rozsudek nabyl právní moci v souvislosti s rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 11. 2001, sp. zn. 1 To 96/2001, byl stěžovatel odsouzen podle § 140 odst. 3 trestního zákona za použití § 35 odst. 2 trestního zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 11 roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) trestního zákona zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 trestního zákona byl stěžovateli uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání s předmětem prodej, nákup paliv a maziv v trvání 5 let. Zároveň byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 9. 2001, sp. zn. 50 T 2/2000, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") o nárocích poškozených na náhradu škody.

Vrchní soud v Olomouci, jako soud odvolací, projednal odvolání stěžovatele, které podal proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně, a rozhodl rozsudkem ze dne 31. 1. 2005, sp. zn. 3 To 1/2005, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b) trestního řádu napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 trestního řádu nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 trestního zákona. Za tento trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 trestního zákona a za sbíhající se trestný čin padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2, 3 písm. b) trestního zákona ve stadiu přípravy podle § 7 odst. 1 trestního zákona, trestný čin padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 trestního zákona, trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 trestního zákona, trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 trestního zákona ve stadiu přípravy podle § 7 odst. 1 trestního zákona, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 9. 2001, č. j. 50 T 2/2000-980, v souvislosti s rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 11. 2001, sp. zn. 1 To 96/2001, byl stěžovatel odsouzen podle § 140 odst. 3 trestního zákona za použití § 35 odst. 2 trestního zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) trestního zákona zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 trestního zákona byl obviněnému uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání s předmětem podnikání prodej, nákup paliv a maziv a výkonu činnosti statutárního orgánu v obchodních společnostech v trvání 5 let. Zároveň byl zrušen výrok o trestu uloženého obviněnému Ing. L. Š. rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 9. 2001, č. j. 50 T 2/2000-980, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 1 trestního řádu o nárocích poškozených na náhradu škody.

Jednání stěžovatele spočívalo podle citovaného rozsudku v tom, že v době od 19. 4. 1995 do 18. 3. 1996 jako fyzická osoba podnikající na základě živnostenského listu a koncesní listiny odebral od 10 právnických a fyzických osob celkem 895.271 litrů motorové nafty v celkové hodnotě 12.485.507,50 Kč, přičemž si byl vědom, že není schopen veškerou odebranou motorovou naftu ve stanovených lhůtách splatnosti uhradit.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel rekapituluje průběh trestního řízení a klade důraz na to, že probíhalo 8 a půl roku, takže tím byla překročena přiměřená lhůta pro projednání trestní věci.

Stěžovatel zdůrazňuje, že z trestního spisu vyplývá, že se ke všem úkonům vždy řádně a včas dostavil, průtahy v řízení jdou jednoznačně na vrub orgánů činných v trestním řízení a především na vrub nesprávného postupu nalézacího soudu, jenž se jak v průběhu řízení, tak v samotných rozsudcích dopustil podstatných pochybení, jež zapříčinila opakované rušení jeho rozsudků a tím negativně ovlivnila samotnou délku trestního řízení. Poukazuje na to, že k této skutečnosti se ve svém posledním rozsudku vyjadřoval i Vrchní soud v Olomouci, jenž konstatoval, že uvedené řízení nesplňuje podmínky práva stěžovatele na spravedlivý proces z hlediska rychlosti řízení. Stěžovatel se tak domnívá, že porušení tohoto práva mělo mít přímý dopad na trestní řízení v tom smyslu, že mělo být podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. řádu zastaveno. Odkazuje dále na judikaturu Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva týkající se přiměřenosti délky trvání řízení; v jeho případě tato lhůta byla překročena a tudíž se prý trestní řízení stalo nepřípustným. Je mu sice znám názor Nejvyššího soudu i Ústavního soudu k této problematice - podle něhož porušení práva na spravedlivý proces pro nedodržení přiměřené lhůty není důvodem pro zastavení trestního stíhání pro nepřípustnost - leč s tímto názorem nesouhlasí a považuje jej za formalistický. Podle jeho názoru sama skutečnost, že Úmluva zaručuje právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, znamená a contrario, že zakazuje její projednání mimo přiměřenou lhůtu; jestliže tedy projednání trestní věci není skončeno v přiměřené lhůtě, je zcela zřejmě po jejím uplynutí pro rozpor s Úmluvou zakázáno. Opačný výklad by podle stěžovatele degradoval uvedené právo na pouhou formalitu bez věcného obsahu a možnosti domáhat se skutečné ochrany jeho dodržování. Tato situace by pak jistě nenastala, pokud by s jeho porušením nebyla spojena shora uvedená sankce. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby v záhlaví uvedené rozhodnutí bylo zrušeno.

Proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí vrchního soudu podal stěžovatel souběžně s ústavní stížností dovolání, o němž bylo rozhodnuto Nejvyšším soudem dne 13. července 2005, usnesením sp. zn. 5 Tdo 687/2005, tak, že bylo, dle ust. § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu, odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Toto rozhodnutí Nejvyššího soudu pak napadl stěžovatel ústavní stížností, která byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná usnesením Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 497/05.

K výzvě Ústavního soudu se k návrhu stěžovatele vyjádřil účastník řízení Vrchní soud v Olomouci. Poukázal na to, že se stejnou argumentací stěžovatele uplatněnou v odvolání vypořádal v napadeném rozhodnutí, jímž respektoval publikovaná rozhodnutí k této problematice z posledních let. V situaci, kdy shledal, že řízení pro svoji délku nesplnilo zcela podmínky práva obžalovaného na spravedlivý proces, zohlednil tuto skutečnost v rozhodnutí o trestu, neboť obžalovanému uložil mírnější souhrnný trest odnětí svobody v trestní sazbě podle § 140 odst. 3 trestního zákona v trvání 10 let, oproti rozhodnutí soudu I. stupně, jenž trest uložil ve výši 11 let, se zařazením pro výkon trestu do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl obžalovanému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání s předmětem podnikání prodej, nákup paliv a maziv a výkonu činnosti statutárního orgánu v obchodních společnostech v trvání 5 roků. Vrchní soud poukázal na tu skutečnost, že v souvislosti s uložením souhrnného trestu byl zrušen výrok o trestu uložený stěžovateli rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 12.9.2001, sp. zn. 50 T 2/2000, v souvislosti s usnesením Vrchního soudu sp. zn. 1 to 96/2001, jímž za trestné činy padělání a pozměňování peněz dle § 140 odst. 2 a 3 písm. b) trestního zákona ve stádiu přípravy dle § 7 odst. 1 trestního zákona a další byl stěžovateli uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 10 let. Podmínka přísnějšího trestu ukládaného ve smyslu § 65 odst. 2 trestního zákona byla proto splněna jen uložením trestu zákazu činnosti, jenž v původním odsouzení nebyl aplikován. Vrchní soud na závěr svého vyjádření konstatuje, že se stěžovatel domáhá zjevně neoprávněně zrušení rozsudku a zastavení trestního řízení, a proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost dle ust. § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl.

Stěžovateli bylo Ústavním soudem zasláno vyjádření Vrchního soudu v Olomouci k případné replice. Ve ní stěžovatel uvedl, že výše trestu a podmínky pro jeho uložení byly po celou dobu trestního řízení nejednoznačné, neboť soud prvého stupně, který ve věci rozhodoval třikrát, uložil při každém rozhodování trest v jiné výměře, mimo jiné i ve výměře deseti let. Pokud pak odvolací soud při posledním rozhodování uložil trest odnětí svobody v trvání deseti let, neuvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, že by zohlednil nepřiměřenou délku trestního řízení, tedy porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces. V této souvislosti poukázal stěžovatel též na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva týkající se možností nápravy při zjištění nepřiměřené délky řízení tím, že vnitrostátní soudy samotné přihlédnou k nepřiměřené délce trestního řízení při ukládání trestu (Eckle proti SRN a Beck proti Norsku). Stěžovatel následně svou repliku uzavírá tak, že trvá na podané ústavní stížnosti a že nemůže akceptovat ani námitky vrchního soudu vyslovené ve vyjádření k ústavní stížnosti. Pokud by Vrchní soud v Olomouci - dle názoru stěžovatele - řádně kompenzoval porušení práva na spravedlivý proces, neboť nebyla dodržena přiměřená délka řízení, bylo by to možné pouze rozhodnutím o upuštění od uložení souhrnného trestu odnětí svobody.
1) Ústavní soud konstatuje - pokud stěžovatel namítá porušení svých základních práv a svobod spočívajících v překročení přiměřené lhůty pro pojednání trestní věci - že přiměřenost délky řízení zkoumal v dané věci i Vrchní soud v Olomouci. V napadeném rozhodnutí dal za pravdu stěžovateli v tom směru, že trestní řízení, jak v průběhu přípravného řízení, tak zejména v řízení před nalézacím soudem, nesplňuje zcela podmínky práva obžalovaného na spravedlivý proces z hlediska rychlosti řízení. Též ve svém vyjádření k ústavní stížnosti vrchní soud uvedl, že shledal řízení pro jeho délku jako nesplňující zcela podmínky práva stěžovatele na spravedlivý proces. K délce řízení - jak zjistil Ústavní soud - se vyjádřil i Nejvyšší soud, rozhodující o dovolání proti napadenému rozhodnutí vrchního soudu, neboť se ve svém rozhodnutí ze dne 13. 7. 2005, sp. zn. 5 Tdo 687/2005, odvolal na konstatování odvolacího soudu, že ve věci stěžovatele byly zjištěny průtahy zaviněné orgány činnými v trestním řízení, jdoucí zejména na vrub nesprávnému postupu nalézacího soudu. Dovolací soud pak prohlásil, že tím došlo k porušení požadavku přiměřené lhůty ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy.

Průtahy v řízení zaviněné orgány činnými v trestním řízení tak uznaly jak Vrchní soud v Olomouci, tak i Nejvyšší soud. Ústavní soud v tomto kontextu konstatuje, že to potvrzuje i obsah vyžádaného spisu. Není tedy pochyb o tom, že v dané věci došlo k tzv. "jinému zásahu orgánů veřejné moci", jímž bylo porušeno právo stěžovatele na projednání věci soudem bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny.

Současně - při konstatování porušení výše uvedeného základního práva stěžovatele - však Ústavní soud (se zřetelem ke své ustálené judikatuře) má na zřeteli, že stěžovatel namítá průtahy v již skončené věci. K této problematice Ústavní soud již dříve ve své rozhodovací praxi uvedl, že pokud by ústavní stížnost napadala pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci pro porušení základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, má důvodnost takové argumentace za následek kasaci napadeného rozhodnutí pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv, protože jinak by kasační nález Ústavního soudu postrádal právní funkci (srov. III. ÚS 441/03, IV. ÚS 235/04, IV. ÚS 441/04). Ústavní soud řadí průtahy v řízení či nečinnost orgánu veřejné moci pod jiný zásah orgánu veřejné moci, který chápe zpravidla jako převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok tohoto orgánu vůči základním ústavně zaručených právům nebo svobodám, jenž v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem řádné rozhodovací pravomoci tohoto orgánu a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům takového zásahu orgánu veřejné moci nelze čelit jinak než ústavní stížností (srov. IV. ÚS 235/04). Z tohoto pohledu by samotné zrušení pravomocných rozhodnutí nikterak k nápravě průtahů, které již odezněly, nenapomohlo.

Tedy - vzhledem k tomu, že dle konstantní judikatury Ústavního soudu samy průtahy v řízení nemohou být důvodem kasace napadeného rozhodnutí (a stěžovatel ani netvrdil, že by ovlivnily nedodržení či porušení dalších jeho ústavních práv, neboť jeho námitky směřovaly výlučně do průtahů v řízení a jeho návrh neobsahoval žádnou argumentaci pro závěr o porušení jiného ústavně zaručeného základního práva nebo svobody) - Ústavní soud toliko vyslovuje názor, že výše citované základní právo stěžovatele porušeno bylo.V nastalé procesní situaci žádnou jinou právní možnost k reparaci porušení tohoto stěžovatelova práva k dispozici nemá.

2)Pokud se jedná o repliku stěžovatele a argumentaci v ní vyjádřenou, Ústavní soud prvé řadě odkazuje v této souvislosti na svou vlastní judikaturu (srov. I. ÚS 554/04), v níž interpretoval judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") týkající se porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. V případě porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, pokud je soud výslovně kompenzuje ve formě zmírnění trestu a uvede, v jaké míře byl trest z tohoto důvodu zmírněn (srov. např. rozsudek Eckle v. SRN z 15. 7. 1982), považuje to Evropský soud za dostatečnou nápravu takového porušeného práva. Za těchto podmínek má Evropský soud za to, že smluvní stát poskytl dostatečnou ochranu právům vyplývajícím z Úmluvy s tím důsledkem, že stěžovatel ztrácí postavení poškozeného podle čl. 34 (dříve čl. 25) Úmluvy, a tím i legitimaci k podání stížnosti. V rozsudku ze dne 26. 6. 2001 ve věci Beck v. Norsko formuloval Evropský soud vztah mezi porušením práva na vyřízení věci v přiměřené lhůtě a jeho kompenzací v podobě stanovení výše trestu ještě přesněji, neboť uvedl, že zmírnění trestu nezbavuje jednotlivce postavení poškozeného podle čl. 34 Úmluvy; z tohoto obecného pravidla však existuje výjimka, pokud národní orgány dostatečně průhledným způsobem konstatovaly porušení pravidla přiměřené délky řízení, a toto pochybení již kompenzovaly zmírněním trestu, a to výslovným a měřitelným způsobem. Je-li splněna taková podmínka, dospívá Evropský soud k závěru, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy nebyl porušen.

Pokud jde o námitku uplatněnou stěžovatelem, že výše trestu a podmínky pro jeho uložení byly po celou dobu trestního řízení nejednoznačné, jestliže soud prvého stupně, který ve věci rozhodoval třikrát, uložil při každém rozhodování trest v jiné míře (mimo jiné i ve výměře deseti let), Ústavní soud uvádí, že je třeba brát v úvahu následující skutečnost. Vrchní soud v Olomouci napadeným rozhodnutím uložil stejný trest odnětí svobody (10 let odnětí svobody s výkonem ve věznici se zvýšenou ostrahou), jako tomu bylo v rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 9. 2001, č. j. 50 T 2/2000-980, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 11. 2001, sp. zn. 1 To 96/2001. Současně je ovšem nutné reflektovat ten fakt, že napadeným rozsudkem vrchního soudu byl stěžovatel nově odsouzen za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 trestního zákona, přičemž trest odnětí svobody nebyl za tento nově odsouzený trestný čin v žádném směru zvýšen. Zpřísnění bylo provedeno pouze uložením trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání s předmětem podnikání prodej, nákup paliv a maziv a výkonu činnosti statutárního orgánu v obchodních společnostech v trvání 5 let, neboť stěžovatel se dopouštěl trestního jednání jako soukromý podnikatel a dle názoru odvolacího soudu neskýtá s ohledem na přístup k tomuto podnikání do budoucnosti dostatečné záruky, že by takovéto postavení opětovně nezneužil k trestnímu jednání (str. 35 rozsudku). Toto zpřísnění považoval za správné ve svém rozhodnutí i Nejvyšší soud, který prohlásil, že to nepochybně vyžaduje povaha a závažnost spáchaného trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., jakož i ochrana společnosti, poněvadž je třeba ještě nejméně na tuto dobu po výkonu uloženého trestu odnětí svobody zabránit obviněnému v páchání obdobné vysoce nebezpečné trestné činnosti, a v neposlední řadě na něj i v tomto směru působit z hlediska jeho nápravy. V této souvislosti je potom irelevantní tvrzení, že pokud by odvolací soud upustil od uložení souhrnného trestu odnětí svobody, považoval by to stěžovatel za dostačující z pohledu kompenzace porušení práva na spravedlivý proces. Podle ust. § 37 trestního zákona soud upustí od uložení souhrnného trestu podle § 35 odst. 2 nebo od uložení dalšího trestu podle § 36, má-li za to, že trest uložený dřívějším rozsudkem je dostatečný. Výrokem podle ust. § 37 se rozšiřuje dosah dřívějšího výroku o trestu v tom smyslu, že tento trest je nutno chápat jako trest uložený též za později souzenou část trestné činnosti téhož pachatele. Není jím proto navozován stav, kdy by pachatel nebyl potrestán vůbec, nýbrž dříve uložený trest, který soud považuje v tom kterém případě za dostatečný, zůstává. Pokud by tedy vrchní soud upustil od uložení souhrnného trestu, trest odnětí svobody v trvání 10 let by zůstal nezrušen.

Ústavní soud dále nepřisvědčil stěžovateli v jeho tvrzení, že pokud mu odvolací soud ukládal trest odnětí svobody v trvání deseti let, neuvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, že by zohledňoval nepřiměřenou délku trestního řízení. Vrchní soud ve svém rozsudku (str. 23) výslovně konstatoval, že trestní řízení obžalovaného jak v průběhu přípravného řízení, tak zejména v řízení před nalézacím soudem, nesplňovalo zcela podmínky práva obžalovaného na spravedlivý proces z hlediska rychlosti řízení. Vrchní soud následně uvedl (str.25), že respektoval skutečnost, že délka řízení nebyla zaviněna jednáním obžalovaného, ale zejména chybným postupem nalézacího soudu a - v korelaci s možností hodnocení chování obžalovaného ze současného výkonu trestu za delší období, v návaznosti na konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti jeho jednotlivých trestních jednání a další zákonné podmínky - byla zohledněna tato skutečnost při rozhodování o trestních následcích, jimiž je třeba na obžalovaného ke splnění účelu trestu působit. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje i na obsah vyjádření Vrchního soudu v Olomouci, v němž odvolací soud uvedl, že zohlednil v rozhodnutí o trestu tu skutečnost, že řízení pro svoji délku nesplnilo zcela podmínky práva na spravedlivý proces. Rovněž Nejvyšší soud, rozhodující o dovolání stěžovatele, ve svém rozhodnutí poukázal na závěr odvolacího soudu, že ve věci stěžovatele byly zjištěny průtahy zaviněné orgány činnými v trestním řízení, zejména jdoucí na vrub nesprávnému postupu nalézacího soudu; Nejvyšší soud podotkl, že této okolnosti pak odvolací soud dal výraz i při ukládání trestu stěžovateli.

Z těchto skutečností potom vyplývá, že odvolací soud výslovně konstatoval průtahy v řízení, zaviněné orgány v trestním řízení a dal tomu výraz i při ukládání trestu, neboť po zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 9. 2004, sp. zn. 43 T 23/98, kterým byl obviněnému uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 11 let, totiž sám uložený trest snížil o 1 rok a odsoudil obviněného k souhrnnému trestu v trvání 10 let.

3) K tvrzení stěžovatele, že pokud byla překročena lhůta přiměřená pro projednání trestní věci, se trestní stíhání stalo nepřípustné, Ústavní soud uvádí, že námitkou nepřípustnosti trestního stíhání ve smyslu ust. § 11 odst. 1 písm. j) trestního řádu ve spojení s článkem 6 Úmluvy se již opakovaně zabýval (srov. např. II. ÚS 7/03, III. ÚS 217/03, IV. ÚS 487/03).

Ve své konstantní judikatuře Ústavní soud vyložil, že právem na spravedlivý proces podle článku 6 Úmluvy je třeba rozumět soubor dílčích práv a svobod, jehož součástí je i právo na rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Článek 6 odst. 1 Úmluvy nestanoví žádnou výslovnou sankci, která by stíhala porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, a to ani v podobě konkrétního pozitivně stanoveného důvodu zastavení trestního stíhání. K nápravě porušení práv stanovených Úmluvou jsou určeny prostředky předpokládané v článku 13 Úmluvy, přičemž smluvní státy mají určitý prostor pro posouzení, jaký prostředek zvolí. Prostředek nápravy musí být účinný nejméně stejně jako výsledek, jehož lze dosáhnout u Evropského soudu pro lidská práva (tedy konstatování porušení práva a přiznání spravedlivého zadostiučinění). Porušení pravidla plynoucího z článku 6 odst. 1 Úmluvy je sankcionováno vyvozením odpovědnosti státu vůči obviněnému. Ve svých rozhodnutích, která se týkají průtahů v řízení a nedodržení přiměřené doby, postupuje Soud tak, že konstatuje porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy a přizná stěžovateli spravedlivé zadostiučinění ve formě peněžní náhrady. Nápravu porušení práva na projednávání věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení řízení Soud z článku 6 odst. 1 Úmluvy v žádném ze svých rozhodnutí nevyslovil a vzhledem ke svým pravomocím ani vyslovit nemohl, neboť průtahy v řízení namítají často i poškození.

V ustanovení § 11 odst. 1 trestního řádu jsou uvedeny případy, v nichž je trestní stíhání nepřípustné a v důsledku toho nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno. Důvody zastavení trestního stíhání jsou tu vymezeny taxativně, pozitivně a výslovně, přičemž představují kogentní úpravu a je zapotřebí je chápat jako průlom do zásady oficiality (§ 2 odst. 4 trestního řádu), která patří mezi základní zásady trestního řízení. To platí bezezbytku i pro důvod uvedený v § 11 odst. 1 písm. j) trestního řádu, podle něhož trestní stíhání nelze zahájit a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Odkaz na takovou smlouvu znamená, že v textu vyhlášené mezinárodní smlouvy musí být nepřípustnost trestního stíhání zakotvena výslovně a nelze ji toliko dovozovat jako možný prostředek nápravy vzniklého pochybení. V případě citované Úmluvy tomu tak ovšem není, neboť její článek 6 odst. 1 - ani žádný jiný její článek - žádný důvod zastavení trestního stíhání neobsahuje. Proto porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu tohoto článku Úmluvy samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle článku 13 Úmluvy. Od názorů v dřívější judikatuře na tuto otázku Ústavním soudem vyslovených pak není důvodu se odchylovat ani v posuzované věci.

Proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost stěžovatele jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.

Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. ledna 2006

František Duchoň v.r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.